Pro výše uvedené znění vyhlášky č. 10/1997 Sb. to má význam především v tom, že rozhodování (diskrece) ředitele školy je plně v jeho pravomoci. Tato diskrece je obecně omezena jen textem a smyslem příslušného zákona a neprávními předpoklady pro výkon této funkce. Zákon a další právní předpisy pak mohou tuto pozitivně vymezenou diskreci v jednotlivých bodech omezovat a korigovat. To je právě případ ustanovení § 2 a § 4, kde je výkon oprávnění ředitele školy přijímat uchazeče ke studiu na střední školu zúžen. Konkrétně § 2, odst. 1 však pravomoc ředitele školy vymezuje pozitivně v tom smyslu, že ten je oprávněn určit kritéria pro přijetí, na základě a v mezích schopností, znalostí, zájmů a zdravotní způsobilosti. Toto oprávnění působí na první pohled jako absolutní kompetence, níže však poukáži, že § 4 téhož předpisu je třeba chápat jako speciální ustanovení, které § 2 do jisté míry doplňuje, aniž zakládá rozpor.

V naší situaci je dále důležité, že § 4, odst. 1 vyjadřuje povinnost rozhodnout v případě rovnosti výsledků uchazeče s handicapem (změněnou pracovní schopností) s nehandicapovaným je ředitel povinen upřednostnit handicapovaného. Takovýto institut "pozitivní diskriminace" je obecně respektován a tolerován i v mezinárodních lidskoprávních dokumentech, jimiž je ČR vázána. Tentýž odstavec dále předpokládá zdravotní způsobilost ke studiu handicapovaného uchazeče. K tomuto ustanovení má zřejmý vztah § 1, odst. 7, písm. f), který v této situaci předpokládá posudek lékaře. Vzhledem k § 18 z. č. 29/1984 lze důvodně vyvozovat, že zdravotní způsobilost ke studiu, kde její posouzení nezbytné (rozuměj rozhodující a určující) přísluší jedině lékaři nebo obdobně kvalifikovanému odborníkovi. Dále viz. § 19, odst. 1, který zakládá nárok na přijetí ke studiu na střední škole po splnění následujících kritérií - vhodné schopnosti, vědomosti, zájmy a zdravotní způsobilost(vymezené ředitelem školy, viz. výše). Vztah odstavce 1 a 2 je v našem případě rovněž důležitý, obsahuje ovšem systematicko-logický rozpor, vedoucí bez dalšího výkladu k absurdní interpretaci. Zde navrhuji uplatnit jinak zřídka používanou (a v právu nebezpečnou!) interpretaci opravnou (interpretatio obrogans) a vztáhnout tak dané podmínky i na osmileté studium.

V § 1, odst. 7 ovšem dále vyhláška předpokládá pro uchazeče se zdravotním postižením, změněnou pracovní schopností(viz. § 21 z.č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti) a specifickou poruchou učení přiložení posudku k přihlášce ke studiu. Právě posledně jmenovaný handicap předpokládá § 4, odst. 3 jako závaznou skutečnost pro posudek ředitele školy při přijímacím řízení. Pro tyto posudky vyhláška i obecná normativní praxe MŠMT předpokládá k tomu zřizované pedagogicko-psychologické poradny (PPP, např. vyhl. č. 130/1980 Sb.). Vyjádření "přihlíží se" je dle mého názoru třeba interpretovat tak, že se hodnotící postoj k předmětné skutečnosti posudku musí alespoň v minimální objektivně seznatelné a smysluplné míře pozitivně odrazit na úlevě pro uchazeče. Díky nadpisu § 4, který obsahuje vyjádření "zvláštní podmínky", je třeba usuzovat, že je speciálním ustanovením, které do příslušné míry nahrazuje obecnější § 2, odst. 1 (dle zásady lex specialis derogat generali) a kompetenci ředitele školy tak v daném zvláštním případě omezuje! Z obou výše uvedených důvodů je třeba usuzovat, že přihlédnutí k výsledkům uchazeče u přijímacích zkoušek právním předpisem (interní normativní instrukce - vyhláška) danou povinností je třeba vyžadovat na řediteli školy v rámci jinak standartně probíhajícího přijímacího řízení. Pro posuzování takových individuálních úlev v rámci dodatečného odvolacího řízení, které již do značné míry uchazeče diskriminuje, nenacházím v předpisu opodstatnění, naopak interpretací docházím k názoru opačnému - hodnotit úlevy je třeba již v rámci standardního řízení. Dále je třeba zmínit, že podle § 2, odst. 6 citované vyhlášky je ředitel povinen požadavky pro přijetí a způsob "prokazování talentu"sdělit předem v pozvánce k přijímacímu řízení. I tady lze odvozovat, že je tím dána možnost uchazečům zajistit všechny potřebné úkony včas tak, aby přijímací řízení mohlo proběhnout jednotně a společně.

