Cesta k policejní diktatuře: co je politická činnost a co vyjadřování názorů

16. 12. 2005 / Štěpán Kotrba

Tak jsme se od bývalého kněze, nyní náhodou ministra vnitra dozvěděli, že

někdy je to trochu problém - rozlišit mezi typicky politickou činností a mezi vyjadřováním politických názorů. Zde bych to chtěl skutečně rozlišit. To jsou dva pojmy. Jakékoliv občanské sdružení se může politicky vyjadřovat jako každý jedinec, to žádný zákon nezakazuje - a nechci, aby zakazoval - ale něco jiného je potom vyvíjet aktivní politickou činnost, propagovat určité názory nebo na nich stavět nějakou svoji ideologii.

...propagace určitých politických myšlenek je vyhrazena subjektům, které jsou zaregistrovány jako politická strana, nikoliv jako občanské sdružení. Pokud někdo skutečně - ocituji: Komunistický svaz mládeže usiluje o revoluční překonání kapitalismu, o odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků atd. - to považuji už za skutečně politickou propagandu. To je to, co je vyhrazeno politickým stranám. Politické strany to mohou takto deklarovat, občanská sdružení nikoliv.

zdroj ZDE

Takto reagoval ministr vnitra České republiky František Bublan na interpelaci ve věci výzvy ministerstva vnitra, adresované Komunistickému svazu mládeže. Naběhl si sám. Odhlédněme od protiústavního charakteru té části stanov KSM, ve které se hovoří o revolučním (násilném) překonání kapitalismu. To je jiný důvod, který v odpovědi ministra nezazněl, ač zaznít jako jediný relevantní měl. V každém případě je snaha ministra vnitra legitimizovat hrstku úředníků jako ty povolané, kteří budou zvažovat či rozlišovat mezi aktivní propagací politických nebo jakýchkoliv jiných názorů (nepřijatelných pro sdružení občanů) a vyjadřováním těchže politických nebo jakýchkoliv jiných názorů (povolených těmito úředníky pro sdružení občanů), snahou připravit v České republice půdu pro policejní diktaturu, ve které nám občanům jakýsi úřední nedouk bude povolovat, co a kdy můžeme říkat .

Ale už § 1 zákona o sdružování občanů praví, že

(1) Občané mají právo se svobodně sdružovat.
(2) K výkonu tohoto práva není třeba povolení státního orgánu.

Nikdo nenutí mladé komunisty žádat o registraci občanského sdružení jako zvláštní právní osoby. Sdružovat se klidně mohou, stejně jako se sdružují mladí anarchisté a nikoho se neprosí o registraci. Registrací sdružení nerealizují své sdružovací právo, to realizují tím, že se sejdou. A v tom je ještě nikdo neomezuje.

Už paragraf 4 téhož zákona ale praví, že

nejsou dovolena sdružení
a) jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporovat násilí, anebo jinak porušovat ústavu a zákony;
b) která sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony;

Odmítnutí registrace sdružení ministerstvem vnitra pro kolizi s těmito paragrafy je možné jen do okamžiku jeho registrace (§ 8). Pak už je možné sdružení rozpustit pouze, vyvíjí-li činnost vyhrazenou politickým stranám a hnutím či jestliže porušuje zásady uvedené v § 3 odst. 1 a 2, § 4 nebo § 5; (dle § 12)

Zákon 83/1990 Sb. o sdružování občanů ZDE

Tolik zákon. Lze se mu podrobit - se vším všudy - nebo zvolit jinou cestu. Zopakujme si ale názor ministra vnitra: někdy je to trochu problém - rozlišit mezi typicky politickou činností a mezi vyjadřováním politických názorů...

Kdyby mladí komunisté četli pozorně zákon, podle kterého jsou registrováni jako občanské sdružení, museli by se už dávno rozpustit sami. Dál by se mohli scházet v hospodě U kaštanu, dál by mohli snít svůj sen o světové revoluci a sepisovat svou mladou, nikdy nehynoucí pravdu. Pokud by se neregistrovali sami a dobrovolně, nezavdali by tak úředníkům příčinu k administrativní snaze donutit i je k dodržování zákona podle kterého se rozhodli se organizovat. Zákona, pod nímž jsou symbolicky tři podpisy: Havel, Dubček a Čalfa...

Výkon sdružovacího práva uskutečněný v politických stranách či hnutích dle zákona 424/1991 Sb. v platném znění po všech novelizacích (poslední 501/2004 Sb.) slouží občanům k jejich účasti na politickém životě společnosti. Ten ovšem zákon vidí zejména ve vytváření zákonodárných sborů a orgánů vyšších územníchsamosprávných celků a orgánů místní samosprávy. Nic jiného k obsahu politické činnosti zákon nepraví. Je toto ovšem celý obsah slova politika? A lze z takovéto definice určovat "činnost vyhrazenou", kterou nemohou vykonávat občanská sdružení? Gumovost a neurčitost tohoto vymezení dává při troše politického zaujetí či něčího zájmu poměrně nekontrolovatelnou moc "správnímu uvážení" úředníků ministerstva vnitra.

