24. 3. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
23. 3. 2005

K výročí smrti arcibiskupa Romera

V podvečer 24. března 1980 zaparkoval červený volkswagen před otevřenými dveřmi nemocniční kaple "La Divina Providencia". Muž, sedící na zadním sedadle, zamířil po způsobu odstřelovačů ručnici značky Roberts na postavu za oltářem, sloužící mši za mrtvé. Výstřel, který zasáhl srdce, skolil kněze přímo k nohám Ukřížovaného. Místem činu bylo hlavní město El Salvadoru, obětí hlava salvadoriánské církve arcibiskup Romero, od své ordinace v roce 1977 nazývaný pro své angažmá na straně utiskovaných "hlasem umlčených". Spolu s jeho životem tehdy definitivně zhasla pro většinu obyvatel této středoamerické země i poslední naděje na minimum spravedlnosti a lidské důstojnosti.

Oscar Romero původně nepatřil ke kritikům salvadoriánské oligarchie, ba naopak. Zastupoval spíše konzervativní teologii, udržoval dobré styky s místním establišmentem a horoval proti teologii osvobození, získávající v neutěšených podmínkách sociálního a politického útlaku v Latinské Americe na síle. Teprve jeho působení v Santiagu de Maria ho osvobodilo z rukou "papírového krámu a Opus Dei" (O. Romero sám o sobě) a otevřelo mu pohled na každodenní realitu nezměrné bídy: dětí umírajících na nedostatek čisté pitné vody, campesinů, kteří při sklizních cukrové třiny zanechali své zdraví a mnohdy i životy.

Definitivní obrat v jeho životě přinesla násilná smrt jeho přítele, jezuity Rutilia Grande, který pomáhal organizovat venkovské námezdníky proti "cukrovým baronům". Páter Grande byl zastřelen na venkovské silnici spolu s jedním starým mužem a malým chlapcem, které s sebou ve svém voze náhodou vezl. Dokonce samotný pohřební obřad byl vojáky rušen a nakonec rozehnán. Šokovaný arcibiskup požadoval objasnění a satisfakci a když se mu jich nedostalo, vypověděl spolupráci s vládou i armádou. Vše se odehrálo krátce po jeho arcibiskupském vysvěcení.

Zavraždění jezuitského pátera nepřišlo neočekávaně. Přes 30 roků ovládalo čtrnáct rodiných klanů El Salvador jakoby se jednalo o jejich soukromé vlastnictví - s požehnáním církve a prostřednictvím koupené, Američany vycvičené a vyzbrojené armády, často v koordinaci s paravojenskými skupinami nazývanými 'death squad`, švadrony smrti. Na dením pořádku bylo násilí všeho druhu včetně únosů, mučení a znásilnění, dokonce i řádových sester, v žargonu strážců panujícího pořádku nazývaných 'eliminací subverzívních elementů`.

Těla obětí byla nalezena většinou na skladištích odpadu, na okraji silnic, na polích, podle svědectví biskupa Gregora R. Chaveze bylo napočítáno někdy i na 200 mrtvých týdně. Obětmi policejního, vojenského i "soukromého" násilí byli dělníci, zemědělci, vysokoškolští učitelé, kněží i řádové sestry, všichni ti, kteří se aktivně zasazovali za demokracii a sociální spravedlnost. Na hlavy opozice byly nasazeny prémie: za usmrcení sedláka 5 000, universitního profesora 10 000 a kněze 25 000 Colones.

Z vrtulníků, kroužících nad krajinou, padaly letáky s textem: "Buď patriot a zabij kněze!". To vše se dělo pod heslem 'národní bezpečnosti` za přímé podpory USA. Na jejich adresu pronesl arcibiskup Romero památné věty: "To nejlepší, co se nám v El Salvadoru může přihodit, je, že nás nechají na pokoji. Tvrdí, že jsme násilníci a teroristé. Církev nepopírá, že lidé jsou různí, ale v sociální nespravedlnosti se nachází hlavní příčina našeho problému. Církev nekáže ani násilí ani nenávist, ale mír není možný bez spravedlnosti."

Jedna z veřejných akcí, kterými arcibiskup Romero popudil jak domácí tak i americký establišment, byl otevřený dopis tehdejšímu prezidentu Carterovi, ve kterém ho ve jménu lidských práv a náboženského citu vyzval, aby zabránil chystanému prodeji amerických zbraní do El Salvadoru. Dopis se dostal na Úřad pro národní bezpečnost a ten pověřil odpovědí viceprezidenta Cyruse Vance. Výsledek se dal očekávat. Salvadorská armáda nejen že zbraně dostala - v 80. letech během Raeganovy vlády vzrostla americká "pomoc" na půl miliardy dolarů ročně.

