Alan Sokal sepsal s gustem osvícence zhruba padesátistránkovou persifláž, nazval ji "Transgresivní hermeneutika kvantové tíže" a zaslal do časopisu Social Text, který vydává prestižní nakladatelství Duke University Press. V záhlaví svého okatého nesmyslu se představil jako profesor fyziky, jenž přednášel v Římě na univerzitě La Sapienza a "během vlády sandinovského režimu na Národní autonomní univerzitě v Nikaragui". Už na první stránce jeho dílka najde vědychtivý čtenář dvě motta a rovných sedm odkazů k použité literatuře. Kromě Nielse Bohra a Alberta Einsteina Alan Sokal s úsměvem, který mezi řádky nelze přehlédnout, odkazoval na jména jako Aronowitz, Greenberg, Goldberg, Cohen, Coleman, Kosterlitz, Kuhn, Eilenberg nebo Walenstein. V seznamu použité literatury na konci článku se mezi seriozně působícími názvy skrývají tu a tam tituly jako Multikulturální pseudověda, Zpanikařelá encyklopedie postmoderny, Síla slov - čili feministka studuje dějiny logiky, Kvantová kosmogonie a kabbala, Časy Nielse Bohra: Fyzika, filozofie a zdvořilost, Oxymoronické jazyky, čili logika kvantové mechaniky a James Joyce, či snad vrcholný Zánik přírody: ženy, ekologie a vědecko-technická revoluce.

Lstivý osvícenec Sokal počkal, dokud článek nebyl přeložen do cizích jazyků, a teprve tehdy s nezdvořilým ehm oznámil, že pokud lze v jeho "článku" náhodou najít smysluplnou větu, nejspíš v něm není ani jediný smysluplný odstavec.

Sokalova aféra se začala a pro nejednoho člověka znamenala definitivní potvrzení toho, že jistá část humanitních vědců kdesi na pomezí sociologie a filozofie již dávno nerozezná blábol od vědecké práce, a že je o něm naopak schopna vést dlouhé a zasvěcené debaty. Sokalovi četní obdivovatelé považují jeho aféru za poslední ránu, která byla z milosti uštědřena moderní filozofii, především pak tzv. "postmodernímu diskurzu", který již betzak léta podezřívali z bohapustého šarlatánství. Ti, do kterých se Alan Sokal tak přesně strefil, se brzy vzpamatovali a žijí dále, stejně jako žije církev po Voltairovi.

Jaké poučení lze vyvodit ze Sokalovy aféry pro každodenní život průměrného intelektuála a proč si vůbec tuto událost připomínat?

Prvním důležitým pojmem, který se v mozku vynořuje při zamyšlení nad podařeným žertem schopného fyzika, je nedůvěra. Svět po informační revoluci přináší i těm nejinteligentnějším lidem dříve neuvěřitelné nástrahy v podobě nejrůznějších mystifikací, podvržených článků nebo fotomontáží. Internetová identita nemusí být skutečná a profesor, jehož články čteme, vůbec nemusí existovat. Ověřovat si informace křížově a využívat k tomu techniku je však samozřejmost.

Důležitějším bodem je nutnost změnit etiketu intelektuálního světa. Člověk žijící v současnosti se již nemusí stydět za to, že něčemu nerozumí, že to nechápe, že mu to nedává žádný smysl, že nečetl některou z milionů publikovaných knih, která je prý pro pochopení věci nezbytná. Moderní intelektuál se musí rozhodnout, co je pro něj bezpečnější a přínosnější: tisíckrát za den přiznat, že textu, který před sebou vidí, vůbec nerozumí a požadovat podle Wittgensteinovy maximy jasné a srozumitelné vysvětlení, nebo pokývat moudře hlavou nad Sokalovou Transgresivní hermeneutikou kvantové tíže.

Není to jen otázka života intelektuálních elit, tento problém se týká každodenního reality. Příliš nejasných a složitých termínů přichází z Bruselu jako z Pražského hradu, z Vatikánu jako ze Strakovy akademie. Odpověď "vůbec nerozumím tomu, co říkáte" už v moderních časech nemusí signalizovat diletanta, nýbrž naopak - vysoce inteligentního člověka dbalého své duševní hygieny v časech informační revoluce.