Další návrh na významný posun v trestním právu přichází jen necelý rok poté, co je k dispozici nová úprava zákona č. 218/2003 Sb. "o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže". V rámci jednání o této normě, která zásadním způsobem vyčlenila zacházení s mladistvými (mezi 15 a 18 rokem věku) delikventy v rámci trestního práva a provinilci mladšími patnácti let v rámci občanskoprávního řízení, byla možnost snížení hranice trestní odpovědnosti záměrně odsunuta. V době projednávání tohoto zákona již byla aktuální komplexní rekodifikace trestního zákona a tato otázka byla proto nakonec ponechána otevřená. Doufejme, že se tento návrh stane případně součástí již nového a podle harmonogramu připraveného trestního zákona.

Pavel Němec se proti všetečným otázkám novinářů o souvislosti věkové hranice trestní odpovědnosti, začátku legalizovaného pohlavního života a disponování občanským průkazem zaštiťuje tvrzením, že usiluje o komplexní řešení. Vzhledem k neustálým opravám oprav v naší legislativě, které začínají pomalu evokovat praxi bezpečnostních záplat jedné nejmenované dominantní rodiny operačních systémů, je to jistě prozíravý postoj. Nicméně pod komplexitou příslušného zásahu do této věkové hranice si odborná veřejnost představuje poněkud důslednější opatření...

Souvislost mezi trestní odpovědností a legálním sexuálním životem dětí lze nahlížet v selské logice poměrně jasně. Nicméně poněkud fundovanější názory v tomto spojení vidí naprosto nesourodé problémy.

Sexuolog Radim Uzel rád poukazuje na jinak těžko zpochybnitelný trend urychleného fyzického a sexuálního dospívání omladiny, na kterémžto se podepisují lepší životní podmínky, kvalitnější zdravotní péče, komplexní strava a samozřejmě detabuizace lechtivějších témat napříč společností, včetně bohatého erotického obsahu v médiích. Přesto se obávám, že ani tím tuto spojitost obhájit nelze... I když nechám stranou poměrně realistické námitky o částečné legalizaci pedofilie, nemohu se ztotožnit s předpokladem, že způsobilost zahájit sexuální život přímo ideově koresponduje se zdravou hodnotovou orientací člověka v komplexu společenských vztahů. Z hlediska procesů pohlavního dozrávání a mentálního dospívání jde možná o souběh v čase, ale rozhodně už nejde o shodu co do délky trvání a souměřitelnosti.

Případné snížení věkové hranice možná na čas utiší primitivní dosazovací rovnice lidových nálad -- zločin = trest či nedovršený věk provinilce = snížit věkovou hranici - ale čas ukáže, že tyto veličiny jsou vlastně hrubě neekvivalentní... Jestli se někde vyplatí dotovat prevenci a řádně provozovat již existující instituce, tak jsou to zařízení ústavní a ochranné výchovy(viz. dosavadní právní úprava v z. č. 109/2002 Sb.). Rigidním zákonem stanovená a politiky labilizovaná věková hranice trestní odpovědnosti nesmí změnit nic na tom, že v kritickém věku vrcholící puberty má mít v otázce subjektivní stránky zavinění a úrovně mentální a sociální vyspělosti hlavní slovo psychologicky vzdělaný praktik!

Americký National Institute of Mental Health se sídlem v Bethesdě zveřejnil již před časem výsledky své studie mozků adolescentů. Mýtus o celoživotně konstantním počtu mozkových neuronů byl sice vyvrácen již mnohem dříve -- například pozorovatelnými změnami funkčních oblastí mozků lidí některých profesí. Výsledky této studie ovšem konkrétně poukazují na zásadní proces reorganizace částí mozku během dospívání (patrně ve značné míře vlivem zvýšené produkce pohlavních hormonů), který je determinován přirozenými tělesnými pochody -- ne tedy jen vědomě vykonávanou pravidelnou činností a působením prostředí na jedince v průběhu celého jeho života.

Studie se změřila na panelový průzkum stovek dospívajících figurantů pomocí beznásledkové magnetické rezonance (MRI) mozku v dvouletých intervalech. Závěrem studie je konstatování, že s nastupující pubertou (u dívek kolem 11 roku, u chlapců o rok později) dochází v mozku k masivnímu nárůstu šedé kůry mozkové (neokortex), především v oblasti frontálních laloků a pak dochází postupně k její redukci (šedá mozková hmota je jak známo sídlem vyšší nervové činnosti, sestávající se především z těl neuronů).

