Jako mnoho lidí, i já mám už po celá desetiletí ohledně Kuby smíšené pocity, píše Arthur Miller. Nejen z tisku, ale i od lidí od filmu, kteří na Kubě pracovali, jsem se dověděl, že Batistova společnost byla beznadějně zkorumpovaná, bylo to hřiště pro mafii, bordel pro Američany a další cizince. Takže se zdálo, že Castrova revoluce bude závanem čerstvého vzduchu. Vyšlo to nakonec trochu jinak a utlačitelský charakter Castrova režimu dost ochromoval mé sympatie. Naproti tomu tvrdá americká blokáda na žádost, tak to alespoň vypadalo, poražené třídy vykořisťovatelů, kteří neměli s předchozí diktaturou vůbec žádný problém, se nezdála zrovna příkladem demokratického odporu.

V březnu 2000 jel Arthur Miller s manželkou ve skupině několika dalších "kulturních návštěvníků" na Kubu na kratší návštěvu. Členy skupiny byli: William Luers, bývalý šéf newyorského Metropolitního muzea umění a velvyslanec ve Venezuele a pak v Československu, jeho manželka Wendy, aktivistka za lidská práva, spisovatel Wlliam Styron a další.

Během druhého dne pobytu v Havaně jsme byli překvapeni, píše Miller, že nás Castro pozval na večeři. Ukázalo se později, že iniciátorem tohoto pozvání byl zřejmě "Gabo" (Gabriel García Marquez), Castrův přítel a stoupenec a také kamarád "Billa Styrona".

Měl jsem určitou míru zkušeností se sovětskými a jinými východoevropskými kulturními byrokraty, tak jsem očekával, že budu muset na večeři hodně mlčky a zdvořile s úsměvem přikyvovat hlavou k výrokům, které budou opravdu pitomé a někdy vyloženě idiotské. Avšak Castro byl už teď mýtem a vyhlídka na to, že bychom s ním strávili hodinku či dvě byla zajímavá.

Havana má krásu ruiny, která se vrací do písku. Chudoba lidí je zjevná, ale zároveň přežívá určitá energie. Lidi jsou sice chudí, ale není přítomno umrtvující zoufalství, jaké naleznete ve městech, kde vedle sebe žijí chudí a nesmírně bohatí. Ale to všechno byly jistě jen povrchní dojmy. Průvodce, s nímž Arthur Miller hovořil soukromě, vysvětlil, že se na Kubě nedá žít z jediného zaměstnání. Byl vzdělaný, disciplinovaný, ale nedokázal zvládnout svou hlubokou frustraci, když vysvětloval, že státní turistická kancelář, jejímž je zaměstnancem, účtuje cizincům za jeho služby obrovské poplatky, avšak on sám dostává jako plat jen absolutní minimum. Bylo to podle něho obrovské vykořisťování.

Pak byl Arthur Miller svědkem scény, kdy dva chudí muži zcela graciézně pomohli s nákupem - s několika taškami a tulipánem - zjevně velmi bohaté, mladé, krásné ženě. Miller usuzuje:

Léta jsem protestoval proti tomu, že kubánská vláda vězní a umlčuje spisovatele a disidenty. Teď mě napadlo, zda, navzdory všemu, navzdory hospodářskému selhání systému, nevznikl na Kubě povzbuzující systém lidské solidarity, možná přece jen v důsledku všeobecné chudoby.

Chudoba je prý na Kubě skutečně katastrofální. Když v havanském přístavu zastaví automobily na křižovatce u semaforů, řidiče oslovují mladé dívky. Něco takového bylo za sovětské éry zakázáno, možná, protože ekonomika nebyla ještě v tak zoufalém rozkladu a také kvůli sovětskému puritánství. Nyní bylo už obtížné zadržet tlak hladu...

Arthur Miller, americký dramatik, se setkal v divadelní škole s asi stovkou mladých studentů, plných energie. Všichni chtěli vědět o tom, co se děje na americké Broadwayi. Když jsem jim řekl, že se tam hrají v podstatě jen muzikály a zábavné kusy a pár seriózních her, které tam zůstává, hrají jen herecké hvězdy, byli zklamáni a nechtěli to slyšet. Nic, jak se zdá, nemůžeu Kubánců poškodit vysokou pověst všeho amerického. Kdyby mohli, všichni by spěchali na Times Square...

