Musím "u toho" jako pomyslný divák být? Musím být u něčeho, co sice není tajné a v našich končinách zakázané, ale co je z pochopitelných důvodů civilizované společnosti výhradně jen osobní věcí každého člověka? Musím nacházet na záchodcích, na ulici a ve výstavní síni menstruační vložky jenom proto, abych věděl a pochopil, že menstruace je důležitou součástí života ženy a že žena je důležitou součástí společnosti? V případě tohoto projektu jsem ale smysluplnou odpověď nenašel. Nešlo také o umění, ale o propagační akci společnosti Gender Studies. Slušně vysoké a mladými lidmi respektované vstupné, skromně potištěná trička s nekonvenčním názvem výstavy, za tři stovky po jednom kuse. Proč ne, kdyby ale nebylo to staré známé ALE.

Předem zdůrazňuji, že nejsem antifeminista a mnohé snahy žen uznávám a podporuji. Gender Studies má nepochybně ušlechtilé cíle, neboť se zabývá problematikou ženských práv v České republice, včetně domácího násilí. Podle jejího prohlášení je cílem organizace přispívat krom jiného k toleranci vůči alternativním životním stylům a vytváření prostoru pro diskusi o postavení žen a mužů ve společnosti. Tematické okruhy jsou široké. Od problematiky zobrazování žen a mužů v reklamě, přes ponižující zobrazování a zneužívání žen v médiích, až k respektu ženského těla, menstruace a těhotenství. Co ale paradoxně jiného než zneužívání je v našem kulturním kontextu výstava, na které je účelově a téměř fetišisticky presentována jen jedna jediná součást ženina života?

Pominu-li naivní a neefektivní výtvarné hříčky známých i neznámých umělkyň s vložkami jako s výtvarným materiálem (například jejich barvení, vyšívání atd.), pak zde bylo ženské tělo zneužito možná s dobrým úmyslem (což osobně v případě Terezy Janečkové z Hustleru pochybuji), nicméně skandálním způsobem a především za účelem reklamy. Veskrze z mnoha důvodů intimní oblast člověka byla na výstavě zvažována jen jako mediální nástroj a nikoliv jako problém nerespektování součásti ženina života. Jen blázen by si v našem prostředí mohl myslet, že na menstruaci nemají ženy právo, anebo že je žena skrze menstruaci méněcennou bytostí. Výstava by snad měla logiku tam, kde je žena díky kulturní odlišnosti považována v menstruaci za nečistou, ale nikoliv tady.

Nápad uspořádat tuto výstavu vznikl prý v Gender Studies v roce 2002 při rozhovoru s Jiřinou Šiklovou (známou svým výrokem "Držte hubu!", adresovaným na tiskové konferenci "Věci veřejné" Janu Čulíkovi, který odvysílala televize Nova), zakladatelkou organizace a současnou členkou její správní rady, s tím, že půjde o malý happening, určený jen okruhu přátel a příznivkyň. Výsledkem bylo nakonec to, že Rita Marhaug předvedla na vernisáži menstruační performanci pro 300 lidí. Norská výtvarnice, která se zabývá spojením maskulinní síly a ženskosti (kulturistky to už dělají dost dlouho), překročila hranici rodu zřejmě tím, že si data narození svých dětí nechala vytetovat na levé předloktí ! Podle tiskové zprávy přináší umělkyně feministická témata nejen do svého umění, ale i do života a tak na vernisáži výstavy krvácela se svou dcerou před shromážděným publikem skrze světlé kalhoty, což je z hlediska načasování skutečně obdivuhodný dramaturgický výkon.

Nevadí mi, že se Obecně prospěšná společnost Gender Studies snaží mediálně zviditelnit, dělá to ale skrze komerční akci, v níž sama zneužila to, za co ve skutečnosti údajně bojuje. Přitom úžasně sofistikovaným způsobem původní záměr organizátoři kryjí, když mimo jiné píší :

"Výstavou chceme usnadnit pochopení genderových témat a zpřístupnit je široké veřejnosti. O genderových otázkách, politice rovných příležitostí a dalších aspektech se dosud hovořilo pouze na akademické a případně politické úrovni. Společenská diskuse se však otevřeně vyhýbá zpochybňování společenských stereotypů a tabu týkajících se rolí připisovaných ženám a mužům. Právě tento nevyplněný diskusní prostor chce výstava vyplnit". Avšak jaký prostor diskuse vyplňuje dívka, jež si před kamerou z rozkroku vyndavá použitý tampón?

Že jde jen o blamáž, dokazuje také samotný snímek, na kterém dívka nedělá svoji činnost ani přirozeně přesvědčivě, ale viditelně plní pokyny režiséra. Ve chvíli kdy si vyndala tampón, tak ho na několik vteřin podržela před kamerou, aby diváci dobře viděli detail toho, co vyndala ze svého těla. Jestliže kurátor výstavy mluví o tom, že se autoři fotografií, obrazů, textů a videí nevypořádávají s tématem vulgárně, obscénně nebo primitivně, pak zjevně nemá pravdu. Pochybuji, že má žena potřebu zacházet s tampónem takhle podivně. Lze usuzovat, že záměr autora byl jasný, obscénní scénou upoutat pozornost diváka. Byl to kalkul a manipulace s divákem, ostatně jako celá výstava, podpořená finančně i Městskou částí Praha 1 zřejmě v domnění, že jde o novátorskou akci

Komicky archaickým jazykem let před listopadem 1989 hovoří i kurátor výstavy, když říká : "Je to zvláštní výstava, přistupujme k ní s úctou, jakou si zaslouží, zamysleme se nad jejím poselstvím, obdivujme nejen zapojené tvůrce, ale připomeňme si zásadní roli ženy v naší neustále rychleji se měnící společnosti." Komediální podtext je v tomto projektu čitelný a pokud ho mysleli organizátoři vážně, docela se jim takové divácké ozvláštnění - jinak dle mého soudu nudné podívané - povedlo. Grotesknost v podobě žvanění je evidentní i v rozhovorech některých aktérů výstavy a stojí za to některé zde reprodukovat :

Hovoří Josef Vomáčka, kurátor výstavy

Hovoří Pavlína Binková, doktorandka sociologie FSS MU v Brně

Vytvořila pro výstavu sérii obrazů, využívajících grafických motivů papírků chránících lepicí část vložky. Její dílko působí příjemně a překvapivě zároveň, je intimní a novátorské. Pavlínu Binkovou totiž k použití grafických součástí vložek, které tak samozřejmě zahazujeme, přiměla nejen jejich estetická podoba, ale také myšlenka recyklovat svůj vlastní odpad. Použít ho novým způsobem třeba k výzdobě svého životního prostoru.

Epilog :

Modré tričko s krátkým rukávem, červenou vložkou ve tvaru kříže a nápisem