Je-li výběr mezi nároky krajiny, kterou sjednala vyšší (opravdu, ze své podstaty, nikoliv jen úředně vyšší) moc, a požadavky kamionové dopravy, je údajně třeba zvolit druhou variantu, protože kamióny se jeví jako historická nutnost, které nelze klást odpor, jinak nás křivka hospodářského růstu, její dnešní ukazatel, okamžitě potrestá. Nároky krajiny lze oproti tomu pominout "beztrestně". Aspoň to tak na první pohled vypadá.

Jenže trest nás nemine a jeho výkon už nastává. Nebude jím to, že stavba dálnice se beztak protáhne a prodraží (i bez "obstrukcí ekoteroristů"), ani to, že potenciální ropná krize v dohledné době možná prokáže neperspektivnost automobilové dopravy; ba dokonce ani to, že nějaká přírodní katastrofa, třeba spící vulkány Českého středohoří, smete arogantní stavbu z povrchu zemského. Nic tak pavlačově apokalyptického nás snad nečeká. Trest bude daleko nenápadnější a rafinovanější -- a bude jím právě to, že dálnice se nakonec postaví a že to bude dálnice, jak se patří. Kamiony po ní budou vesele svištět a zhulení truckeři budou troubit svá klaksonová blues, plná volnosti a osamění. Švédi, kteří neumí hrát hokej, Dánové, kteří neumí pít pivo, Němci, kteří umí jenom poslouchat, Rakušané, kteří neumí ani to, a taky Řekové, kteří neumí hrát fotbal, všichni se budou jezdit dívat, jací jsou Češi pašáci. A Češi si budou říkat, jak to všechno báječně zmákli.

A historická nutnost si bude mnout ruce.

Posvátno jako jádro kultury

Ze stránek Ředitelství silnic a dálnic cituji oficiální stanovisko k údajně negativnímu dopadu D8 na krajinný ráz:

"Hodnocení krajinného rázu je subjektivní záležitost. O vztahu jedince k určitému technickému dílu rozhoduje nejen samotné konstrukční řešení a charakteristika krajiny, ale i osobní životní zkušenosti, postoje, asociace a celkový vztah k danému dílu. O složitosti objektivního hodnocení hovoří i skutečnost, že i když existuje řada dílčích návrhů na metodiku hodnocení krajinného rázu, Ministerstvo životního prostředí nevydalo za 10 let platnosti zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny (na jehož základě se krajinný ráz posuzuje), platnou metodiku na jeho hodnocení, přestože je v zákoně tato možnost avizována. Z toho tedy vyplývá, že předložený posudek nemá oporu v žádném schváleném metodickém pokynu a že celá použitá metodika i formulované výsledky vyjadřují pouze osobní názor autorů."

Pominu v tuto chvíli fakt, že citovaný text zná jen dvojí pojetí hodnocení -- subjektivní a objektivní. To, že tuto dichotomii zdaleka není třeba přijímat jako absolutní a jedinou možnou a že je dokonce z velké části falešná, je filosofický problém, kterým čtenáře nechci zatěžovat, protože na jeho teoretickém řešení v tuto chvíli zas až tolik nezáleží. Smysluplnost ochrany krajinného rázu lze vysvětlit daleko jednodušeji.

Při posuzování dopadu té či oné stavby na historicky nebo přírodně významný kus krajiny (významností se tu myslí konsensus daný tradicí, případně vyjádřený institucionální záštitou typu různých rezervací) nejde o to, zda krajina bude s touto stavbou "hezčí" nebo "ošklivější", ale o to, zda typický ráz daného místa, to, co poeticky vyjadřujeme termínem genius loci, bude nebo nebude narušen. Nevhodnost dálnice v daném případě nevyplývá z toho, že estetická hodnota velké komunikační tepny je vždy spíše negativní (je to symbol pokroku, spěchu, bezohlednosti, bezmyšlenkovitosti, smrti), ale z toho, že nepominutelným a jen stěží návratným způsobem narušuje jedinečný ráz daného místa, který vešel do obecného povědomí. Když se někomu líbí krajina s dálnicí, může se jít dívat na nějakou jinou dálnici -- je jich dost, a všechny jsou si docela podobné. České středohoří je jenom jedno.

