Rok 2005 začal - jak se dělo už často - opakovaným napětím mezi premiérem Tonym Blairem a ministrem financí Gordonem Brownem, který pořád doufá, že ho bude moci nahradit. V lednu 2005 vyšla kniha, která tvrdila, že ministr financí Brown řekl Blairovi, že mu už nevěří ani slovo. Tato kontroverze hned začátkem ledna 2005 zastínila velkou reklamní, předvolební kampaň Labouristické strany.

Všechny tři hlavní britské politické strany se v roce 2005 začaly připravovat na všeobecné volby. Ty se pak konaly 5. května. Konzervativci v předvolební kampani především obviňovali labouristickou vládu, že nesplnila své volební přísliby. Šéf konzervativců Michael Howard široce medializoval problémy britského státního zdravotnictví na případu jedné pacientky, jejíž operace ramene byla několikrát zrušena. V britském zdravotnictví pacienti často dlouho čekají na operace.

K největšímu předvolebnímu konfliktu v parlamentě došlo mezi Dolní a Horní sněmovnou. Horní sněmovna opakovaně odmítala schválit nový Blairův zákon o prodloužení doby, po niž má být přípustné zadržovat bez soudního obvinění osoby podezřívané z terorismu. Ke kompromisu došlo až po dvou dnech usilovného jednání.

Všeobecné volby labouristé v květnu sice vyhráli, ale se sníženou parlamentní většinou. Udrželi si 355 ze 646 křesel. Liberální demokraté dostali historicky největší počet křesel, 62, o 11 více než v roce 2001. Konzervativci získali více než třicet nových parlamentních křesel, celkem 197, volba však prohráli a jejich šéf Michael Howard se rozhodl z vedení konzervativní strany po této porážce odejít.

V rámci Blairovy restrukturalizace vlády po volbách byl do kabinetu znovu přizván David Blunkett jako ministr práce a důchodů, půl roku poté, co odstoupil jako ministr vnitra, kvůli skandálu, týkajícího se ministerské protekce pro chůvu jeho milenky. Blunkett musel pak znovu odstoupit v listopadu, kdy vyšlo najevo, že měl prospěch ze svých soukromých podnikatelských zájmů a neinformoval o tom parlament.

Konzervativní strana začala pracovat na své revitalizaci. Stínovým konzervativním ministrem financí se stal čtyřiatřicetiletý George Osborne a stínovým ministrem školství devětatřicetiletý David Cameron.

Dvě nejvýznamnější politické události léta 2005 se udály v zahraničí, když francouzští a pak holandští voliči odmítli ústavu Evropské unie. Londýn pak získal právo uspořádat Olympijské hry v roce 2012. Den poté, 7. července, došlo v londýnských dopravních prostředcích k bombovým atentátům. Toho dne byl Tony Blair ve skotském Gleneagles, kde předsedal summitu skupiny G8. Vedoucí představitelé skupiny G8 ho podpořili v jeho rozhodnutí bojovat proti násilným útokům.

Londýnské útoky znamenaly, že byla normální politika v Británii suspendována. V červenci zemřel ve věku 89 let bývalý konzervativní premiér Sir Edward Heath, jemuž v roce 1975 přebrala šéfovství Konzervativní strany Margaret Thatcherová, jíž říkal pohrdlivě "Ta ženská!" a nikdy jí to nemohl zapomenout. V srpnu zemřel na infarkt při výletě do hor bývalý labouristický ministr zahraničí Robin Cook, který z vládní funkce v roce 2003 odstoupil na protest proti americko-britskému útoku na Irák. Předtím v březnu 2005 zemřel téměř ve věku 93 let bývalý labouristický premiér James Callaghan, který v Británii vládl až do roku 1979, kdy se dostala k moci Thatcherová.

Na podzim se vrátila do Británie normální politika s návratem pravidelných výročních sjezdů tří hlavních britských politických stran. Tony Blair na sjezdu v Brightonu v září pronesl svůj dvanáctý projev jako šéf Labouristické strany, avšak média zaujal především skandál, kdy zřízenci doslova vynesli ze sálu dvaaosmdesátiletého labouristického aktivistu, Waltera Wolfganga, který si dovolil během projevu ministra zahraničí Jacka Strawa, hájícího britskou politiku vůči Iráku, vykřiknout "Nesmysl." Labouristická strana se Wolfgangovi posléze omluvila.

Konzervativci během podzimu volili nového šéfa své strany. Nakonec se jím stal dosavadní outsider, devětatřicetiletý David Cameron, který vystupováním silně napodobuje Tonyho Blaira. Po Cameronově vítězství začátkem prosince získali po řadě let poprvé konzervativci volební náskok nad vládnoucími labouristy.

Rok 2005 skončil tak, jak začal -- spory mezi premiérem Blairem a jeho soupeřem, ministrem financí Gordonem Brownem ohledně reformy starobních důchodů a rozpočtu EU. V prosinci se Blair stal terčem útoků v parlamentě vzhledem k tomu, že se vzdal velké části britské slevy na příspěvky do Evropské unie. Blair to hájil argumentací, že je zapotřebí finančně stabilizovat nové členské země evropské organizace.

Postavení britského premiéra Tonyho Blaira je nyní dost podstatně oslabeno a je zřejmě jen otázkou času, kdy konečně převezme premiérskou funkci Gordon Brown. Je velkou otázkou, zda se Brownovi podaří v příštích volbách zvítězit nad mladým konzervativcem Cameronem. Dosavadní průzkumy veřejného mínění jsou v tomto smyslu skeptické.

Přitom je však politika britských labouristů i konzervativců v současné době velmi podobná. To, že se konzervativci stali rázem populární, jakmile se v jejich čele objevil mladý politik, ukazuje, do jak značné míry je dnes politika určována mediálními povrchnostmi. Anebo snad se britští voliči domnívají, že ať už budou mít konzervativci jakýkoliv program, mladý politik ho bude schopen komunikovat a realizovat energičtěji.