Pokud bude tedy kouření ve veřejných prostorech zakázáno, dojde určitě k tomu, že bude tato svobodná vůle omezena a je to objektivně postihnutelné. Jak ale bude omezena svoboda, není a nemůže být objektivně uvažujícímu člověku pochopitelné.

Vzhledem k tomu, že se přesto ozývají hlasy, které chtějí bránit "svobodu kouření", je asi nutné si vysvětlit, co že to ta svoboda vůbec je.

Jak bylo řečeno, kuřák se oddává kouření na základě svobodné vůle. Tento pojem není v tomto případě nutné zkoumat z hlediska jeho naplnění, tedy do jaké míry je vůle individua svobodná a do jaké je individuum "obětí" vlastní vůle, protože to pro tentokrát představuje jinou rovinu problému.

Každý jedinec je součástí společnosti. Slovo jedinec už samo v sobě obsahuje vědomí a protiklad mnohosti, tedy společnosti. Tyto protiklady se navzájem utvářejí a dávají jeden druhému opodstatnění.

Souhrn jedinců však společnost netvoří. Společnost tvoří až to, že jedinec se v jejím rámci nějak projevuje. Tyto projevy jedinců se navzájem protínají, střetávají, kolidují a vytvářejí tak vztahy. Po tomto zjištění se společnost jeví spíše jako souhrn těchto vztahů, než jako souhrn individualit. Tato vazba je pochopitelně reciproční a individualita je v podstatě samé také utvářena těmito vztahy, než aby sama sebe jako individualitu představovala. Mimo společenskou zkušenost není člověku umožněno nejen si svou individualitu uvědomit, ale vůbec ji utvořit. To je samozřejmě velice pádný důkaz.

Člověk je člověkem proto, že těmito společenskými vztahy, které jsou primárně navázány mezi individui, lze manipulovat. Člověk je dokáže nepřímo zhmotnit tím, že ze společnosti udělá organizovanou společnost, dejme tomu třeba stát - proto je člověk zoon politikon, protože je schopen tyto vztahy systematizovat; on je chce systematizovat;on je musí systematizovat.

Hlavním nástrojem je jejich koncentrace -- umožňuje to celou společnost někam směřovat, říká se tomu moc. Protože se však člověk určitou měrou něčeho vzdává, jsou mu za to ze strany společenské organizace garantovány jisté svobody. Rousseau to nazval společenskou smlouvou a demokratická praxe zná tzv. Listinu základních práv a svobod, jako jejich sumarizaci.

To, co člověk v rámci společnosti obětuje, však není jen svoboda. V tom případě by bylo pro jedince značně nevýhodné, aby takovou smlouvu uzavíral, protože rub svobody, tedy zodpovědnost, by zůstala plně na něm. Možná, že tomu tak v současnosti je, ale je to i mimo téma.

Člověk tedy dává společenské organizaci smluvně část vlastního potenciálu svobody i zodpovědnosti a je mu za to garantováno něco nepřekročitelného -- tedy ona základní lidská práva a svobody. Je to zakládající princip politiky, jako organizace společnosti.

Pomocí vztahu mezi svobodou a zodpovědností je také možno vyjádřit demokratičnost společenské organizace -- vztahuje-li se zodpovědnost organizace na celek jednání člověka, nemůže být jedinec zároveň svobodný, neboť za jeho jednání zodpovídá někdo jiný.

A nejedná se samozřejmě pouze o tu část ekonomickou, o kterou jeví takový zájem politické subjekty, ale o celý komplex jednání člověka.