Při večeři nebyl Castro v uniformě, ale v modrém proužkovaném, zřejmě často užívaném obleku. Měl jsem dojem, píše Miller, že kdyby býval se nestal revolucionářem, asi by byl filmovou hvězdou. Projevoval totiž onu absolutní posedlost samým sebou, potřebu, aby ho lidi milovali a absolutně s ním ve všem souhlasili. Bylo mu tehdy, v roce 2000, 74.

Castro nejprve hovořil s Millerem o tom, jak je kdo z nich starý, a přesně - a hrdě, že mu to ještě myslí, vypočítal, o kolik let, měsíců a dní je Miller starší než on. Pak se se šibalským úsměvem obrátil k Luersově manželce. Téhož dne odpoledne ona totiž celou skupinu odvedla z vládního minibusu na návštěvu disidenta Elizarda Sáncheze. Sánchez věděl, že má v domě odposlech, a tak hovořil zcela otevřeně. Při odchodu celou americkou "delegaci" před domem nafilmovala tajná policie. Castro se obrátil na Luersovou: "Že prý jste se odpoledne na dvě hodiny ztratili? To jste byli nakupovat?" Ironicky se usmál a pak se s námi smál. A zasedli jsme ke stolu.

Předchozího dne se Miller a kolegové setkali s asi 50 kubánskými spisovateli. Nejpozoruhodnější na setkání bylo, že oni všichni mlčeli. Millerovi to připomnělo padesátá léta, kdy se američtí spisovatelé báli mluvit, aby je neodposlouchávala FBI.

Styron i Miller promluvili krátce o své práci a pak jeden z kubánských spisovatelů řekl: "Proč jste sem přijeli?"

Styron ani Miller nevěděli, co na to říct. Nakonec Miller vysvětlil, že američtí návštěvníci prostě chtěli vědět, jak to teď vypadá na Kubě, a stavějí se proti izolaci této země. Usoudili, že by se z návštěvy Kuby mohli poučit. "Ale co nám chcete říci?" ptal se dál naléhavě muž. Neměli jsme co říct, museli jsme se trapně přiznat, píše Miller. Mezi kubánskými spisovateli podprahově bylo cítit nepřátelství za to, že američtí návštěvníci nepřišli s žádnými slovy, s žádnou nadějí, která by mohla ukončit jejich izolaci.

Castro jedl salát, skupina návštěvníků seděla mezi členy kubánské vlády. Brzo se ukázalo, že namísto rozhovoru šlo o formalizovanou diskusi o některých "myšlenkách" velkého vůdce. Na většinu z nich už Miller zapomněl, ale nezapomněl, že si Castro silně stěžoval na tvrdohlavost Rusů, kteří se odmítali chovat jako praví revolucionáři. Castrovi hlavně vadilo, že Rusové odmítali podporovat jeho pokusy zahajovat revoluci v různých jihoamerických zemích, protože nechtěli konfrontaci se Spojenými státy a pro Castra to bylo zdrojem pohrdání - bylo to nerevoluční.

Taky během večeře Castro párkrát kritizoval CIA a její pokusy ho zavraždit, spíš ho to bavilo, než že by se nad tím rozčiloval. Působilo to, jako by Kuba byla velmoc a Amerika jen nějaký nevypočitatelný adolescent, který občas hází na Kubu kamení a rozbíjí tam okna.

Při schůzce s kubánskými spisovateli se američtí autoři ptali, jak Kubánci vidí budoucnost Kuby. Co se stane, po Castrově smrti? Přítomným Kubáncům byly takové otázky zjevně nepříjemné a nikdo se neodvážil odpovědět. Až když Američané odcházeli, jeden muž se přiblížil k Millerovi a řekl mu: "Jediné řešení je biologické."

Miller viděl Castra jako starého, osamělého, anachronického muže. Posedlého kvasi-sexuálním opojením mocí? Navzdory veškerému jeho revolučnímu úsilí zůstává dnes už jako jediná revoluční možnost dneška antimoderní, islámská vlna, která z marxistického hlediska zůstává kdesi ve středověku.