Nelze také opominout dost otřepaný argument o nepřirozenosti určitého chování. Kdy je člověk více nepřirozený: když člověk nepraktikuje sexuální styk, nebo když praktikuje homosexuální pohlavní akt? Tedy, je nepřirozeností popírat svou přirozenost a nepraktikovat homosexualitu, nebo je nepřirozeností nepraktikovat takový pohlavní akt proto, že nevede ke vzniku života? Vztah mezi sexualitou a vznikem života je v případě křesťanství odvozen od toho, že za každým jednáním člověka je sledován určitý účel, který je dán od boha. Nevěřím-li, že bůh určuje tuto kauzalitu, nemohu připustit ani tento fakt.

A to ještě musíme být opatrní v tom, jak interpretovat vztah mezi sexualitou a vznikem života, protože je-li tento vztah naplněn božím přáním, pak prosím, ale jak lze vyvrátit, že si bůh přeje jen tohle a pouze tohle. Jakým způsobem je možné dokázat, že bůh nepřipouští žádnou jinou společnou vazbu, třeba jako uspokojení své přirozenosti, která nás k sexuálnímu kontaktu pudí?

Pokud církev hlásá monogamní vztahy a sexuální zdrženlivost, je to akt asketismu (nebo třeba akt vytváření životaschopného efektivního společenského systému v daných podmínkách?), který už v dobách dávno před křesťanstvím (např. v případě Buddhy, Zarathuštry či řeckých filosofických sekt) znamenal opovrhnout pomíjivostí tohoto světa a přiblížit se tak věčnosti (bohu). Je to čistě rituální konstrukce, která nesouvisí s tím, že božím přáním je plodit nový život, případně s tím, že homosexuální vztahy, které neplodí život, jsou takto bez božího smyslu. Z tohoto důvodu pak nelze připustit závěr, že jedinou možností, jak např. bránit přenosům infekcí je sexuální zdrženlivost, tedy monogamní vztahy u heterosexuálů nebo žádné či heterosexuální monogamní vztahy mezi homosexuály. Nevyloučíme-li, že bůh vidí jediný a pouze jediný možný vztah mezi sexem a početím, pak logicky nemůžeme klást nárok na to, aby byl v souvislosti se sexem zvažován pouze tento vztah a zákonitě tedy musíme připustit i jiné vztahy, které mohou být k sexu vázány.

A proč se vlastně vůbec mluví o přirozenosti určitého chování? Z čeho pramení přirozenost? V sexuálních vztazích se jako model přirozenosti uvažuje v intencích přírodní, biologické vazby. Jevy postižitelné prizmatem přírodního zákona (z hlediska lidského jednání) jsou takové, které mohou mít oporu v nějaké přírodní zákonitosti, tedy ve stavu, kdy se za těch a těch podmínek opakuje ten a ten jev. Jak jinak definovat zákonitost a zákon? Připouštíme-li, že homosexualita je něco nepřirozeného (o hříchu zde nemluvím, pouze vycházím ze stanoviska církve), protože stýkání dvou jedinců stejného pohlaví nevede k početí života, pak musím jako nepřirozené považovat i takové jednání, které se brání vykonávání pohlavního aktu pouze svou vlastní vůlí, neboť takové počínání je přece pro člověka stejně tak nepřirozené.

Pokud vím, protestantská církev takto uvažuje a celibát odmítá jako neodůvodněný. Už několik století tomu tak je, Martin Luther vystoupil z řádu a se svou ženou počal několik dětí - podle něj na základě božího přání. Přímo uvnitř křesťanství se tedy tento spor odehrál už na přelomu středověku a novověku. Jde tedy o to, že tu stojí dvě nepřirozenosti, z nichž jedna je pro katolickou církev zavrženíhodná a druhá naopak vítaná.

Něco málo k tématu, které je v souvislosti s homosexualitou velmi aktuální -- manželství.

Mluví se často o homosexuální lobby, která prosazuje vlastní zájmy. Mám dojem, že slovo "lobby" konotuje ve společnosti veskrze záporné vlastnosti lobbujícího. Lobby však neznamená nic víc, než snaha prosadit určitý zájem, což je vlastně běžná společenská snaha jednotlivců a zvl. skupin, které pro tento účel dokonce vznikají. Vždy pak záleží na tom, za jaký zájem se lobbuje.