Ale opravdu nejde jen o to, co se komu líbí. Princip zachování a nezasahování má daleko hlubší důvod, což úzce souvisí i s rolí environmentálního hnutí v dnešní společnosti. Ačkoliv politická realita přinutila ekologické aktivisty využívat takových prostředků jako právní obstrukce nebo parlamentní lobbing, smysl jejich jednání nelze redukovat na hájení specifických zájmů jistých skupin (třeba těch, kdo mají rádi pěší výlety po Českém středohoří), ale ani nějakého "národního bohatství". Abych záležitost objasnil, vypůjčím si myšlenku Václava Bělohradského, že ve 20. století musela moderní společnost čelit třem velkým kritikám: rudé, bílé a zelené.

První kritika útočí na sociální nespravedlnost plynoucí z nadřazenosti kapitálu nad prací. Druhá kritika poukazuje na odlidštění světa našimi umělými výtvory, ať již technikou nebo anonymní byrokracií (vzpomeňme na Chaplinův film Moderní doba nebo Kafkovy romány). Obě tyto kritiky jsme dokázali vtáhnout do moderních institucí prostřednictvím konceptů sociální politiky a občanské společnosti. Třetí kritika je kritikou ekologické neúnosnosti našeho způsobu života a je nejaktuálnější, zároveň ovšem nejhůře akceptovatelná, protože zpochybňuje neotřesitelnou premisu obou předchozích kritik: antropocentrismus čili přesvědčení, že člověk je středem vesmíru -- přesvědčení, které je nejzákladnějším pilířem modernosti.

Domnívám se, že smysl všech těchto kritik je v zásadě stejný, a spočívá v ochránění středu, kolem nějž se utváří naše kultura jako taková. Jádrem každé kultury je vztah k posvátnému. Nemám tím na mysli, že kultura je svou podstatou náboženská -- mohl bych to tvrdit, kdyby v našem slovníku slovo náboženství neznamenalo již jen jeden z mnoha společenských subsystémů, navíc subsystém kolonizovaný byrokraty nejrůznějších církví a sekt. Mám na mysli to, že kultura se odvíjí od svého vztahu k nedotknutelnému, k něčemu, co vyvolává (posvátnou) úctu a co je nedotknutelné nikoliv proto, že se toho nelze "dotknout", ale naopak proto, že to stojí v neustálém nebezpečí lidského zásahu a že jeho jedinou skutečnou ochranou je lidské rozhodnutí nezasahovat; rozhodnutí nadmíru těžké, neboť situace člověka je ta, že jej neustále všechno tlačí k tomu, aby zasahoval -- a "získával výhody". A jakkoliv paradoxně to zní, tím skutečným poškozeným je pak v případě zásahu vždycky poškozující, tedy člověk sám; tím, že nedokázal nezasahovat, ztrácí jeho schopnost rozhodovat se veškerou váhu a člověk, těšící se těm či oněm dílčím výhodám, přichází o to nejdůležitější: o vlastní svobodu.

Nedotknutelné je středem lidské krajiny, jejím epicentrem. Ačkoli v něm působí ne-lidská moc, musí jej ustanovit člověk sám, jako jakousi mezní hranici, jejíž překročení by vedlo k bezmezné vládě dílčích výhod, jejichž naléhání si neumíme odpustit (čtěte toto slovo v obou jeho významech!) a do jejichž vleku jsme strháváni. Otevřít se vyššímu ne-lidskému zůstává pro člověka jediným způsobem, jak zůstat lidský, totiž nepodléhající slepému imperativu toho, co je prý nutné a co je třeba udělat BEZ ZBYTEČNÝCH PRŮTAHŮ. Debata, v níž vítězí tato slova, je sama o sobě příznakem krize. Stav, v němž NENÍ ČAS promýšlet alternativy, je stavem, v němž spěchavá každodennost natolik zakryla jakoukoliv stopu (vždy jen stopu) věčnosti, že nad člověkem drtivě vítězí smrt a zánik -- rychle si užívej a buduj, než tě pohltí hrob, jinou perspektivu nemáš! Vlastní konečnost, jež měla být zdrojem úcty a ostýchavosti před vším živým, stává se člověku vyděračem, který ho zbavuje svéprávnosti.

Modernost neboli doba Velké transformace

Česká hospodářská transformace je jen drobným středoevropským výhonkem globálního procesu, jenž naplňuje novodobé západní dějiny. Moderní doba je fascinována myšlenkou Velké transformace, která původní křesťanskou vidinu spásy transformuje v revoluční projekt pozemského ráje, a současně transformuje zemi v obří laboratoř a továrnu, v níž křesťanská naděje, tedy horizont spásy na základně volby, se transformuje na historickou nutnost vyžadující plnění direktiv pro dodržení plánu a transformující všechno a všechny v křivku hospodářského růstu. Velkým kritikům modernosti nikdy nešlo v prvé řadě o obhájení zájmů těch či oněch ohrožených skupin, ale o poukaz k ohrožení posvátného středu lidské kultury; jejich cílem bylo obnovit smysl pro nedotknutelné a vymezit chráněná území, jež musí být vyňata z totálního nároku Velké transformace. A to ne pro tato území samotná, ale proto, že jedině lidské rozhodnutí o jejich nedotknutelnosti, může vrátit člověku tu nejbytostnější svobodu, kterou dnes a denně vlastní vinou ztrácí.

