Možnosti které přináší dnešní doba, myslím tím technické vymoženosti současné doby umožňují šíření náboženských idejí s daleko větším akčním radiem, než tomu bylo v době vzniku například zmiňovaného islámu. Jsem přesvědčený, že pokud se náboženství "zneužije" pro vlastní politické cíle, potom je to chybné. Pokud se v náboženství hledá řešení všech neduhů dneška, potom mineme pomyslný terč. Vyjádření vztahu Boha a člověka totiž nenabízí univerzální řešení problémů pro celé lidstvo!

V okamžiku, kdy začneme hledat v náboženství odpovědi na konkrétní politické otázky, kdy se pokusíme řešit svým náboženským světonázorem problémy své země, potom se ocitáme vedle. Je to jednoduché, protože ne všichni budou sdílet náš světonázor. A tak se zákonitě ocitáme v konfliktu s těmi, kteří nemají stejné náboženské přesvědčení jako my.

Například problém moderní podoby islámu je mimochodem právě tento. Daniel Pipes ve svém článku "The Western Mind of Radical Islam" píše: Islámští fundamentalisté založili svůj program na politice. Na islám nepohlížejí ani tak jako na strukturu, v níž žijí jednotlivci, jako spíše na ideologii vhodnou pro řízení celých společností. Prohlásili, že "islám je řešení" a společně s íránským Chameneím jsou toho názoru, že "oplývá pokyny pro řízení státu a hospodářství, vytváření společenských pojítek a vztahů mezi lidmi a pokyny pro vedení rodiny". Pro fundamentalisty islám představuje cestu k moci. Jak poznamenává vysoký egyptský vládní úředník, "v islámu nespatřují přikázání a bohoslužbu, nýbrž systém vlády".

A to je zásadní omyl. Pokud se stane náboženství, jakékoliv náboženství prostředkem pro řízení společnosti, pak se ale stane nástrojem, pro který nebyl původně určený. Pokud se v historii národů snažila řídit společnost křesťanskými zásadami, je to sice pěkné. Ale poselství spásy pro člověka bylo zamýšleno v individuálním zvěstování člověku jinému člověku, daleko spíše než ucelená nauka určená pro řízení celé společnosti.

Je jasné, že při prosazování náboženských zásad vládci narazili na odpor, alespoň z počátku. V důsledku toho bylo tolik mrtvých, tolik obětí. O křesťanství a jeho historické vině v dějinách lidstva se v Britských listech psalo hodně. Ale to nebylo křesťanství, jak ho popisuje Bible, jaké jsem ho při četbě Svatých textů Bible mohl poznat já osobně.

Při politickém rozhodování museli vládci hledat řešení. A mnohá z nich zcela jistě v Bibli nejsou zmíněna. Byla potom podoba takto prezentovaného křesťanství, křesťanství jako nauky pro řízení společnosti i skutečnou biblickou podobou tohoto náboženství? Nemyslím si. Nebude to určitě jediný důvod, ale možná právě proto se v jednotlivých postkřesťanských státech Evropy volá po odluce církve od státu. Na podobné téma proběhla diskuze v Izraeli o odluce židovského náboženství od státu.

Je tedy náboženství možným politickým řešením, možnou politickou alternativou? Tomu nevěřím. Každé náboženství nabízí odpovědi na otázky, které si pokládá jedinec. O křesťanství se často hovoří jako o náboženství. Užil jsem tohoto slova také v tomto významu. Ale mnohem výstižnější vyjádření je, že křesťanství není náboženstvím, ale vztahem, vztahem s živým Bohem.

Křesťanství spíše nabízí řešení pro konkrétní potřeby jednotlivého člověka, než pro konkrétní potřeby celé společnosti. Proto se domnívám, že křesťanství nemůže obohatit volební program kterékoliv politické strany.