Ohledně povinnosti ředitele školy zabezpečit vhodně přijímací podmínky pro "zdravotně postižené uchazeče" v § 4, odst. 2 nelze důvodně usuzovat, že se vztahují k povinnosti upravit přijímací řízení pro potřeby uchazečů se specifickými vývojovými poruchami učení (dyslexie, dysortografie, dysgrafie, diskalkulie, vše spadající pod LMD), neboť zdravotní postižení nelze v terminologii, jíž předpis užívá, vztáhnout na LMD a "zabezpečit podmínky" nelze nahradit významem zvláštních obsahových úlev přijímacích kritérií. Tato možnost byla obsahově konzumována již ve výše vyložených ustanoveních.

Právní rozbor tak lze stručně shrnout do pracovního závěru:

Proti rozhodnutí ředitele školy ve věci nepřijetí ke studiu přirozeně existuje správní obrana - v první instanci u krajského úřadu (§ 7, písm. b z. č. 564/1990 Sb.). Další případný postup se již řídí procesními a kompetenčními normami správního soudnictví a může skončit až na úrovni mezinárodní soudní instituce.

V rovině ústavního práva již podle mého názoru opora pro takové speciální pozitivně-diskriminační závazky vůči handicapovaným uchazečům o vzdělání není. Příslušné základní sociálně-kulturní právo je obsaženo v čl. 33 LZPS (ústavní zákon č. 2/1993 Sb.). V předchozím článku uváděný "rovný přístup ke vzdělání" je interpretací tohoto čl. a různých protidiskriminačních ustanovení v LZPS a dalších Mezinárodních smluv, obsahujících základní lidská práva a svobody (ZLPaS) (včetně zastřešujícího čl. 1 LZPS). Ve prospěch tohoto případu svědčí čl. 29 LZPS, ovšem formální výhrada speciálního zákona (materiálně chráněná ve smyslu např. č. 4, odst. 4 LZPS) prakticky odkazuje k rovině zákonné, kterou jsem již vyčerpal výše. Kromě toho takto obecně formulované ZLP nemůže z povahy právního řádu vytvářet konkrétní subjektivní nároky jedinců ve vztahu k povinovanému státu, slouží spíše jako principiální vodítko, následováníhodná a rozvíjeníhodná kvalita právního řádu demokratické společnosti. Popřípadě může sloužit jako určovací kritérium při posuzování ve spojení s jiným, konkrétnějším právem, nikoli však absolutně a v rozporu s takovým dalším oprávněním.

Pro subjektivní nárok na absolutní nediskriminaci handicapovaných v přístupu ke specifickým veřejným statkům totiž není žádné opodstatnění. Opačně postavená úvaha by totiž zákonitě vedla k absurdním následkům, které není třeba domýšlet. Absolutní faktická rovnost lidí je contradictio in adiecto - vlastní protimluv.