Americký prezident nebyl jedinou vlivnou osobností, kterou Oskar Romero žádal o pomoc. Předtím, na jaře roku 1979, se pokusil na zoufalou situaci angažované církve upozornit papeže Jana Pavla II.. Během audience ve Vatikánu, na kterou s sebou vzal fotografii krátce předtím brutálně zavražděného kněze, narazil na zřejmý nezájem či neochotu Karola Wojtyly se situací zabývat. Smutný a sklamaný Romero sdělil svému sekretáři: "Myslím, že již do Říma nepojedu. Papež mi nerozumí."

V lednu 1980 zasáhla armáda proti pokojné manifestaci odborů, výsledkem akce bylo 24 mrtvých -- jeden z mnohých masakrů spáchaných regulérní armádou. Reakcí na tento a další zločiny bylo kázání den před atentátem, ve kterém arcibiskup vyzval vojáky k zastavení zabíjení a k odmítnutí poslušnosti takovýmto příkazům. O čtyřiadvacet hodin později byl Oscar Romero mrtvý. Jeho pohřeb, kterého se zúčastnilo na jeden milion lidí, se změnil v mohutnou manifestaci proti násilí za právo a lidskou důstojnost. Když navečer proti smutečnímu shromáždění zasáhla armáda s policií, zůstalo před katedrálou ležet dalších čtyřicet mrtvých. Tento den znamenal konec civilního odporu a začátek ozbrojeného gerillového odboje, který trval až do roku 1992. Na jeho konci stálo na 75 000 mrtvých.

A pachatelé? Ze strany státních orgánů neexistovala ani v sebemenším snaha o vážné a seriozní vyšetřování, ba naopak: zmizely důkazy i svědkové, mnozí byli zanedlouho poté zavražděni jako například Napoleon Martinez. Ten přišel k osudné bohoslužbě o něco později a před kaplí náhodou narazil na vrahy, které tím pádem mohl identifikovat. Soudci Attilovi Ramirezi Amayovi, pověřenému vyšetřováním, bylo nejprve výhrožováno smrtí a když jen o vlásek unikl atentátu, rozhodl se i se svou rodinou opustit zemi. Přitom se již bezprostředně po vraždě arcibiskupa v souvislosti s ní nejčastěji vyslovovalo jméno Roberta D'Aubuissona. Bývalý major a šéf vojenské tajné služby byl exponemtem extrémní pravice, hlavním koordinátorem švadron smrti při likvidaci kritiků vládnoucího režimu a zároveň klíčovou postavou USA v El Salvadoru.

Jeho kariéra začala v roce 1965, kdy absolvoval policejní kurz ve Washingtonu. Následovaly nechvalně známé School of Americas, Panama a výcvik v psychologickém vedení války na Tchajwanu. Navíc kromě "tušení stínu" existovaly i vážné indicie, které ukazovaly, kterým směrem by se mělo pátrat. Již v květnu 1980, tedy krátce po atentátu, byl objeven zápisník D'Aubuissonova důvěrníka -- a jak se později ukázalo jednoho ze spolupachatelů vraždy - Alvara Saraviu, ve kterém byla evidována celá akce pod krycím jménem "Pinia" včetně počtu zúčastněných osob, jejich rolí a finančních nákladů. Nicméně teprve v roce 1988 se nejvyššímu soudci Gironovi podařilo vydat zatykač -- Saravia se s bývalými "kolegy" nepohodl a byl ochoten mluvit. Jeho výpověď potvrdila zápisky uvedené v nalezeném deníku a identifikovala člena D'Aubuissonovy osobní ochranky Antonia Regalada jako střelce.

Přes tyto jasné poznatky a evidenci faktů nikdy nedošlo k procesu: státní zástupce Roberto Giron Flores byl 23. prosince téhož roku ze svého místa odvolán a řidičovo svědectví bylo prohlášeno za "nevěrohodné". Teprve koncem léta 2004 se v 'kauze Romero` konal první a zatím i jediný proces, a sice právě proti Álvarovi Saraviovi. Ovšem nikoliv v El Salvadoru, ale v USA. Civilní soud v kalifornském Fresnu seznal bývalého velitele salvadoriánského letectva Saraviu, který od konce 80. let žije ve Spojených státech, spoluvinným na vraždě arcibiskupa Romera a odsoudil jej k zaplacení odškodného 7,5 milionů dolaru. Seňor Regalado naproti tomu žije i nadále beztrestně v El Salvadoru a vyučuje střelbě. Dnes je občanská válka sice oficielně u konce a bývalí protivníci "bojují" v parlamentu, na ekonomicko-politické struktuře salvadoriánské společnosti se toho ovšem mnoho nezměnilo. Ve státě vládne nepřetržitě od roku 1988 pravicová ARENA (Alianza Republicana Nationalista), založená v roce 1981 právě majorem D'Aubuissonem. Je nabíledni, že ani dnes neexistuje pražádná vůle státních orgánů tehdejší události vyšetřit.