Nejvýrazněji se tak děje ve frontálních lalocích, které jsou považovány za sídlo tzv. exekutivních funkcí -- plánování úloh, racionální řešení problémů a přiřazování subjektivní důležitosti vjemům, jimiž by jinak bylo vědomí zahlcováno. Během dospívání je část těchto funkcí přenesena na jiné oblasti mozku -- do limbického systému, který řídí spíše instinktivní a emocionální pochody -- a z toho pramení snížená míra racionality v chování až do doby řádné aktivace frontálních oblastí "dospělého" člověka. Tomu také odpovídá mnohdy nepochopitelně zkratkovité či přímo zkratové jednání adolescenta, po němž může typicky následovat účinná lítost...

Podobně je tomu například se spánkovými a temenními oblastmi, zodpovědnými za jazykové schopnosti, které svůj vývoj završují kolem dvanáctého roku věku - což přesně koresponduje s ideálním věkem pro výchovu "rodilého mluvčího".

Na vývoj lidské psychiky a kvalitu duševních pochodů mají ovšem enormní vliv i kvalitativní a kvantitativní procesy, které se odehrávají v bílé mozkové hmotě -- především neuronových spojích. Tyto dlouhé nervové výběžky, tvořící masu bílé hmoty mozkové a spojující vzájemně odlehlé funkční oblasti mozkové kůry, jsou obalovány myelinovým pouzdrem, což přispívá k efektivnějšímu a rychlejšímu přenosu vzruchů. Tento proces není obvykle úplně završen před dosažením 20 roku věku.

Další informace v angličtině ZDE.

Ať už ale hovoříme o fenoménu dospívání "mladistvých", nebo o funkčních změnách v mozku dospělého člověka, vždy platí jeden zásadní poznatek biologické úspornosti organismů -- co není používáno, to zakrní, nebo vymizí. Etapa dospívání je z tohoto pohledu kritická, neboť v dětském mozku dochází k formování budoucích relativně rigidních vzorců chování a myšlení. Vliv prostředí je proto v tomto věku důležitý nejen po stránce formování charakteru, ale stejně tak i z hlediska samotné fyzické podoby lidského mozku a jeho fungování (ostatně jako by lidská duše vůbec mohla nezávisle na struktuře lidského mozku existovat...).

Nejsem sice tak vyhraněný behaviorista jako John Broadus Watson, který se ve stylu Archimédova "dejte mi pevný bod a pohnu zemí" odvážil vyřknout svou slavnou větu o možnosti vychovat kohokoliv k čemukoliv, ale přesto vidím v možnosti výchovného působení během dospívání ne-li příležitost k nápravě deformované osobnosti, pak alespoň podanou ruku a možnost volby alternativní hodnotové výbavy. Bez toho totiž nemůžeme na konci tvrdit ani to, že jsme jako společnost zajistili individuu svobodu pro jeho rozhodování -- a teprve svobodná mysl je způsobilá dopustit se trestného činu po stránce subjektivní a volní!

Debata o zpřísnění věku pro způsobilost k trestnému jednání by se proto neměla odehrávat v intencích prosté represe nezvedených výrostků, ale hlavně z hlediska šíře uvážení a rozhodování odborníků v individuálních případech! A v takto postavené problematice se už lze evidentně dopustit mnohem většího počtu legislativních chyb, než by tomu bylo jen v případě "nevhodně" nastavené věkové hranice a s tím spojené formální reformy nápravných a sankčních prostředků. Opatrnost je tedy na místě.

Na co bychom ale rozhodně neměli zapomenout je skutečnost, že opravdový pokrok při ochraně základních existenčních, sociálních a kulturních práv dítěte tato změna sama nepřinese. S trochou laické nadsázky lze říci, že minimálně stejně tak dobrou práci by odvedla i dosavadní legislativa, pokud by se ovšem zároveň změnil přístup státu a obcí k provozování výchovných ústavů. Takto pouze přijmeme scénář pro efektnější zahlazení projevů nezdravých fenoménů ve společnosti, aniž bychom cokoli učinili něco pro jejich prevenci a včasnou léčbu.