Podle § 4 tohoto právního předpisu vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí, které nemají demokratické stanovy (§ 4, odst. b) nebo které směřují k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc (§ 4, odst. c) či jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svoboduobčanů (§ 4, odst. d).

zákon 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích ZDE

Zpět ale k ministrově odpovědi ve sněmovně. Co je tedy ještě svobodné vyjádření názoru na uspořádání světa (nebo čehokoliv jiného), což je v ČR nezcizitelným právem každého člověka (nemusí být ani občanem ČR), a co už je činnost vyhrazená politickým stranám?

Ze zákona 83/1990 Sb. to není patrné. Ve stanovách mladých komunistů není napsáno, že jejich činnost směřuje k vytváření zákonodárných sborů a orgánů vyšších územních samosprávných celků a orgánů místní samosprávy. Zato ale stanovy rozrušují vnitrácké představy o demokracii a představy o klidu na práci slovem revoluce.

Ve Slovníku spisovné češtiny z roku 1978 je revoluce v politické oblasti vymezena jako "zásadní změna, převrat společenského řádu, často formou ozbrojeného povstání". Jiná definice praví, že je to "buď jednorázový akt násilné změny vlády a režimu nebo dlouhodobý proces strukturní změny společnosti". Třetí definice praví, že je to "změna mocenské struktury spočívající v uchopení moci". Tato definice se dá doplnit ještě dvěma znaky: revoluce je vedena vždy proti stavájici moci a velký podíl na dění musí mít široké vrstvy obyvatelstva. Podle takto upravené definice lze za revoluci pokladát revoluci husitskou, francouzskou revoluci a dokonce i společenskou změnu z roku 1989, přestože při onom "sametovém" státním převratu ke krveprolití nedošlo...

Encyklopedický slovník z roku 1993 (Odeon) pod heslem revoluce uvádí "rychlá, podstatná změna určitého systému či subsystému. Nahromaděním (neřešených) rozporů dochází k zlomové etapě konstituování nových podmínek východisek či organizace." Slovník cizích slov (SPN 1981) pak sociální revoluci definuje ještě v duchu marxismu-leninismu jako "nutnou zákonitou, kvalitativní změnu v životě společnosti, kterou se uskutečňuje a urychluje formou ozbrojeného střetnutí nebo bez použití zbraní přechod od přežitého, starého společenského zřízení k pokrokovému, novému, od jedné společensko ekonomické formace k druhé. Změna, spojená s převzetím politické moci novou, pokrokovou společenskou třídou, způsobená rozvojem třídního boje a nutností řešit rozpor mezi rozvojem výrobních sil a zastaralými výrobními vztahy, brzdícími další rozvoj výrobních sil." Giddens dává revoluci rysy masového sociálního hnutí, směřující k procesu zásadních změn pod hrozbou či při skutečném použití násilí jako tlaku na změnu.

Ta marx-leninská teorie ovšem hovoří i o objektivních podmínkách pro revoluci. Ty buď jsou nebo nejsou. Potud V. I. Lenin k nedočkavým revolucionářům v roce 1908. To ovšem není definiční oblast, zmíněná v zákonu o politických stranách a hnutích...

Podle ministra vnitra Bublana je tedy možné diskutovat třebas o revoluci (Bublan je přeci demokrat) a výsledné kolektivní stanovisko o nutnosti revoluční změny ve společnosti za použití násilí vyjádřit - například zveřejněním tohoto názoru v Britských listech jako nezávislém deníku, ale je nepřijatelné propagovat tento názor ve vlastním deníku a vyvíjet činnost k možnosti takový deník vydávat a udržet, případně jej v papírové podobě kolportovat (činnost, která už je nejspíš někomu vyhrazená). Není to absurdní interpretace zákona? Slyšel jsem už definici, že anarchismus je totéž co socialismus plus svoboda. Definice "džihádu" má v islámu duchovní podobu zápasu se sebou samým...

Administrativně byrokratický pokus ministrerstva vnitra omezit sdružovací právo je ale nebezpečnější, než blábolení hrstky nedovzdělanců o revoluci pomocí sto let starých pouček. Kdyby ti soudruzi byli inteligentní, moderní a tvořiví, nelpěli by na definicích devatenáctého století, výstřelech z Aurory a masách zbídačelých dělníků, podívali by se na možnost pokroku ve století dvacátém prvém.

