Dvojnásob potřebné jsou tyto knihy v češtině, v jazyce, ve kterém dosud není dostupná většina Sartrova díla -- za to si v něm ovšem můžeme počíst v mnoha útocích a pomluvách na Sartra, z nichž první cenu za ubohost by asi dostala Sartrovi věnovaná kapitola v hanopisu Paula Johnsona "Intelektuálové" (Ocitujme z ní alespoň jednu, pro anarchisty obzvlášť vtipnou pasáž: "Někteří členové skupiny (...) začínali vkládat svoji víru v marxismus. Sartre, protože nebyl ničím, následoval Proudhona.") Na druhou stranu to má i svou nevýhodu -- knihy často reagují na francouzský kontext debaty a počítají s tím, že čtenář zná alespoň zhruba reálie. Některé narážky jsou proto trochu nepochopitelné, často se některé věci nedozvíme prostě proto, že autorům přišlo zbytečné upozorňovat na v jejich kontextu notoricky známé věci.

Shrňme jen pro pořádek, kdo byl Jean-Paul Sartre (1905-1980). Spisovatel a filosof, autor řady románů, dramat, povídek i filosofických prací. V těchto různých žánrech prosazoval směr nazvaný "existencialismus", který do značné míry osobitě interpretoval jako filosofii svobody. Hodně zjednodušeně řečeno - už tím, že jsme se narodili, jsme "odsouzeni ke svobodě", naše rozhodnutí za nás nikdo neudělá. Sartre zůstal této filosofii věrný a žil svobodomyslným životem. Zároveň se angažoval -- proti rasismu a kolonialismu, proti nacistické okupaci i alžírské válce, ve studentských aktivitách v roce 1968. Také ovšem jako stalinista a později maoista. Jednalo se o autora s rozporuplnými postoji (i ke svému vlastnímu dílu), o člověka, který se neustále vyvíjel a ke svým starým textům se nevracel. Mnohá díla také nedopsal. Na textech mu přitom velmi záleželo, jak píše Bernard-Henry Lévy: "Sartrovou pravou drogou není ani meskalin či korydran, ale psaní. Je vystřelen do psaní. Stal se poživačem drog kvůli literatuře. A Castor /přezdívka Simone de Beauvoire/ tu vystupuje v úloze dealerky, která mu za války do alsaského Brumathu posílá jeho dávku inkoustu, sešitů, knih, papíru, a je-li potřeba, dostaví se i osobně."

Obě knihy jsou psány velmi vytříbeným a zároveň čtivým esejistickým stylem. Tím (a zaměřením na Sartra, samozřejmě) ale jejich podobnost také končí. Sartrovo století Bernarda-Henry Lévyho je monumentální svazek snažící se postihnout všechny hlavní vlivy, rysy a období Sartrova života z pera francouzského myslitele, který neskrývá svou zaujatost (a s nímž bychom se v mnoha politických názorech asi jen těžko shodli). Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoire Waltera Van Rossuma je relativně krátká esej zaměřená na jedno téma -- život a láska, nebo přesněji lásky dvou lidí, intelektuála a intelektuálky, kteří se rozhodli spojit své životy, ale zároveň je neomezovat. Na malém prostoru recenze nemám pochopitelně možnost postihnout obě dvě knihy, jejichž celkový rozsah je skoro šest set stran. Vyberu proto jen pár zajímavých momentů, které se týkají Sartrových politických názorů i života.

Anarchista nebo totalitář?

Lévy mluví o Sartrovi jako "anarchistovi", přibližně stejně často jej ale označuje za "totalitáře" nebo "stalinistu". Dost bizarní kombinace -- jenže pravdivá.

Sartre se sám za anarchistu označuje v souvislosti se studentským povstáním v roce 1968 a prohlásil: "Pokud si někdo přečte všechny mé knihy, pochopí, že jsem se nijak hluboce nezměnil a že jsem vždycky byl anarchista" a dodal, že se sice nikdy neztotožnil s anarchistickým hnutím a naopak mu byl velmi vzdálen, ale na druhou stranu: "Nikdy jsem nad sebou neakceptoval žádnou moc a vždy jsem se domníval, že musí být dosaženo anarchie, tedy společnosti bez moci."

To už ovšem cituji ze Sartrova rozhovoru s New York Review of Books a ne z Lévyho. Ten naopak rozebírá jeho různé politické aktivity směřující k druhému pólu jeho myšlení -- tedy k totalitářství. Upozorňuje, jak bylo jeho způsobu myšlení ve skutečnosti cizí. Sartre sám při své analýze kolaborantského režimu ve Vichy velmi dobře poznal filosofický základ jakéhokoli přitakání totalitním režimům (včetně přitakání, jehož se později dopustil on sám). Tím je v Henriho interpretaci ztotožnění toho, co je s tím, co má být. Tedy podvolení se tomu, co se stalo, coby historické nutnosti. Režim ve Vichy není špatným režimem, proti kterému je nutné bojovat -- je to historická nutnost, s níž je třeba se smířit a spolupracovat... tak nějak by šlo parafrázovat, co napsal Sartre o smýšlení kolaboranta. Sám ale podobně přistoupil k SSSR.

Věděl, že sovětský režim není ideální, že je špatný - představoval pro něj ale naději na lepší budoucnost, na vývoj k něčemu lepšímu než byl kapitalismus.

