Nám živým, nám kterým světlo nepohaslo, nepřísluší soudit motivy sebevrahů. Člověk, ve kterém zůstává jen stopa lidskosti, bude cítit lítost a soucit nad každou bolestnou smrtí, a není to jen smrt Jana Palacha či Jana Zajíce, je to smrt tisíců bezejmenných trpitelů, které právě v tuto chvíli rozkládá rakovina zaživa, se kterými lomcují horečky AIDS, kteří jsou mučeni ve věznicích států totalitních, ale i demokratických, z příkazu či bez něj.

A právě z tohoto důvodu je třeba se zeptat, zda adorace Palachova činu nepřináší více zla nežli společenského užitku. Ve skutečnosti není roku, kdy by připomínky Palachova nebo Zajícova výročí nezpůsobily alespoň jeden pokus o sebevraždu ohněm. S kultem Jana Palacha vstoupil do našeho duchovního klimatu temný atavistický prvek sebeobětování; iracionalita jaká by nás možná ani dnes nepřekvapila v některých koutech Asie, která však šokuje v těchto časech a na tomto místě.

Sláva -- techničtěji řečeno popularita -- si nevybírá mezi činy dobrými a zlými, mezi skutky hodnými chvály, nebo odmítnutí. Nikdo nezapomene na Hérostrata, i kdyby se celý Efez na hlavu postavil. Je však plně věcí efezských, zda budou Hérostratovi vlastního těla stavět pomníky, odhalovat busty a pochmurně patetickými oslavami jeho činu nepřímo vybízet ostatní k následování.

Neboť právě o to zde běží. Čin Palachův a celé řady těch, kteří ho z důvodů závažnějších nebo méně důležitých následovali, byl v prvé řadě strašlivý a odpudivý. Jako sebevražda, která je smutnou vzpomínkou některé rodiny, je to událost hodná tiché a taktní soustrasti. Jako morální vzor -- a takto je nám předkládán -- je to však otazník, za kterým následuje celá řada vykřičníků.

Navzdory tomu, jak nejrůznější ideologie ovlivňovaly a ovlivňují životy lidí, nepohybujeme se ve světě idejí, nýbrž činů. Velmi často lidé konají zlo z dobrých pohnutek a dobro ze sporných. Pohnutka přitěžuje, nebo polehčuje, skutek je však podstatný.

A není zapotřebí ani nahlížet do moralistických spisů, abychom si uvědomili, že naši úctu si zaslouží takové činy, které jsou hodné následování. Takové sebeobětování, které zachránilo více životů, než zmařilo. Taková odvaha, která počítá s mukami netrvajícími den či dva, nýbrž celá léta. Kolika pravých mučedníků, kolika skutečně nevinných a pronásledovaných bychom se dopočítali za dobu komunistické vlády? Kolik lidí nezapřelo své přesvědčení, kolik jich tisklo samizdaty, převáželo knihy a časopisy a takto bránilo dokonalé kulturní izolaci země? Kolik hrdinů odmítlo donášet, kolik jich v období normalizace obětovalo svůj sociální status, aby neztratilo ve svých očích čest? Vidím před očima zástupy skromných, živých hrdinů, na které si nikdo ani nevzpomene.

Dejte mi hrdiny, chci vidět jejich tváře. Každý národ potřebuje hrdiny, které může dávat svým dětem za vzor. A musí vidět i mučedníky, protože na nich se projevuje pravá tvář tyrana. Ale spravedlnost po nás chce, abychom právě při obviňování zločince byli nejopatrnější. Stavíme-li právě Jana Palacha za příklad mučedníka, rozhostí se ve zločincově duši cynický úšklebek, neboť on si to uvědomuje, on to ví, že na jeho smrti nenese ani nejmenší vinu.

Zůstalo snad po komunistické vládě málo hrobů? Potřebuje-li národ světce, ať na každém náměstí stojí bronzová socha Pavla Wonky takového, jaký byl, když jej posílali na smrt. Ať ho všichni vidí: vyzáblého, na invalidním vozíku. A naproti němu odlijte z bronzu sochu nikdy nepotrestané soudkyně, která ho na smrt poslala, a na krk jí pověste rudou hvězdu. Utiší-li stavba památníků něčí svědomí, ať nesou všechny jméno Milady Horákové. Konejme procesí k živému Magoru Jirousovi a zaplaťme mu pití, kolik ho jenom snese, a nezapomeňme na všechny ostatní hrdiny, jejichž peklo často netrvalo hodinu, ani den, ale celá desetiletí.

Palachův čin děsí svou obludností, utužení jeho kultu podporoval vahou své autority Václav Havel, a proto se jen málokdo v naší zemi odváží nahlas říct, že tato hrozná sebevražda nebyla v rovině morální, než zbytečným a prázdným gestem, které nikomu a ničemu neprospělo, které nebylo nutné, ani potřebné, ani prospěšné.

Klišé, které na základě shody jmen tu a tam staví rovnítko mezi Husa, Palacha a Zajíce, je možno nahlížet jako znevážení Husa samotného. Protože Hus ani Horáková k popravišti neběželi, stejně jako kněz Solidarity Jerzy Popieluszko sám sebe nesvázal do kozelce a neskočil se utopit do stoky... Rozdíl mezi jmenovanými mučedníky a sérií českých pochodní je zcela markantní, pokud existuje vůle jej vidět. Nehledali vlastní smrt, ale dobro své věci. Nevydírali ostatní, ať něco udělají, ale sami v sobě sebrali odvahu konat, upadnout do každodenní nejistoty a přímo na očích netvora jednat jemu navzdory.

Kdyby neexistoval žádný jiný morální důvod, než četné případy úspěšných i neúspěšných pokusů o sebevraždu upálením se, které se vyskytují vždy, když naše média drží tryznu za Jana Palacha nebo Zajíce, už by bylo namístě se vážně zamyslet, zda si náš národ vytvářejí správné kulty pro budoucnost. Když se lidé chtějí v tiché vzpomínce shromáždit nad hrobem mladého romantika, který hrozným způsobem ukončil svůj život pro nic za nic, je to samozřejmě jejich věc. Přišlo by jich ovšem mnohem méně, kdyby je tam média nepozvala.

Co pozitivního lze vůbec najít na činech všech pochodní?

Slyším odpověď. Slyším klišé, co zní jako fanfára, že tito lidé nezůstali lhostejní. Já však vidím zástupy jiných, kteří nezůstali lhostejní a vykonali mnoho prospěšné práce. Někteří dosud pracují v Parlamentu a státních úřadech, jiní dál žijí své skromné neefektní životy, o které se nikdo nikdy nebude zajímat.

Lze jistě pochopit sentiment disidentů k Palachově postavě, není těžké vcítit se do myšlení těch, kteří byli takříkajíc u toho, kteří prožívali kocovinu osmašedesátého roku, jistě. Nelze však bránit současnosti v kritickém pohledu na minulost. A právě tento kritický pohled říká, že čin Jana Palacha není činem symbolizujícím jakýkoliv ideál zdravého jedince, nebo společnosti. Právě naopak. Je to bizarní a hrozná výstřednost, která zpochybňuje samotného ducha západní civlizace, včetně jejího ideálu nejcennějšího -- hodnoty života jednotlivce.