Stát, který ústy svého reprezentanta - soudce - je nucen připustit, že použití nástražného zařízení, které nezvanému návštěvníkovi způsobí vážné zranění, je v daném případě vzhledem k okolnostem přiměřeným prostředkem k ochraně majetku, si tím na druhou stranu vystavuje velice negativní vysvědčení.

Dlužno ovšem poznamenat, že zaslouženě. Nárůst kriminality a zejména růst brutality trestných činů, proti čemuž není policie schopna dostatečně účinně zasahovat, nutí dnes u nás občany k tomu, aby se důrazně bránili svépomocí, snad až k tomu, aby "brali zákon do svých rukou", což ovšem v civilizované demokratické společnosti by mělo být zcela nepřípustné. Stát, který není občanům za peníze, které mu na daních platí, schopen zajistit dostatečnou ochranu před pachateli trestných činů, je stát špatně fungující.

Není v silách žádné policie, aby veškeré trestné činnosti zabránila, ovšem v civilizovaném fungujícím státě je normou, aby policie velkou většinu pachatelů trestných činů dopadla, a to pokud možno co nejdříve po jejich spáchání. Odborníci v oboru kriminologie jsou zajedno v tom, že kriminalitu nelze snížit zvyšováním trestů, ale jedině zvyšováním pravděpodobnosti rychlého dopadení pachatele. To se týká zejména trestných činů páchaných se zištným úmyslem. Není-li pachatel rychle dopaden a potrestán, je u majetkové trestné činnosti pravděpodobnost blížící se ke 100%, že bude v takové trestné činnosti pokračovat. Nedopadený pachatel je pak také inspirací pro další morálně nepevné jedince, aby si také "přivydělali nějakou zlodějničkou".

Také ale nelze přehlížet fakt, že efektivita práce policie nezáleží pouze na ní samé, ale velmi podstatnou měrou na občanské společnosti, která nesmí být k trestné činnosti lhostejná, ale musí s policií na jejím potírání aktivně spolupracovat. Ten, kdo trestný čin, kterého je svědkem, nepřekazí, může-li tak učinit a nemůže-li ho překazit, neprodleně neoznámí, stává se (nejde-li o trestný čin u kterého nepřekažení či neoznámení trestní zákon přímo sankcionuje, tak - podle K. Jasperse - "metafyzicky") spoluviníkem trestné činnosti. Píše-li pan kolega Marčák o "vině poškozeného", je podle mého dost ovlivněn tím, že je specialistou na obchodní právo, kde ve sporech o náhradu škody přiznaná výše náhrady může záviset podstatnou měrou na tom, zda a do jaké míry, mohl poškozený škodu odvrátit, či její výši minimalizovat.

Současný český právní řád stojí zásadně na principu, že ten, kdo spáchal úmyslný trestným čin, se nemůže úspěšně dovolávat spoluzavinění poškozeného. Jestliže poškozený pouze svojí nedbalostí spáchání úmyslného trestného činu pachateli usnadnil, či ho pohnul ke spáchání trestného činu neúmyslně, nemá to na trest ani výši náhrady škody podstatný vliv. Výjimkou jsou případy, kdy poškozený trestný čin úmyslně vyprovokoval, anebo svým jednáním pachatele uvedl v omyl, který je podstatný při posuzování subjektivní stránky činu.

Tím ovšem neříkám, že by občané neměli vyvíjet co největší úsilí k tomu, aby svůj život, zdraví a majetek účinně chránili. Ostatně jim to explicitně ukládají ustanovení § 415 a § 417 odst. 1 Občanského zákoníku

Zda tyto povinnosti ve vztahu ke svému majetku poškozený řádně plnil, má v případě krádeže či poškození věci podstatný vliv, nebyl-li pachatel dopaden a poškozený se pak u pojišťovny domáhá pojistného plnění na základě pojistné smlouvy.

Podle pana kolegy Marčáka jsem se dnes asi měl při obhajobě svých klientů dovolávat spoluzavinění poškozené tím, že si se svým přítelem sedla večer po setmění v parku na lavičku s drahým mobilním telefonem na krku a vedle sebe si položila kabelku s obsahem nikoli bezcenným , ačkoli se v okolí pohybovala skupinka podezřele vyhlížejících mladíků. (Ti jí pak s pohrůžkou násilí mobil a kabelku odebrali a jejímu příteli jeden z nich kopnutím do hlavy zabránil v tom, aby aktivně vystoupil na její obranu.) Neučinil jsem tak, a to nejen proto, že z důvodů výše uvedených by takovou obhajobu soud hodnotil jako irelevantní, ale hlavně proto, že vyvolávat v obžalovaných mladistvých dojem, že jsou trestáni za něco, co si vlastně zavinila sama poškozená, bych považoval za nevýchovné (a tedy i v rozporu s jejich zájmy a potřebami).

Se stavem, kdy se občané mají bát vyjít večer na ulici, aby nebyli přepadeni, se podle mého nelze smiřovat, ale pokud někde vznikne, náprava musí být prioritou státu i občanské společnosti.