Vášnivě začíná podporovat stalinisty až počátkem padesátých let a dokonce kvůli tomu cenzuruje svou starší hru Špinavé ruce (respektive její uvádění váže na souhlas komunistické strany v té které zemi). To doplňuje dalšími trapnými činy -- mimo jiné lhaním o SSSR. Dokonce nesouhlasí s Chruščovovým projevem z roku 1956, v němž tento následovník stalinismu poodhalil a odsoudil jeho hrůzy. Nadchne ho kubánská revoluce i mnohé režimy třetího světa. "Sartre se nikdy nesetkal s levicovým diktátorem nebo teroristou, který by se mu nelíbil," napsal o něm později zle, ale bohužel zčásti pravdivě Larry Gambone (viz A-kontra 7-8/2002).

Dostává se do konfliktů se svobodomyslnějšími autory. Zajímavá (ale bohužel nad rámec tohoto článku) je především jeho diskuse s Albertem Camusem. Tento jeho existencialistický souputník a dlouhá léta přítel ve své knize Člověk revoltující obsáhle kritizoval marxismus a stavěl proti sociální revoluci (která se snaží zlepšit svět a v jeho očích jej vždy jen zhorší) individuální revoltu, jejímž prostřednictvím se jedinec snaží uchovat si svou důstojnost. Dostává se do střetu i s Claudem Lefortem z kriticko-marxistické skupiny Socialismus nebo barbarství, která k sovětské realitě přistupuje sice z radikálně-levicových, ale také radikálně kritických pozic. Dlužno dodat, že o těchto zajímavých polemikách nám toho Lévy moc neprozrazuje.

Sartre ale dělá i mnohem úctyhodnější věci. Vystupuje proti koloniální francouzsko-alžírské válce. Odmítnutí kolonialismu velmi drsně vyjádřil v předmluvě ke knize "Psanci země" Franze Fanona, takřka bibli antikolonialistických hnutí -- ovšem včetně velmi násilných a velmi diktátorských. Píše další a další knihy, ale odmítá za ně Nobelovu cenu za literaturu, což způsobuje skandál (Lévy ukazuje, že nešlo o pouhé na efekt vypočtené gesto, že Sartre jednoduše nechtěl být oceněn touto cenou a "hrát hru," a že také ještě před udělením ceny neveřejně požádal komisi, která o ceně rozhodovala, aby jej vyškrtla ze seznamu kandidátů). Co by také s touto cenou dělal člověk, který neváhá prohlásit, že "literatura stojí za hovno" a který ve svých šedesáti letech nemilosrdně účtuje se svým dětstvím i s literárním světem, který ho vždy tak vábil, v knize Slova.

Postupně se rozchází s komunistickými stranami a v roce 1968 se přidává na stranu studentského hnutí -- a k maoistům. Zaštiťuje jejich časopis plný radikálních a násilných výzev a prodává jej na ulici. Roku 1975 ale oslepne a na konci života značně přehodnotí svou dosavadní filosofii.

Jak vidno i z tohoto stručného nástinu, nelze od sebe oddělit "anarchistického" a "totalitářského" Sartra. Šlo o jednoho člověka a do jeho myšlenek a činů se prostě promítaly myšlenky lidské svobody a emancipace i politické postoje, které jim v konečném důsledku protiřečily. Bylo by hloupé jej nekriticky zbožňovat a idealizovat -- bylo by ale stejně hloupé jej jednostranně odsuzovat a nevzít si z jeho odkazu to, čím může obohatit každého svobodomyslného člověka.

Volná láska

Pokud ale někdo píše o Sartrovi, musí vyprávět ještě jeden příběh. Příběh, který byl vyprávěn samotným Sartrem a Simone de Beauvoire i bezpočtem jiných autorů a autorek. Příběh, který si zvláště užili jejich nepřátelé a pomlouvači. Příběh jejich životního vztahu -- a mnoha jiných vztahů těchto dvou pozoruhodných lidí. Na scénu tak přichází Simone de Beauvoir (1908-1986). Žena, která pocházela z prostředí, které Van Rossum zajímavě popisuje: "Buržoazii oné doby (...) můžeme právem označit za třídu. Lze ji však popsat i jako seskupení nešťastných lidí, kteří v labyrintu své doby nešťastně bloudili. Příslušník buržoazie je člověk, proti němuž se spikly víra a tělo a ekonomika a sexus a kultura a duše a zvyky v začarovaném víru, aby mu zabránily v jeho štěstí."

Z takového prostředí vzešla žena, která se měla stát Sartrovi osudovou družkou. Nebyla ale ani zdaleka jen jí. Šlo o nadanou filosofku, feministickou autorku a spisovatelku. Se Sartrem se sblížili během společných studií. Byl to vztah na celý život -- i když oba (zprvu ovšem především Sartre) věděli, že vedle tohoto vztahu budou mít mnoho jiných. K tomu také později došlo. Společné milenky obou partnerů, otevřené vztahy, o nichž oba dva velmi otevřeně psali tomu druhému... to vše se stalo později dobrou látkou pro mnohé. Zejména pro politické odpůrce, kteří si se Sartrem vyřizovali účty moralizováním o jeho osobním životě (už zmíněný Paul Johnson je toho asi nejzářnějším příkladem). I pro některé feministky, které chtěly v tomto příběhu vidět surovou mužskou dominanci a zneužívání. Je zajímavé, že se pak v důsledku shodnou mnohem víc s konzervativními moralisty, než s tím, jak svou situaci reflektovala samotná de Beauvoir.

Jedna z kapitol knihy Van Rossuma se jmenuje "Zrada jako umění života". Na první pohled to zní hanebně. Zde je ale "zrada" chápána jako únik před vším, co chce člověka zcela pohltit, jako obranná síla před čímkoli, čemu by měl jedinec "patřit". V tomto smysl Sartre zrazoval jednotlivé strany a ideologie, k nimž se zároveň hlásil, v tomto smyslu zrazoval de Beauvoir i jiné ženy a i ona v tomto smyslu zrazovala jeho a jiné muže.

Psáno pro A-kontra 4/2004