Rudá kritika odmítla obětovat odvěkou mezilidskou solidaritu (jež je právem i povinností) potřebám kapitalistického podnikání, podporovaného státem a přinášejícího dílčí výhody celé společnosti. Možná mají pravdu liberální ekonomové, když tvrdí, že deregulovaný růst (který je ale vždy státem placený!) přinese bohatství a prosperitu i těm nejchudším, neboť se rozhodně budou mít lépe než bez něj. O to ale nejde. Jde o to, že jisté meze jsou nepřekročitelné a že některé statky prostě není možné proměnit ve zboží. Největší zločin kapitalismu není v tom, že chudí chudnou a bohatí bohatnou, ale v tom, že svojí tržní logikou bezohledně vykrádá lidskou důstojnost. I nejlépe placený nádeník je pořád jenom nádeník, jehož osobní identita je trhu lhostejná, a i ten nejzazobanější kapitalista je pořád jenom kapitalista, který si svůj novodobý hrad obklopí depresivním plotem a ponižujícím kamerovým systémem a který bude svými obchodními partnery při nejbližší příležitosti přiveden bez výčitek svědomí ke krachu; a když se pak půjde zpít do dělnické hospody, ostatní si odsednou.

Agenda bílé kritiky byla v mnohém podobná, avšak upozornila mj. na to, jak odcizenou formu může nabýt konkrétní realizace předchozí kritiky, když v ideálu "socialismu s lidskou tváří" odmítla byrokratizované a diktátorské soukolí sovětského socialismu.

Co je smyslem třetí, zelené kritiky?

Prostor pro "kritickou distanci"

Americký filosof Fredrick Jameson napsal v knize Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu toto: "Jakkoliv mohou být tyto koncepce (tzv. kulturní politiky, tj. kritiky kapitalismu na bázi angažované kultury -- M. Š.) rozdílné, všechny sdílejí jeden bytostně prostorový předpoklad, který lze shrnout formulí "kritická distance"." Je otázka, zda v pozdním kapitalismu je taková distance stále ještě možná, neboť "nesmírná nová expanze nadnárodního kapitálu završila pronikání do a kolonizování těch výsostně předkapitalistických enkláv (Přírody a Nevědomí), které skýtaly vně (systému) stojící archimédovské základy účinné kritiky."

Každá velká kritika předpokládá cosi jako refugium. Podobně, jako se v křesťanském světě podařilo v chráněných územích posvátných hájů, hor či pramenů uchovat -- byť často pod falešnými jmény -- pohanská božstva a s nimi spjaté rituály, tak i každý radikální kritik předpokládá reálný pozemský prostor, který ztětelesňuje jakýsi ontologický zdroj a do jisté míry tak i ospravedlnění kritiky. Pro mnohé levicové intelektuály byl takovým refugiem Sovětský svaz nebo některé oblasti Latinské Ameriky. Někteří představitelé bílé kritiky zase často spatřovali svůj vzor v "přirozených" komunitách amerických Indiánů či v tibetských klášterních panstvích, případně ve vlastních idealizovaných dějinách. Bez ohledu na faktickou falešnost všech těchto představ je tu podstatná myšlenka neobsazeného, nekolonizovaného prostoru, který -- ať je jakýkoliv -- nepodléhá vládě kritizovaného systému a dává tak naději, že moc systému není totální. Předpokládá se, že svět nemůže nikdy ovládnout jedna jediná síla, jeden jediný hegemon. A že tedy -- fyzicky i symbolicky -- máme kam (se) utéct.

Každé takové refugium je ovšem jen moderní verzí posvátného chrámového okrsku, v němž se nedotknutelným stává i zločinec; ne proto, že by přestal být zločincem, ale proto, že lidská moc, včetně lidské spravedlnosti, musí mít své meze. Nikdy nesmí ovládnout všechen prostor.

Zelená kritika modernity se vynořuje v okamžiku, kdy se obě předchozí kritiky ukazují jako nedostatečné, neboť systém je dokáže natolik vtáhnout do svého provozu, že sice dosáhnou jeho dílčích, hmatatelných úprav, ale ztrácí to podstatné: bitvu o prostor. Fyzický i imaginární, jakýkoliv. Systém, nikoliv oslabený, ale posílený akceptováním předchozích kritik se plíživě stává všepokrývající totalitou.