Pak by termín socialismus mohl být nahrazen souslovím participační demokracie, aniž by implikoval nedemokratické metody Stalina či Husáka a slovo revoluce termínem přechod ke kvartérní společnosti, aniž by někdo musel utírat louže krve. Obešlo by se to vše bez násilí i bez buzerace úředníků ministerstva vnitra. Mladí komunisté by se tak mohli vzdělávat - věnovat se nejen studiu Marxe a Engelse, ale i Bakunina (rudá byrokracie), Chomského, Töflerových nebo McNamary a mohli by pak být daleko prozíravější, aby se nestali užitečnými idioty v politických provokacích druhých.

Cílem provokace Bublanovy sdružovací úderky není obskurní spolek čtyřiceti komunistických mládežníků, ale pokus dostat na lavici obžalovaných celou komunistickou stranu díky možným neuváženým výrokům některých jejich představitelů (které jsou například u Marty Semelové či místopředsedy Exnera předvídatelné). Cílem je dostat do nezáviděníhodné a patové pozice jejího nového předsedu Filipa. Konzervativní klika v KSČM jen nelibě nese ztrátu pozic, odchod "svého" předsedy Grebeníčka do exilu na jižní Moravě a postupný odchod strany od pohodlné opozice a idejí třídního boje k postupné participaci na parlamentní i exekutivní moci v "kapitalistickém" státním zřízení, díky programu schválenému posledním sjezdem a díky změnám v čele partaje...

Jak připravit návrat těch "pravých" rudých ? Například vyprovokováním emocionálních výroků, které lze jen ztěží vzít zpět a které povedou k opětovnému zahnání do gheta, ve kterém přeci bylo tak jednoduché žít a stýskat si po vládě jedné strany. Nebo naopak spektakulárně ukázat u současného vedení nedostatek loajality k mladým "soudruhům" a tím nedostatek oddanosti opravdu komunistické myšlence. Prohrát volby i důvěru nestraníků v emocích takto uměle vyprovokované antikomunistické kampaně a radikálních pro společnost nepřijatelných výroků může být pro někoho v partaji i zisk. Až do důchodu. Konzervativní klika v KSČM nelibě nese integraci strany do evropské struktury GUE-NGL a Strany evropské levice. Do Evropy. Tam totiž kult osobnosti, Stalin a státně byrokratičtí vůdci ve střední a východní Evropě už nemají místo. Jakeše v Evropě nikdo nevítá. Tam už nikdo neklade věnce ke Gottwaldovu hrobu.

Z mezinárodního oddělení KSČM by si předvídaví soudruzi měli vykopat několik "revolučních" našeptavačů v čele s Hassanem Charfo a chvástavým "mezinárodně politickým expertem" Skálou, bez jejichž pomoci by se mnohé domácí i evropské hry nehrály se severokorejskými vyslanci, staříky z portugalské komunistické strany, řecké strany AKEL či se Zjuganovovými komunisty. Bez kterých by se nevytvářely diplomatické trapasy.

Cesta k (proletářskému) internacionalismu totiž nevede přes neživotná uskupení nového komunistického gheta, byť by se nazývalo (komunistickou) internacionálou. Cesta vede jinudy - pozvolnou integrací řady antiautoritářských, alterglobalistických a sociálních hnutí pod univerzálním a přitom výsostně demokratickým heslem Jiný svět je možný. Evropská radikální levice dnes naštěstí nemá průměrný věk 75 let, jako většina základních organizací KSČM. Kvéry či uniformy Lidových milicí doma už nikdo neleští. Objektivní podmínky pro světovou revoluci a následné potírání kontrarevolučních živlů nejsou a hodně dlouho ještě nebudou.

V Evropě se už nehledají prázdné floskule minulosti o třídním boji, ale realizují se participativní ekonomické a organizační modely, kladoucí důraz na zachování a rozvoj veřejných statků, služeb a institucí občanského sektoru počátku jednadvacátého století. Demokraticky. Pro rozvoj sociálně spravedlivé, demokratické společnosti, ve které pluralita vlastnictví nikomu nevadí. Pro rozvoj znalostní společnosti. A chce-li si to někdo doma nazývat socialismem či komunismem, ať tak činí...

Současná doba věstí mnohá zlá znamení, ale i znamení velké naděje. Co bude dále, závisí na tom, co uděláme s příležitostmi, které to dává. Ty poslední věty neříkám já, ale emeritní profesor lingvistiky na Massachusetts Institute of Technology. Noam Chomsky.

Souvislosti:

KSM: Dolejš provádí "plíživou sociáldemokratizaci" komunistů? ZDE

SDS: Levice vám nebude trpět účelovou záměnu marxismu za marxismus-leninismus ZDE
Radek Grabovský: Bude ministr Bublan měřit všem stejně? ZDE
Štěpán Kotrba: Parlamentní demokracie a mládežnický aktivismus ZDE
KSM: Mohou mít občanská sdružení i politické cíle? ZDE
KSM: Další krok k fašizaci společnosti ZDE
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 16.12. 2005