Český problém vidím v tom, že u nás je příliš vysoký podíl těch mizerných škol a špatných učitelů. Takový názor vůbec neupírá čest a slávu nebo radost z práce těm schopným. Jen bohužel v celku je české školství ostudné.

Aby se zlepšilo, musí se zvýšit to relativní množství dobrých. A to se mění těžko, když tu není "politická vůle". A ta tu není, protože se málo občanů o vzdělání stará. Máme jako národ opravdu tak mizernou vládu a mizerné školství, jaké si zasloužíme.

O tom, že učitelé taky potřebují slyšet pozitivní zprávy, nepochybujme - výsledky jejich úsilí jsou z podstaty skoro neviditelné, rostou po desetiletí a stávají se viditelnými léta poté, co žáci ze školy odešli. Je to těžké povolání, vyčerpává učitele podobně jako povolání psychoterapeuta.

Pokud znáte některé dobré učitele a školy, napište jim, řekněte jim to, poděkujte jim - a pomozte jim. Možná jim škola není s to dát peníze na nákup zajímavých knih -- nemůžete s učitelem a žáky uzavřít smlouvu o zapůjčení některých vašich knih třebas na tři roky? Domluvte se se spolurodiči nebo se sousedy o takové akci. Ve vzdělaných zemích (a v několika třídách u nás) se to dělá. Možná by uvítali, kdybyste škole nabídli něco mimořádného -- kdybyste se nabídli, že do školy zajdete udělat se zájemci povídání o své zajímavé profesi.

Škola, i ta dobrá, ve které se jen "probírá látka", je únavná a nudná, a navíc škola, která nemá na zlobivé žáky žádný bič, si od nich nechá rozvrátit výuku. Když však škola může chronickému rušičovi upřít rozmanité příjemnosti, nadstandardní nabídky, vstup do akcí, jichž se všichni ostatní s chutí zúčastňují, taková škola a její žáci mají naději, že se lepmlovství a buzerace nebudou u nich šířit. Čtenáři ze zahraničí možná vědí, že v Anglii je možné "odpírače vzdělávání" postupně vyloučit z většiny škol v okolí, aniž by to z jeho zvlčilých rodičů sňalo povinnost posílat dítě do školy. Toho se musejí bát. V USA není ničím řídkým "detention" - za opakované porušování pořádku a povinností zápověď návštěvy školy třeba na týden. Ta příšerná nuda doma, když všichni kamarádi jsou ve škole a i potom v ní hrajou basket, počítače, knihovnu a vůbec všecko až do večera. To u nás není možné, a proto jsou školy a učitelé hodně bezbranní. Pomozte škole nebýt nudná.

Někteří učitelé a celé školy dokonce natolik podléhají své touze po tom, aby viděli úspěch své práce, aspoň nějaké pozitivní výsledky své práce, že při přemýšlení o kvalitě své práce a své školy myslí hlavně na vítězství v školních olympiádách nebo přehlídkách a soutěžích, dokonce i ve výtvarné výchově!, a tak klidně zanedbávají podprůměrnou úroveň většiny svých absolventů, kteří jim nebyli na olympiády dost dobří. Krásná vítězství nemnohých nesvědčí o kvalitě školy, ať si namlouváme jak chceme. Proč asi některé soukromé americké střední školy přibírají k bohatým žákům na stipendium i obyčejné? Fakt je to jen pokrytectví, anebo byste si pomysleli o učitelích ve škole, která se omezuje jen na děti z nejlepších rodin, že asi normální děti vyučovat neumějí?

Kde jinde ve školství je příliš málo lidí?

K tomu, aby někdo účinně pomáhal školám a učitelům -- a svým dětem a potomstvu obecně -- , je potřeba velkého osobního zájmu. Bohužel ho nevidím mezi dnešními vzdělanými nebo veřejně zodpovědnými lidmi dost na to, aby se školy mohly stát lepšími.

Bylo by moc dobré, kdyby se třeba díky partnerskému přístupu učitelů a díky jejich profesnímu přístupu k dětem mezi příštími dospělými výrazně snížilo procento ješitů, sobců, zamindrákovaných nekňubů i štrébrů nebo celoživotně zastydlých puberťáků. Počet takto nesvéprávných jedinců mezi politiky, manažery i vlastníky a podnikateli je dnes nebezpečně vysoký -- je jich dost na to, aby stupidně pokazili civilizační mechanismy, které se v zdravém národě pomalu vyvíjejí po celá staletí. A je málo takových lidí, kteří by jim ten zhoubný vliv překazili nebo ho aspoň významně znevažovali.

Nevidím ani dost lidí, kteří by se starali o to, aby se ve školách přestaly odříkávat hromady nesmyslných údajů a pouček. Velké trauma dneška -- "příliš mnoho informací a málo porozumění" -- nemohou vyřešit učitelé sami, protože jim dobrou práci zkazí obecné povědomí: příliš velké procento rodičů, učitelů a ředitelů na střední škole, odborníků na vysoké škole, příliš mnozí mezi politiky i samými vědci se nestydí říkat, že ta či ona znalost je nutná, neopominutelná, důležitá pro další studium atd. Když všechny důležité nezbytnosti sečtete a dáte do osnov, nemá cenu chodit do školy -- k ničemu to nepovede jinému, jen poroste procento odpíračů vzdělání mezi dětmi.