Svoboda je tedy politický termín, je to čistě politická kategorie. Možná, že lidé kteří se pouštějí do obhajoby "svobody kouření" podlehli dojmu řekněme literární svobody, která představuje jedince bojujícího o svobodu se společností. To je však velice odlišná záležitost a za svobodu je zde považována ta vnitřní svoboda člověka. Jenže to je vlastně jen konec procesu, který svobodu (nesvobodu) odhaluje. Je to vlastně sám onen příklad kuřáka, kterému chce společnost omezit možnosti svobodné vůle a on je proti. Je to vůbec několikavrstevný omyl, vždyť kouření samo o sobě nekontaktuje problém svobody, kromě filmové tvorby první poloviny 20. století, kdy kouřící hrdina projevoval svou nevázanost. Jenže použití tohoto prostředku vyjádření je romantizující a velice zavádějící, neboť celý problém staví do úplně jiné roviny - místo vztahu uvnitř společnosti, kde se svoboda realizuje, je hrdina ve vztahu ke společnosti - celku a o (ne)svobodě už tak bylo někdy v minulosti rozhodnuto, pročež hrdina kouří. Kouření je jistě třeba ponechat kulturní definici, ale nikoli politickou; kouření není možné politicky definovat.

To by však pro obhájce kouření znamenalo, že o svobodě nemůže být řeč, neboť se svou podstatou neodehrává v politickém prostoru.

Ale dejme tomu, že je kouření skutečně v rámci svobody posuzovatelné. Dejme tomu, že medializací a "zásahy" politiků už bylo dosaženo umělé politizace kouření, že se z kouření stal objekt politiky společnosti. Můžeme to pro ilustraci zobrazit tak, že se čile kouří v parlamentních kuloárech.

V tom případě dobrá, ale je nutné konfrontovat kouření jako "svobodu" s kouřením - "zodpovědností".

Platí pravidlo, že pouze v okamžiku, kdy nabýváme zodpovědnost, můžeme nabýt i svobodu. V dobách mýtu člověk není zodpovědný za svět, neboť si jej nemůže sám zodpovědět, nemůže s ním vejít ve vztah. Zodpovídá jej místo člověka mýtus a sděluje mu, jak se má ke světu postavit a jak jej realizovat. Mýtus představuje prostředníka mezi člověkem a něčím jinak nezachytitelným a nepojmenovatelným.

Teprve tehdy, kdy člověk opouští mýtus (mýtus v pravém slova smyslu), stává se sám za své jednání zodpovědný (i když třeba ve vztahu k něčemu metafyzickému) a tedy

může volit, může se rozhodovat na základě svobodné vůle - a nastoupit tak proces utváření svobody.

Dejme tedy tomu, že kouření, jako projev svobodné vůle, bude skutečně (jako politické téma) tímto procesem procházet.

Lze to znázornit přímo na modelu kouření. Nádech kouře symbolizuje rozhodnutí kouřit a jeho výdech je projevem této svobodné vůle, vcházejícím do společenského vztahu. Tam ale způsobuje konflikt (nejlépe třeba "poslední šluk" ráno v MHD), čímž je dána nemožnost považovat způsob tohoto chování za svobodný.

Kontrolní zkoušku můžeme provést ve vztahu k odpovědnosti. Bylo řečeno, že míra zodpovědnosti určuje míru svobody. Je-li tedy kouření z objektivního hlediska nezodpovědné, je zároveň i nesvobodné. A kouření skutečně je ve své podstatě, jako návyková činnost, nesvobodné.

Kuřák by tedy musel být se svým kouřením mimo společnost, musel by být sám (nikoli osamocen). Jenže pak by kouření nemohlo být už vůbec svobodné a bylo by jen ryzím kouřením, nic víc.

Řekněme, že je to nějaká abstraktní teorie, které chybí empirie. Nechybí. Autor měl možnost toto téma probírat s dlouholetým kuřákem, který potvrdil, že je pro to, aby bylo kouření ve veřejných prostorech zakázáno. Nemíní přitom s kouřením přestávat, pouze si uvědomuje, že jeho specifický projev svobodné vůle nemůže být zakotven jako svoboda.

Nakonec, stačilo by jen zopakovat liberální klišé: Svoboda jednotlivce končí tam, kde ....

Pro nevěřící: autor je občasný kuřák, který netrpí obsesí z kouření ani se nezalyká v zakouřené místnosti.