Navíc je od roku 1993 v platnosti Zákon o všeobecné amnestii, který znemožňuje jakýkoliv postih těch, kteří byli za spáchané zlořiny zodpovědni. Faktická moc salvadoriánské oligarchie zůstala naprosto nedotčená, propast mezi bohatými a chudými se ještě více prohloubila: podle údajů OSN bojuje 1,3 milionů obyvatel této země s denním příjmem nižším než jeden dolar o holé přežití. Každodenní násilí ze společnosti rovněž nevymizelo, jen se na rozdíl od 70. a 80. let artikuluje primárně sociálně, nikoliv politicky. Jedním z jeho manifestací jsou bandy mladistvých, tzv 'Maras`, které v neutěšených podmínkách rozvrácené společnosti přebírají roli jakési náhradní "rodiny". Na druhé straně vzrůstá po duševním komatu 90. let opětovně zájem o politický odkaz arcibiskupa Romera a všech těch duchovních i světských osob, kteří v El Salvadoru položili své životy za lidskou důstojnost. 23. října minulého roku zorganizovala občanská iniciativa 'Mládež pro Romera` symposium, na kterém se zůčastnilo na 4000 zástupců z obcí, pastorálních skupin, škol a universit. Toto 'První národní ekumenické setkání` diskutovalo o neutěšené situaci salvadoriánské mládeže a možných východiskách z ní -- jedna z četných iniciativ mající za cíl dát narůstající "solidaritě zdola" konkrétní podobu.

Je tedy zřejmé, že ani po pětadvaceti letech neztratila následujicí slova arcibiskupa Romera svoji platnost - v El Salvadoru i jinde:"Kdo chce almužnami splatit to, co dluží spravedlnosti, vysmívá se lásce k bližnímu."

                 
Obsah vydání       24. 3. 2005
24. 3. 2005 Neskutečný soudní případ Bohumil  Kartous
24. 3. 2005 Klacek v rukou mediálních ideologů?
24. 3. 2005 Michael  Marčák
24. 3. 2005 Navoněná zdechlina českého bulváru Štěpán  Kotrba
23. 3. 2005 Terapie Bohumil  Kartous
23. 3. 2005 Praha 11: Zastupitel dluží radnici milion a nemá se k placení Štěpán  Kotrba
23. 3. 2005 Ano, soud měl vzít v úvahu i veřejný zájem Jan  Čulík
24. 3. 2005 Proč nejsem environmentalistou a feministou Jan  Stern
23. 3. 2005 K výročí smrti arcibiskupa Romera Petr  Schnur
24. 3. 2005 Jaká je cena lidského života v politice? Ján  Simkanič
24. 3. 2005 Rusko během 2. světové války II.
24. 3. 2005 Bublifukoví titáni Václav  Dušek
9. 3. 2005 Klacek v rukou novinářských troglodytů Štěpán  Kotrba
23. 3. 2005 Úvod do teorie hrdiny Jan  Stern
23. 3. 2005 Volební mýtus české politiky Oskar  Krejčí
23. 3. 2005 Michael  Marčák
23. 3. 2005 Informace z druhé ligy Jiří  Karban
23. 3. 2005 Na státní maturity se zbytečně vyplýtvalo přes 100 milionů korun! Radek  Sárközi
24. 3. 2005 Hekrdla je (své) pravdě blíž Milan  Černý
23. 3. 2005 Kuba -- Nekuba?! Jen hrob "svobody"? Miloš  Dokulil
23. 3. 2005 Jak se znásilňuje přítomnost Martin  Škabraha
24. 3. 2005 Michael  Marčák
23. 3. 2005 Nuda v Brně (nebude) Ivan  David
22. 3. 2005 Hodnotový soud je nežalovatelný; celebrity musejí přijímat větší míru veřejné kritiky
22. 3. 2005 Je kam uhnout? Na koho (nebo na co) vsadit? Miloš  Dokulil
22. 3. 2005 Český tisk a kolektivní vina? Bořivoj  Čelovský
24. 3. 2005 Ježíš před Pilátem Nikola  Čulík
24. 3. 2005 Zkoušky a naše následování Pána Ježíše Krista Karel  Sýkora
24. 3. 2005 Nejdůležitější materiály pro jednání XXXII. sjezdu ČSSD
22. 11. 2003 Adresy redakce
13. 2. 2005 Hospodaření OSBL za leden 2005