Dokáže ekologické hnutí svou bitvu o prostor neprohrát? Zdá se, že všechny trumfy jsou na straně protivníka. Zalidnění roste a hospodářské požadavky s ním.

Vynořuje se leninská otázka: CO DĚLAT?

Odpovězme na ni leninsky: nepropadat revizionismu!

Ústecký hejtman Jiří Šulc, poté co zvítězil nad "potížisty" v další bitvě o (doposud) chráněné území, vyzval smířlivě představitele ekologických hnutí, aby vzdali marný boj a pomohli konstruktivně chránit životní prostředí tam, kde je to -- z jeho hlediska -- zapotřebí daleko více: "Pomozte kraji a jeho občanům při jednáních o budoucnosti hnědouhelné těžby, postavte se za obyvatele našeho kraje při plánovaných výstavbách nových elektráren, pomáhejte při rozvoji větrných elektráren a jiných alternativních zdrojů energie nebo se podílejte na revitalizaci území dotčeného těžbou." Jde o výzvu, jež je zcela v souladu s nárokem, který na ekologická hnutí vznáší Šulcův stranický kolega Bedřich Moldan, když v "zelené" kapitole Modré knihy hovoří o nutnosti opustit konfrontační aktivistickou strategii ve prospěch komunikativního řešení veřejných ekologických kauz.

Na citované výzvě hejtmana Šulce jistě není nic, co by samo o sobě bylo v rozporu se zelenými ideály. Co z jejího akceptování přesto dělá revizionismus, nejsou požadavky jako takové, ale jejich kontext. Revizionisty se kritikové systému stávají v okamžiku, kdy přestávají rozumět své agendě jako kritice celku systému a začleňují se beze zbytku do jeho provozu. V něm pak pomáhají odstraňovat konkrétní "nehody", vzdávají se však možnosti interpretovat tyto incidenty jinak než právě jako nehody, tj. dílčí pochybení jednotlivců nebo institucí. Zcela mizí horizont kritiky založené vně systému a tedy zpochybňující jeho totální nárok na celek prostoru, o jehož ovládnutí usiluje.

Tedy: není nic špatného na tom, jestliže ekologové ve spolupráci s hejtmanem začnou plnit jím naznačené úkoly. Rozhodující je, v jakém ideologickém kontextu to učiní. Každá akce -- a tady selhává každý "pragmatický" či "realistický přístup" k ekologickým problémům! -- je vždy více než jen souborem individuálních výkonů majících měřitelné výsledky. Každá akce totiž něco znamená. Není to jedna a ta samá akce, pokud je projevem loajality a spolupráce (ideologicky řečeno kolaborace), nebo naopak projevem rebelie.

Situace ekologických iniciativ je z tohoto hlediska prekérní (ne že by tomu tak u podobných hnutí nebylo vždy). Na jedné straně musí být do té míry loajální, aby mohla vůbec existovat, a aby případným radikalismem nepoškodily i to, co hodlají chránit a co je přeci jen natolik součástí systému, že bez určité míry kolaborace není možná účinná agenda na jeho ochranu (např. není možné chránit určité přírodní území bez odborných argumentů). Na druhou stranu musí toto hnutí, chce-li si zachovat nejpůvodnější smysl své existence, zůstávat natolik vně systému, aby neztratilo onu "kritickou distanci" a s ní i odpor proti systémovému ovládnutí totality prostoru. Hájit smysl ekologického hnutí dnes znamená hájit -- i za cenu konfrontace (nekonfrontační kritika není kritika!) -- nedotknutelný prostor, ať už ve sféře fyzické nebo imaginární, proti tlaku revitalizované formy historické nutnosti; tou je nesmlouvavý hospodářský růst, kterému musí všichni a vše ustupovat.

Nejde o přírodu. Příroda si poradí -- zašlápne nás jako červy, bude-li chtít. Jde o člověka a o jeho svobodu, totiž o nahlédnutí toho, že nutnost každé historické nutnosti je chiméra, která za jakousi anonymní "vyšší moc" skrývá něco svým původem lidského, příliš lidského, a tedy něco, co je závislé na lidském rozhodnutí.

Z tohoto hlediska byla bitva o České středohoří správnou bitvou. Byl to střet o střed lidské kultury, bitva o chráněné území, jež chrání nás samy před námi samotnými. Zřejmě skončila. Bohužel a bohudík nebyla bitvou poslední.