Když o výchově mluvím s Čechy, vidím, že většina z nich se domnívá, že rysy osobnosti se vychovávají v rodině. Jenže když tolik rodin mravní a citovou výchovu zanedbává nebo nezvládá, máme nechat mládež vyrůst v barbary? Cožpak se může škole podařit do barbarů vecpat všecky ty školní vědomosti, které tolik z Čechů považuje za znak vzdělanosti?

Kde se jednou vezme vstřícně uvažující a moudrý prezident? Že jeden jistě po ruce bude? A kde byl tentokrát...? Kde se vezmou politici, kteří si svévolným používáním moci nebudou hojit své mindráky z dětství, z rodiny a ze školy? Kde se vezmou štědří boháči pociťující zodpovědnost za rozvoj civilizovanosti? Kde mají podnikatelé nabrat samostatně uvažující a zodpovědně jednající manažery, řemeslníky, vývojáře?

Komu se u nás může zdát - po všech těch strkanicích mezi premiéry, po pubertálních výronech v Parlamentu, za bezohledných manipulací a lží kolem sdělovacích médií, a po deseti letech souvislého zanedbávání vzdělávacího systému -, že v dohledné době doroste dost početná záloha vyrovnaných, kompetentních a týmově i národně uvažujících odborníků, šéfů, byznysmenů a politiků? Dřív se doma říkalo: "Ty děcka všecko viděj!"

Nezralé elity národa se uvnitř nebo mezi sebou handrkují o své záležitosti a své zábavy. Ale není v českém národě dosud korporativní síla, která by z titulu své moudrosti a početnosti prohlásila: "Naše česká vzdělanost už evidentně nedostačuje na dnešní výzvy a potřeby. Musíme zlepšit školství účinně, brzy a s plnou podporou pro celý průběh změny. Nestačí planá slova ani pouhé nové předpisy. Musíme se naučit školství a vzdělanost zlepšovat, a to už u dětí, protože na univerzitě a v postgraduálním studiu je už pozdě.."

K lepšímu stavu se kupodivu nedobereme tím, že budeme čekat, "až to někdo zlepší". Dovedu si představit, že talentovaný student Hynek se vrhne do studia na vysoké, a až pozná, jak i tam ho zbytečně buzeruje řada předpisů i lidí, odejde do zahraničí. Má na to plné právo. A u nás postupně zbudou starci a neschopní mladí. Bylo by pěkné, kdyby se mezi mladšími lidmi typu Hynka našlo dost velké procento takových, kteří nebudou čekat, zda se to tu zlepší, ale začnou na tom pracovat, jako by to patřilo k jejich osobnímu osudu. Tak jako budou jednou pracovat na svém rodinném štěstí, na svém blahobytu a kariéře. Nějaké příležitosti jak začít už tu máme. Hynek a jeho druzi i družky si jistě mohou začít po svém, ale taky se mohou přidat k tomu, co je už nastartováno. Pro zájemce navrhuji, aby si prohlédli pár webů: ZDE (na něm usiluji spolu s dalšími i já), Chyba! Odkaz není platný. Zkuste ZDE .

I když je to tak zlé s těmi pozitivními reakcemi na učitelovu práci, neměli bychom se spokojit s pochvalami falešnými a se sliby ošemetnými. A to je právě to, co čteme v novinách o školství pozitivního nejčastěji. Asi bychom si měli udělat seznam skutečně závažných témat, a k nim se vyjadřovat:

Silná konkurence mnohem modernějších způsobů učení, než je povinné chození do školy a sezení v ní - a jak to škola ignoruje (naučit se jezdit myší není nic podstatného). Pochopení učenosti a vzdělanosti jako moudrosti, a nikoli jako naučenosti (zapamatování látky).

Může být dítě moudré? Znáte vůbec nějaké moudré dospělé? Co se má při vzdělávání s dětmi dělat, aby se nestaly moudrými teprve jako nemohoucí starci, kteří se pochopení světa i sebe dobrali až desetiletími pokusů a omylů?

Omezené pochopení smyslu vyučovacích předmětů ze strany učitelů i autorů učebnic nebo osnov. Z toho plynoucí přerovnání důležitosti učiva. Stoupající nezávislost dětí není jenom projev nevychovanosti, zpupnosti nebo hlouposti dětí a jejich rodičů, ale taky základním projevem lidí ve svobodné zemi. Učitelé se prostě musejí naučit jednat se svobodnými lidmi, a proto musejí znovu promyslit všecko své chování vůči žákům. Až budou odstraněna všecka systémová ponížení, můžeme se začít bavit o tom, zda jsou děti zpovykané a zkažené.

S tím souvisí, jak učitelé i rodiče chápou (nebo nechápou) rozdíl mezi kázní vnější a vnitřní (neboli mezi zpucovaností dětí a zaujatostí dětí pro svou práci).

A spousta dalších...