Nemůžeme tedy zacházet s tímto pojmem zcela libovolně. Má svůj historický vznik, jako označení určitého postoje a hodnot. A má také svou tradici, která je delší než naše zkušenost s komunismem. Odborná literatura uvádí, že rozdělení na pravici a levici se zrodilo 11. září 1789 ve francouzském ústavodárném shromáždění, kde stoupenci rozhodující moci parlamentu a suverenity lidu se posadili nalevo a stoupenci monarchie a silné královské moci napravo.

Od té doby se zastánci silné autority, společenské nerovnosti a jim odpovídající historické tradice řadí k pravici. Pravice také dlouhou dobu cítila silný odpor k demokracii a všeobecnému volebnímu právu, kladla důraz na poslušnost vůči autoritám, společenskou hierarchii a logicky cítila odpor k myšlence pokroku. Levice je pak dědicem radikální tradice francouzské revoluce, vedle kořenů ještě podstatně starších a lze ji rovněž definovat pomocí tří pojmů této revoluce samé, a to rovnosti, svobody a bratrství. V tomto duchu je Marxem a Engelsem napsán i slavný Manifest komunistické strany.

To se mění až po II. světové válce a zejména v 60. létech 20. století. V této době se tato dělicí kritéria zásadně rozmazávají. To má mnoho příčin. V neposlední řadě v tom hrála velkou roli zkušenost s nacismem a fašismem, který mnohé pravicové ideály na dlouhou dobu zcela zdiskreditoval. Nezanedbatelnou roli rovněž hrálo sílící demokratizační hnutí ve společnosti, kde v podmínkách všeobecného volebního práva musely pravicové strany přehodnotit svoje programy, a to z důvodu prosté snahy o sebezáchovu jako významných politických sil. Na druhé straně došlo rovněž k oslabení radikalismu levicových politických stran.

Je nepochybné, že k tomuto zmatení přispěla i drastická zkušenost s komunismem východního typu (SSSR, Čína), který se vydával za uskutečnění levicových idejí, který však ve skutečnosti byl jejich zásadním popřením a přispěl tak k jejich hluboké diskreditaci. V ideové rovině je tento východní komunismus povrchní syntézou evropských levicových idejí s místní autoritářskou kulturou. V případě Ruska pak s tradicí absolutní carské moci a jediné pravé církve. Ruský komunismus má tedy mnohem spíše kořeny náboženské než marxistické.

S touto důležitou výhradou však přece jen můžeme říci, že levicový názor v původním slova smyslu je vyjádřen v idejích francouzské revoluce, tj. v idejích rovnosti, svobody a bratrství, či moderněji všelidské solidarity. Na tom nic nemění ani fakt, že levicové politické strany a levicoví myslitelé se těmto idejím často zpronevěřovali, podléhali nacionalismu i lákadlu osobního prospěchu a moci. Na definici levicových hodnot toto všechno nemá žádný vliv. Jejich podstatou je totiž to, že vyjadřují zájmy ovládané a vykořisťované většiny a tyto zájmy si dříve či později vždy najdou své ideové a politické vyjádření.

Levicové hodnoty však nemohou být uskutečněny ve společnosti rozpadlé na jednotlivá individua, jak velmi působivě dokazuje Bauman ve své Tekuté modernitě. Atomizovaná společnost přestává být společností a stává se davem jedinců ovládaných chamtivostí a zuřivou touhou po maximalizaci osobního prospěchu. Taková společnost nachází své uskutečnění v davu ženoucím se do supermarketu při příležitosti nějaké slevy. Levice může uspět jen tam, kde převažují hodnoty solidarity a pocit vzájemné sounáležitosti stejně, jako pocit společné odpovědnosti za to, co společně konáme jako rovnoprávní členové našeho vlastního společenství.