Penzijní reforma pro Česko

V éře začínající integrace Evropy, zrychlující se globalizace a především hospodářského života uskutečňovaného pod taktovkou maximální liberalizace tržní ekonomiky se dá předpokládat, že po dlouhé budoucí období bude se zvyšovat volný pohyb "ekonomických faktorů", tedy mimo jiné i pracovní síly. Lidé, jediní nositelé oné pracovní síly, s vysokou pravděpodobností nebudou svou činnost vykonávat pouze v prostoru od Šumavy k Beskydám, ale určitě od Irska po Turecko ba dokonce od Los Angeles po Peking. Vždyť v tom všesvětovém prostoru jich nezanedbatelné množství pracuje již dneska. Vytvářet proto jakousi ryze českou penzijní reformu pro pracovníky, kteří prokazatelně budou pracovat ve sjednocené Evropě, neřkuli i v globalizovaném světě, se mně zdá trochu protismyslné. Ale určitě nedostatečné.

Turbulentní ekonomika.

Jelikož se prodlužuje celkový věk všech lidí, musí se zákonitě prodlužovat jejich aktivní věk, jinak by trend delšího života neměl smysl. Čím ovšem budou lidé déle žít a tedy i pracovat, tím zákonitě projdou více změnami společenských poměrů. Od těch nejdrastičtějších, jako jsou války či revoluce, po ty méně bezohledné jako jsou hospodářské deprese až měnové reformy. Představa dnešních lidí, že svůj ekonomicky aktivní život budou realizovat stále ve stejných podmínkách je nerealistická. Pro ilustraci jen když počítáme s běžnou inflací, tak ze stokoruny vložené do penzijního fondu na počátku aktivního života, zbudou na jeho konci tři až pět korun. Takže "našetřit" si v penězích na stáří je iluzí. Šetření prostřednictvím fondů není však o mnoho méně naivní, pokud zachováme současné společenské klíma. Každý, komu budou úspory jiných svěřeny ke správě, bude muset vynaložit obrovské úsilí, aby v podmínkách stále se měnící ekonomiky udržel alespoň konstantní kupní sílu svěřených prostředků. Za tuto námahu bude chtít - a oprávněně - být náležitě odměněn. Ba dokonce podle současných pravidel bude přesvědčen, že veškerý zisk je oprávněně jeho, zatím co veškeré ztráty jsou rizikem všech klientů. V této společenské atmosféře věřit že ve stáří z fondů získám to, co jsem tam uložil, je doslova vírou v příchod Mesiáše. Připomenu-li si, že již za pár let dokonce nebude existovat česká měna, ale evropská, docela mne bude zajímat, jak se jen touto změnou "přehodnotí" prostředky do té doby v penzijních fondech uložené, ale fakticky pouze virtuálně, protože reálně budou investované po celé zeměkouli

Všichni nejsme stejní.

Nejsou to jenom naše ideály demokracie, co nám někdy zatemňuje realitu našeho společenského života do pozice, v níž se chováme tak jako bychom si byli všichni rovni. Čímž navíc dokonce zakrýváme podvědomé přání, abychom ve skutečnosti byli dokonce všichni stejní, a to alespoň v některých věcech. Z tohoto podivného způsobu myšlení nám pak vychází, nejen že by měli všichni odcházet do penze ve stejném věku, ale dokonce se stejným finančním zajištěním života ve stáří. Pokud někdo chce vyšší zajištění, musí se pak o takové postarat sám. Že to bude velice těžce realizovatelné formou hromadění peněz, bylo naznačeno již v předešlém odstavci. Proto každý, kdo si bude chtít zajistit ve stáří vyšší standart, bude si muset asi na to "šetřit" jinou formou, jinými "investicemi". Od hromadění šperků po smlouvy se svými potomky, či jinými blízkými, že se o něj postarají třeba za odkázaný majetek. Jenže šanci na nahromadění si dostatečných "zásob" na stáří nebudou mít nikdy všichni nejen stejné, ale ani možné. Zdroje na této planetě a dokonce ty nejzákladnější jsou omezené. Pokud bude lidí přibývat, je nemožné pro všechny udržet současnou kvalitu života, ale především je nemožné, aby si každý sám nahromadil nadstandardní "zajištění" na stáří. Je pak otázkou "demokracie", zda to, k čemu nebudou mít šanci všichni, by měli mít přístup jen někteří a dokonce snad právním nárokem. Vytvářela by se totiž automaticky nová privilegovaná vrstva.

Budou-li muset lidé pracovat do vysokého věku, pak s rostoucí pravděpodobností poroste i počet zaměstnání, která nedokáže nikdo vykonávat po celou dobu aktivního života. Jak to bude řešit nový systém penzí? Budeme opět mít různé hranice odchodu do důchodu, jako dneska ještě pořád máme pro vojáky a jiné? Nebo budeme již spíše regulovat samotnou zaměstnanost podle věku? Že by například některá zaměstnání nemohli sice vykonávat lidé starší, ale jiná by naopak nesměli vykonávat lidé mladší. Když se tak dívám na současnou naši politiku, myslím, že by to i šlo.

Závěry

Souhrnně si dovoluji tvrdit že konstruovat dneska penzijní reformu v globalizovaném světě, či jen integrované Evropě pro pouhých 10 milionů obyvatel maličké zemičky je buďto pýchou, nebo nedomyšleností. Ekonomická globalizace si bude zákonitě vynucovat i globalizaci sociální. Bude-li existovat společná měna, měl by v teritoriu jejího používání platit i jeden penzijní systém.

Budovat zajištění ve stáří na hromadění finančních prostředků je v turbulentním světě, rizikovosti investování ba až kasínových spekulacích na investičních trzích, tou nejrizikovější metodou vůbec.

Prodlužování věku dožití lidí si bude vynucovat nejen jiný poměr mezi aktivním věkem a dobou "zaslouženého" odpočinku, ale i diferenciaci aktivního věku. Aby nemusela být byrokraticky regulována, bude potřebí hledat zákonné motivace k jejímu členění. V souvislosti s penzijní reformou bude asi potřebí upravovat zohledňování celoživotního vzdělávání, nutných rekvalifikací, dokonce životních nákladů v různých teritoriích až po dědické zákony atd. Odborníci jistě najdou další a další oblasti, které bude nutné legislativně upravit, v souvislosti s penzijním systémem. A to i kdyby se sociální stát v jeho "zaopatřovatelské" formě naprosto zlikvidoval.