Člověk středního věku, o kterém hovořím, pochází z venkova. Dotyčný je zemědělským inženýrem a podnikatelem v oblasti zemědělských komodit. Jeho firma je docela prosperující, středně velký podnik, na jehož řízení se podílí poměrně úzká skupina manažerů, mezi nimiž zaujímá první místo právě náš přítel. Je to zaměstnání velmi vysilující, neboť představuje takřka nepřetržitý chod povinností a problémů, které musí dotyčný řešit, což se neblaze projevuje na jeho zdravotním stavu.

Aby si alespoň na chvilku od starostí odpočinul, věnuje se od mládí svému koníčku -- myslivosti. Pokud cítíte mírnou kontroverzi mezi slovem koníček a myslivostí, tedy tradičním způsobem kultivace přírodních procesů v rámci "trvale udržitelného rozvoje", pak jste na správné stopě. Panu inženýrovi se v kanceláři povalují dvě kožešiny, které původně sloužily bezejmennému páru kanců. Jakých vlastností díky jejich ulovení střelec nabyl, nejsem schopen dost dobře určit a není to pro náš příběh nijak podstatné. Tato skutečnost ještě sama o sobě nemusí znamenat, že by si dotyčný neuvědomoval širší obsah myslivosti. Jeho doslova švejkovské "Vždyť tu přírodu musíme chránit, ne" mi utkvělo trvale v paměti. Z toho co říkal jsem pochopil, že musí dokonce v rámci členství odpracovat určité hodiny "ve prospěch přírody".

Ačkoli to nebylo pro jeho zaneprázdněnost možné, našel důmyslný myslivec přece jen alternativu, kterou tento nedostatek kompenzoval. Jako podnikatel v zemědělství měl snadný přístup k biomase, která vzniká při lisování ovoce, a dvě tři nákladní auta tohoto substrátu se tak místo likvidace dočkala výletu do lesa, jako potrava pro divoká prasata. Konec příběhu ale není ani tak záslužný, jako účelový. Potrava totiž může zároveň sloužit jako návnada a pan inženýr už se těšil, až vyrazí se svou kulovnicí před rozedněním na čekanou.

Lovení zvěře mělo kdysi, kromě zvýšení pocitu libosti a moci, i své racionální odůvodnění, a to velmi prosté. Odlovem docházelo k regulaci zvěře, jejíž životní prostor byl kulturou narušen natolik (odlesňování, kultivace půdy, urbanizace), že přírodní pochody se začaly dostávat do konfliktu se zájmy člověka. Stav zvěře se tím udržoval na nějaké žádané úrovni.

Na příkladu pana inženýra však vidíme, že došlo k naprostému převrácení této logiky a lovení zvěře svou racionalitu úplně ztratilo. Při pohledu na stav populací takových zajíců (ze dvou milionů na čtyři sta tisíc) nebo koroptví se jakýkoliv lov stává pouze tím koníčkem, o kterém se hovoří výše. Od dětství jsem mohl sledovat každoroční rojnice lovců a jejich úlovky se čím dál víc začaly omezovat na nebohé jedince, kteří ještě nestačili v rámci migrace či generační výměny už tak dost osiřelou lokalitu opustit.

To, že smyslem lovu je pouze saturace něčího id, signalizuje, že od dob jeho racionální i morální oprávněnosti už nějaká voda času odtekla a lesy prořídly. Pokud z podstaty lovu odstraníme (třebas mimoděk civilizačním vývojem) podstatu samotnou, zůstane pouze tradiční legenda o kladném vztahu myslivosti k přírodě a zvěři zejména.

O něco upřímnější, ale o nic méně absurdní mi připadá koníček jiného známého. Tento je nikoli myslivcem, ale nimrodem, takže u něj můžeme vyloučit nepříjemný pocit kamuflování skutečných pohnutek pod heslem ochrany přírody. Nedávno se mu vyplnil jeho životní sen -- zaplatil si profesionálně organizovaný lovecký zájezd na Čukotku, aby mohl zastřelit "svého" medvěda a mohl si přes mnohé peripetie s ruskými úřady nechat poslat cennou trofej, tedy kožešinu. Jen nevím, kde se bude svou kořistí chlubit, neboť je občanským povoláním lékař.

Dala by se dokonce rozpoznat určitá totalitní tendence v chování současných lovců. O životě zvířete totiž nerozhoduje ani kulturní, ani racionální a už vůbec ne etický argument, ale pouze vůle lovce, zda zvíře zabije či ne, aniž by to potenciální oběť mohla ovlivnit. Na systémové úrovni je možné srovnávat např. s holocaustem, neboť jediným odůvodněním usmrcení je pseudoracionální záminka.

V této souvislosti je zajímavé, že myslivost má v ČR velkou tradici. Pochopitelná byla jistě záliba v lovu u předlistopadových politických špiček, ovšem ani dnes nechybí mezi vrcholnými politiky zelené kloboučky se štětinou. Bylo by jistě zajímavé zjistit, jak plní své povinnosti v rámci jejich domovské organizace.