Lobbují homosexuálové za to, aby mohli žít na základě manželského svazku (u nás tzv. registrovaného partnerství, což je směšný termín)? Ano, lobbují, a církev je proti vzhledem k představě, že manželství je vyhrazeno pouze rodině, tedy muži, ženě a následným potomkům. Zkusme si tedy definovat, co je podstatou manželství.

Zajímavé je už to, že se vznik manželství (svatba), odehrává ve všech kulturách jako veřejný obřad. Ptáme-li se proč, můžeme dojít pouze k tomu závěru, že veřejnost tohoto obřadu navazujícího jinak velmi intimní vztah, tedy manželství, má o něčem podat veřejnosti výpověď, má veřejnost o něčem informovat.

Na čem je založena tato informace? Taková informace je založena na tom, že dva lidé, tradičně muž a žena, se před touto veřejností zavazují ke vzájemné odpovědnosti a stvrzují to oficiálně proto, aby veřejnost (obec) vzala tento fakt na vědomí a zároveň s ním mohla počítat.

Tento závazek tak ujišťuje obec o tom, že v případě, kdy bude potřeba akt odpovědnosti naplňovat (ekonomické, sociální, zdravotní těžkosti), bude tomu tak ze strany partnera manželské smlouvy učiněno. Ze sociálního hlediska je toto nejdůležitějším faktem a církev (která je ve své podstatě také obcí) by to měla takto chápat. A hned si řekneme proč.

Církev (alespoň katolická) tvrdí, že manželství mezi homosexuály nemůže vzniknout proto, že tento vztah nezakládá rodinu, tedy nevede k početí nového života, k plození dětí. To je pravda. Na druhou stranu ovšem katolická církev v současnosti akceptuje existenci homosexuality, pokud jsem této interpretaci dobře porozuměl, ovšem zavrhuje homosexuální pohlavní styk.

Zde jsou tedy možná dvě východiska - buďto se homosexuál "stane" heterosexuálem a pak může založit právoplatnou "rodinu", anebo má žít v celibátu a tedy nejspíše intimní vztahy (třeba na základě určité partnersko-společenské smlouvy, kterou běžně nazýváme manželstvím) nenavazovat. V jednom případě má takový člověk popřít sebe sama v duchu "přirozenosti" a ve druhém případě má vůbec přirozenost eliminovat.

Kterou z cest by si vybral heterosexuál kdyby měl jen tyto možnosti? Osobně si nejsem jistý, pro co bych se měl rozhodnout, jistě bych ale pociťoval silný pocit diskriminace.

Je možné, že někteří homosexuálové nechtějí navazovat trvalý vztahy, stejně jako heterosexuálové. Ti však takovou možnost mají a společnost je v takovém případě uvádí do zvláštního postavení. Není to však proto, že jsou heterosexuálové, ale proto, že toto výsadní postavení je podloženo deklarovanou odpovědností, čímž je společnost od části svého závazku osvobozena. Proto ono výsadní postavení rodiny, které přetrvává i v současnosti (všechny politické strany toto postavení ve svých programech vyzdvihují).

Pokud by tedy chtěli homosexuálové žít v takovém "výsadním" postavení před společností, přistupují zároveň dobrovolně na to, že tuto společnost osvobodí od části závazků, které má společnost k tomu, kdo žije mimo tento "výsadní" stav.

Manželství tedy není nějaká výsada vznikající kvůli tomu, že rodinu tvoří žena - dítě - muž, ale kvůli tomu, že se jedná o způsob, jak společnost zakládá svou vlastní strukturu. Pokud by chtěla katolická církev začlenit homosexuály do současné společnosti, která se neřídí (a ze zákona o odluce církve od státu se ani jako celek nesmí řídit) náboženskými zákony, pomohla by podporou závazků k odpovědnosti mezi homosexuály. Jinak jedná v podstatě proti zájmu společnosti, protože přijetí tohoto závazku brání.