Na oficiálních i neoficiálních fórech, na diskusním serveru Okoun, dokonce na zvlášť založených stránkách www.petrzverina.wz.cz přibývají vteřinu co vteřinu příspěvky plné rozhořčených morálních odsudků, sprostých nadávek, případně obojího dohromady. Jen pro ukázku ze zmíněných stránek:

Alkoholička, která zalehla a skryla svou dceru, vyvolala nesmiřitelnou nenávist v duších všech žen a matek, které podvědomě tuší, že zanedbávají své děti. Ani ona, ani Petr Zvěřina neublížili nikomu z nás osobně. Cit, který k nim chováme, ale osobní je. Nenávist, kterou k nim pociťujeme, není věcně namířena na ně, ale na stín v nás, na naše vlastní já, které podvědomě velmi dobře rozeznáváme (a které geniálně vycítí i média -- proto nám televize Zvěřinu i onu nebohou ženu tolikrát opakovaně naservíruje). Každý máme své vlastní stíny, které v osobě jiných nenávidíme (spousta lidí se explicitně distancuje od nacistů, jiní mají mnohem větší problém s Billem Gatesem...). Je-li taková nenávist kolektivní, vypovídá o stínu kolektivním. V obětní osobě Petra Zvěřiny nenávidíme odpornou, odvrácenou stranu české společnosti. Chcete důkaz?

Ve vile VyVolených je vedle Petra Zvěřiny také Regina, typem prostitutka, která je ale kupodivu fanaticky posedlá čistotou a terorizuje ostatní kvůli jakémukoliv náznaku špíny či nepořádku. Kdybychom byli pedantskou, aseptickou společností, neuvědoměle posedlou řádem a čistotou (jako jí je např. Německo nebo Švýcarsko), stala by se objektem nenávisti spíš ona. U nás o Reginině úchylce všichni diváci vědí, ale neberou si ji (na rozdíl od obyvatel vily, kteří kvůli ní trpí) osobně. Je to pro ně vlastnost sice nepříjemná, ale za hranicí obvyklé zkušenosti. Nejsme přehnaně pořádkumilovní lidé ani přehnaně pořádkumilovná země, nemáme tradici pochodujících vyleštěných bot a trauma z nich. V Německu by Reginu pravděpodobně sežrali.

Petr Zvěřina intrikuje, pomlouvá, usmívá se na toho, u koho se mu to jeví výhodné. Člověka, kterému podá ruku a na kterého se culí, je schopný o dvacet vteřin později za zády ponořit do nejhlubší slovní žumpy. Cítí-li moc, chová se arogantně, necítí-li ji, lísá se. Rozhodně si o sobě nemyslí, že by byl intrikánem nebo zloduchem. Naopak, to pravděpodobně jediné, co říká opravdu upřímně, je jeho názor, že je neslušnějším a nejnormálnějším obyvatelem vily. Věří, že ho lidé venku milují. Koho jiného by koneckonců milovat měli, ostatní VyVolení jsou podle něj pakáž, i když jim všem společně tvrdí, že je má rád. Současnou hysterií proti sobě by byl jistě absolutně šokovaný.

Je typické, jak výrazně v kolektivním řevu nenávisti k Petru Zvěřinovi chybí humor. Na serveru Okoun sice vzniklo recesistické fórum, které ho obhajuje, příspěvky tam se ale soustředí hlavně na jeho výhrůžky fyzickým napadením a na jeho výkřiky o homosexuálech. To jsou právě ty nepříjemné, ale příliš výjimečné excesy, které už jako vlastní problém neprožíváme. Podstatě Zvěřinovy podlosti, jeho pokrytectví, se nesměje nikdo. O vlastním stínu se žertuje špatně.

Petr Zvěřina dokonale ztělesňuje přesně to z české společnosti, co si neradi přiznáváme. Ztělesňuje to barevně, plasticky, otevřeně, prakticky v přímém přenosu. Proto nám rve žíly, proto ho nenávidíme mnohem osobněji než pedantskou prostitutku Reginu, slabošského skina Jana, trapného extroverta Sašu nebo nevzdělanou Moniku. Vyrovnáváme se v něm sami se sebou. Musíme ho rituálně obětovat, abychom byli schopni snést vlastní podvědomou vinu za jeho chování. Je v nás mnohem víc Petra Zvěřiny, než bychom si přáli.

Kdo opovrhuje žánrem reality show, chová se jako slepec.