Na těchto vysokých standartech právní rovnosti je například postaveno právo procesní, tedy právo na soudní ochranu práv a svobod, které se vyvinulo na půdě právního systému common law a dalo vůbec základ vzniku rovných práv a přístupu k nim pro všechny bez výjimky. Teprve takovýto základ umožnil rozvoj hodnot, obsažených v základních lidských právech a svobodách. Procesní právo je tak postaveno nikoli na rovnosti absolutní, která je právem nedosažitelná (norma je obecným předpisem pro množinu individuí!), ale na rovnosti v přístupu k právům. Procesní právo se pouze snaží o vyváženost, "rovnost zbraní", nemůže ale nikdy zcela nahradit fakticitu materiálního práva a objektivní skutečnosti vůbec. I v rovině ústavního práva a mezinárodních závazků ČR existují změkčovací ustanovení na poli ZLPaS při jejich naplňování povinovanými státy (status positivus), které si vyhrazují nutná omezení takovýchto plnění na únosnou míru pro stát a společnost a jejich omezení zákonem, pokud je to v demokratické společnosti nutné apod. (viz. např. LZPS čl. 25 až 36).

V dalších mezinárodních smlouvách, doplňujících český právní řád (namátkou č. 14/2000Sb. o Evropské sociální chartě; čl. 13 a 14 v č. 120/1976 Sb. (MPHSKP); č. 104/1991 Sb., čl. 23, odst. 3, dále např. ZDE ), je vyznění příslušných závazků státu v poskytování nediskriminačního vzdělávání velice obecné a v podmínkách českého demokratizovaného, sociálního a právního státu podle mého názoru prakticky konzumováno stávajícím stavem.

Pro potřeby dětí s diagnostikovanou specifickou poruchou učení a řadou jiných dysfunkcí a tělesných handicapů je zřízena síť specializovaných školských zařízení, diagnostických center (SPC, PPP), dětem i jejich živitelům jsou poskytovány pomůcky a příspěvky. Je tak komplexně zajišťováno všeobecné právo na vzdělání. Odborné stanovisko z pokynu MŠMT č.j. 23 472/92-21 ZDE problematiku dokresluje konstatováním, že ačkoli mohou děti izolované ve zvláštních zařízeních od vrstevníků vykazovat známky sociální deprivace, stejně tak může být i zhoubné jejich násilné integrování do kolektivu ostatních dětí. Přesto s takovou možností právní předpisy počítají a pro takový případ stanovují individuálně obecními úřady přidělované dotace na personální i materiální zabezpečení. Je to výrazem snahy o integraci dětí do běžného života a standartního sociálního okolí, kterou nastoupilo MŠMT již v polovině devadesátý let.

Neznamená to však, že by extenzivním (rozšiřujícím) výkladem současných norem nebylo možno v tomto konkrétním případě nalézt významnější zastání, než jaké poskytují vnitrostátně přijaté normy českého práva. K tomu je ovšem třeba politické, nebo ještě lépe - společenské vůle - a právě tyto hodnoty (a mnohé podobné) pozdvihnout k horizontu našeho společenského života. Za takových podmínek širokého konsenzu je pak i nezávislá soudní moc ochotna judikovat celospolečensky žádoucím výkladem.

Není ovšem vždy třeba čekat na mezinárodní iniciativu! Každý stát může jít nad rámec mezinárodních standardů, které jsou koneckonců vždy "největším společným dělitelem" jednotlivých právních kultur, naprosto nic vnějšího mu v tom nebrání. Je však pravdou, že vytvářet a etablovat nové standarty v pojetí ZLPaS (takzvaně rozšiřovat jejich "katalog") znamená vstupovat hlouběji do jednosměrné uličky sociálního a kulturního pokroku. Právní systém je totiž obecně charakteristický svou tendencí neustupovat od nabytých práv, díky této jeho vlastnostmi zažíváme každodenní frustraci při snaze jej pojmout a uchopit v dostatečné šíři a hloubce. Není to asi již možné, je až nelidsky rozsáhlý. A proto nadlidsky trvalý. Římané ještě netušili, jak se může současný právní řád na jimi položeném základu rozmáchnout, a už věděli, že Summum ius summa iniuria!... (nejvyšší právo - nejhorší bezpráví!)