Profesorovo překvapení je pochopitelné, píše Brian Whittaker v deníku Guardian. Více než dva roky po začátku této války a navzdory obrovským finančním výdajům a lidským obětem je obtížné najít v Iráku cokoliv pozitivního.

Zbraně hromadného ničení, které byly záminkou pro útok na Irák, se nenašly, a představa, že by se Irák mohl stát vzorem demokracie pro Blízký Východ se ukázala jako stejně nerealistická.

Ano, v Iráku sice nyní vznikl systém několika politických stran, jenže ten zinstitucionalizoval a zkonsolidoval kmenové, etnické a sektářské rozdíly v Iráku - přesně to, co se nemělo stát, pokud měla vzniknout demokracie.

Tony Blair sice opakuje, že jsme na tom bez Saddáma Husajna lépe, ani to však není přesvědčivé. Saddámův pád znamenal vzestup vlivu Zarkávího a jemu podobných, míra korupce v Iráku je stále velmi vysoká, a o víkendu vyvolal pozornost bývalý prezident Ajad Aláví tím, když se vyjádřil, že lidská práva nejsou v Iráku o nic lépe ochraňována než za Saddáma Husajna.

Creveld poukazuje na to, že si dvě třetiny Američanů myslí, že útok na Irák byla chyba, a zdůrazňuje ve svém článku, že by Američané měli nyní stáhnout svá vojska: "Otázkou už není, zda budou americká vojska stažena, ale jak brzo a za jakou cenu."

Stažení amerických vojsk bude nesmírně složitou operací. Van Creveld se domnívá, že to bude trvat po celou řadu měsíců a přinese to zřejmě velký počet mrtvých a raněných. Vážnější ale je to, že to nepovede k ukončení konfliktu.

"Je téměř jisté," píše Creveld, "že při odchodu vojsk propadne Irák totální civilní válce a zemi bude trvat velmi dlouho, než se z ní dostane - a možná se z ní nedostane nikdy. Všechno toto je nevyhnutelné a dojde k tomu bez ohledu na to, zda se to líbí či nelíbí Georgi Bushovi, Dicku Cheneymu, Donaldu Rumsfeldovi či Condoleezze Ricové."

Ve Vietnamu kryli Američané svůj odchod tzv. "vietnamizací" konfliktu, předávání vojenské moci jihovietnamské armádě. Byla to jen zástěrka - brzo po odchodu Američanů ovládl Severní Vietnam celý jih, čímž válka skončila.

Oficiálně probíhá obdobný proces i v Iráku, jenže irácká armáda je ještě daleko slabší, méně kvalifikovaná, méně soudržná a méně loajální své vládě. A co je horší, v Iráku neexistuje žádný ekvivalent severovietnamské moci, která by mohla zemi ovládnout. Takže nelze vůbec odhadnout, co se stane, až Američané odejdopu, ale mír to asi nebude.

Irácká válka nyní ohrožuje celý region.

Jde o čtyři hlavní problémy: terorismus, soupeření šiitů a sunnitů, kurdské aspirace a otázka územní celistvosti Iráku.

Vládnou obavy, že pododně jako afghánská válka v osmdesátých letech, i nynější válka v Iráku vytvoří novou generaci teroristů, kteří budou páchat atentáty v nejrůznějších částech světa po mnoho dalších let.

Navzdory tomu, co Američané zamýšleli, vedla válka v Iráku k posílení vlivu Íránu - a otevřela dlouho potlačovaný konflikt mezi sunnity a šiity.

Dopad tohoto konfliktu se nakonec projeví i ve státech v Perském zálivu, bohatých na ropu, včetně Saúdské Arábie, které mají podstatnou, ale utlačovanou šiitskou menšinu.

Kurdské aspirace byly také probuzeny - a to má dopad pro Turecko, Sýrii a Írán, zejména pokud bude Irák nakonec rozčleněn. Povede to k podstatné regionální nestabilitě.

Nedá se tvrdit, že to americká vláda nemohla předpokládat. Na toto nebezpečí upozorňovala celá řada komentátorů, avšak Washington je ignoroval, a to hlavně z ideologických důvodů.

Creveld argumentuje, že bude americké vojenské přítomnosti na Blízkém východě stále zapotřebí.

Teherán bude mít z nynější války proti Iráku dlouhodobě největší prospěch. Po rozkladu Iráku je obtížné si představit, kdo jiný kromě USA by dokázal uchránit státy v Perském zálivu od toho, aby se staly obětí extremních muslimských kněží. Teherán získá velmi pravděpodobě podle Crevelda jaderné zbraně. V minulosti Teherán často ohrožoval státy v Perském zálivu. Nyní, když se Irák rozložil, bude nutná trvalá přítomnost USA v oblasti, aby ochránila tamější země před nebezpečným vlivem Íránu.

Creveld doporučuje, že by měly Spojené státy opustit Irák a bezodkladně by se měly zaměřit na ochranu stability svých spojenců v Perském zálivu.

Američané prý také uvažují o tom, že by z Iráku odešli, ale dále by ho ze vzduchu bombardovali. Napsal to Seymour Hersh v nejnovějším vydání magazínu New Yorker. Americké armádě se to prý nelíbí. Velitelé poukazují na to, že by cíle pro bombardování pro americká letadla určovala zcela nespolehlivá irácká armáda. Hrozí nebezpečí, že si tak za pomoci amerických letadel budou místní váleční magnáti vyřizovat vzájemně své účty.

Lze očekávat, že to, co Bush zahájil invazí dne 20. března 2003, bude pokračovat nejméně dalších deset let a Spojené státy ani nikdo jiný to už nedokážou ovlinit.

Bush se dostal v důsledku své pošetilosti do pasti, z níž není úniku: bude to špatné, pokud Američané z Iráku neodejdou, i pokud odejdou.

Podrobnosti v angličtině ZDE