Článek vrcholí prostinkým tvrzením: moc má ten, kdo ji má, moc je jakous sebe-plodící realitou -- "[Grossovi] patří [moc] proto, že má cíl (moc) a vynaložil pro něj vše potřebné". Proti tomuto tvrzení nelze nic namítnout -- já zas mám rohlíky, protože jsem si je chtěl koupit a vynaložil jsem vše potřebné.

K tomuto konstatování se Jan Jandourek propracovává přes podivuhodně negramotná tvrzení. Například: "Myšlenkových hlubin netřeba, protože šéf vlády, má kvůli povinným výdajům stejně k dispozici jen pětinu státního rozpočtu a svěrací kazajka mezinárodních smluv mu velké kejkle ani neumožňuje". Vláda ale má možnost předkládat parlamentu zákony a má aparát (a v řadě případů i monopol) na vypracování jejich kvalitních návrhů. Mandatorní (povinné) výdaje jsou dány jen jinou zákonnou normou, než je zákon o státním rozpočtu. Není to tak, že existuje dvacet procent státního rozpočtu svěřených vládě. I k těmto dvaceti procentům vede cesta přes parlamentní schválení návrhu rozpočtu (jako u všech ostatních zákonů) a jediný rozdíl je v nemožnosti senátorského veta. Navíc pokud hovoříme dnes o nutnosti reformy, hovoříme o akci, která se týká z velké části mandatorních výdajů a o akci, kterou by měla iniciovat právě vláda.

V dalším odstavci autor nihilisticky prohlašuje, že vždy vyhraje nejlepší herec. Přičemž pojem "herec" ihned překvapivě redefinuje, když na příkladu prezidentských voleb v USA tvrdí, že je nutné umět si dobře zorganizovat práci, sehnat hodně peněz, nervově to vydržet a sehnat správné lidi. Opět nic neříkající, obecné bláboly -- ale opravdu nelze nic namítat. Když chci mít rohlíky, dělám to taky tak.

Následuje jakási neohrabaná metafora o stovce na chodníku. To se snad ani nedá komentovat, doporučuji k přečtení. Těžko říci, zdali se zde říká něco víc, než že úspěšný je ten, kdo využije možnosti, anebo že údělem intelektuála je být zmítán neobyčejnými řetězci asociací nad každou prkotinou.

V dalším odstavci autor začne popisovat svět jako "vánočku spletenou z tisíce copánků" a prohlásí, že pro politika je důležité pojmenovat ty tři základní. Není zcela jasné, jestli se jedná o trojici inteligence, zdravý rozum a najmutí politologa na psaní článků. Nic proti inteligenci a zdravému rozumu -- hodí se vždy, ale k čemu nájemný politolog? A může být politolog metaforicky copánkem vánočky? Při amerických volbách se uživí řada odborných profesí, ale spíše se zabývají image kandidáta, jeho vztahu k médiím, způsobem vystupování ... a ano, někteří i píší projevy, možná, že jsou i politology, ale představa, že se zrovna oni postaví na piedestal vedle zdravého rozumu a inteligence ... je divná, bohužel ne tak, aby to bylo vtipné.

Naopak zcela objevné je pro mě tvrzení, že Stanislav Gross je "srozumitelný". Protože srozumitelnost u autora termínu "sociální společnost" opravdu nenalézám. Stejně tak jsem si nepamatuji na nějakou zásadní debatu o rozhodnutích prezidenta Háchy. Ano, je to určitě zajímavá, možná i tragická a špatně hodnocená postava našich dějin, ale co si pamatuji, vždy se spíše diskutovalo o rozhodnutí prezidenta Beneše a mnichovském diktátu, nikoliv o rozhodování Háchy při obsazování zbytků ČR.

O tom textu by se dalo napsat i více (třeba je Gross opravdu dobrý v předstírání chytrosti?), ale zajímá to někoho? Konečně třeba Jan Jandourek píše texty do novin ne proto, že "by byl chytřejší, morálnější nebo zasloužilejší než ti druzí. Nic z toho možná nen"í. Píše "proto, že má cíl" (psát) "a vynaložil pro něj vše potřebné". A co se proti tomu dá namítnout?