Dálnice a silnice by měl platit ten, kdo je využívá. Spotřebitel kupující rohlíky tyto silnice zprostředkovaně využívá. Pokud budou dálnice a silnice placeny formou mýtného, pak člověk, který opravdu nepoužívá dálnice, nebude platit nic. Lidé, kteří potřebují silnice na to, aby se k nim dostalo zboží, budou mít část mýtného zahrntou v ceně kupovaného zboží. Stejně, jako tam mají dnes zahrnuty náklady na uklízení obchodů, mytí náklaďáků a spoustu dalších věcí, které jsou v konečném důsledku potřeba na doručení zboží spotřebiteli.

Pan Vít si naopak představuje trh jako hru s nulovým součtem. Má pocit, že bohatství "je" a že jediný způsob, jak ho získat, je ukrást ho někomu jinému. Ignoruje, že bohaství je možné vytvořit, aniž by bylo nutné cokoliv komukoliv sebrat. Představme si 2 rodiny, každá vlastní kousek pole. Jedna se moc nesnaží, druhá věnuje mnoho času obdělávání svého majetku. Druhá rodina bude bohatší. Znamená to, že okradla tu první? Umístěme nyní tyto izolované rodiny do větši společnosti, ve které lidé směňují svůj majetek. Chytří lidé začnou navzájem na základě směny spolupracovat a specializovat se na to, v čem jsou nejlepší. Bohatství těchto lidí může ve srovnání s první rodinou neuvěřitelným způsobem vzrůst, a to aniž by se jakkoliv dotkli jejich majetku. Většina dnešního majetku je výsledkem práce mnoha lidí. Opravdu všichni krademe?

A před stopadesáti lety řekl Adam Smith něco o neviditelné ruce trhu, čemuž bychom rozhodně věřit neměli, protože pan Smith věděl o ekonomii mnohem méně, než filosof Proudhon nebo spisovatel Hugo. Odvolávat se na autoritu jakožto na jediný zdroj pravdy je projevem neznalosti tématu, i kdyby to měl být třeba Adam Smith (jak činí pro změnu mnozí pravicoví politici). Logické tvrzení "Někteří bohatí kradou" a proto "každý majetek je nakraden" je zhruba na stejné úrovni, jako "někteří češi loupí" a proto "všichni češi jsou zloději".

Majetková práva vznikla za účelem vyřešení situace, kdy více lidí chtělo nakládat s omezeným množstvím vzácných statků. Dokud neexistovala majetková práva, jediným způsobem rozhodování bylo právo silnějšího. Majetková práva jsou určitá pravidla recipročně respektovaná lidmi (ja uznávám tvůj majetek, ty uznáváš můj). Jestliže by lidé na radu pana Víta přestali respektovat majetková práva, vznikl by asi jeden z následujících stavů. Prvním je společenství, ve kterém existuje pouze právo síly. Druhým je společnost, kde veškerá majetková práva patří malé skupině obyvatel (diktátorovi, většinově či menšinově zvoleným vládcům) a všichni ostatní nemají žádná práva. Nemají právo ani vlastnit to, co vyrobili, protože vlastnictví znamená výhradní právo rozhodování. Vládce by měl výhradní právo nakládat s veškerým majetkem ve společnosti a dovoloval by lidem, s čím mohou nakládat dle svého uvážení a s čím ne. To je společnost, kterou navrhuje pan Vít.

Trh je definován jako oblast, ve které dochází k DOBROVOLNÉ směně řádně nabytých majetkových titulů. Jak může být společnost, ve které dochází pouze k dobrovolné směně majetku společností, kde bojuje každý s každým? Jak mohu získat majetek výhradně na úkor někoho jiného, když majetek získávám převážně směnou? Naopak, máme-li společnost, kde někteří lidé - a je jedno, jestli je to většina nebo menšina - mají neomezenou možnost rozhodovat o majetku jiných, můžeme jejich chování nenazývat "toužebné získávání majetku na úkor někoho jiného"? Frederic Bastiat před sto padesáti lety napsal: "Pan Luis Blanc nám tedy říká, že konkurence vede k monopolům. Stejnou úvahou nás informuje, že nízké ceny vedou k vysokým cenám; že konkurence vede produkci k destruktivním aktivitám; že konkurence odčerpává kupní sílu; že konkurence vynucuje růst produkce a zároveň nutí k poklesu spotřeby. Z toho vyplývá, že lidé vyrábí za účelem nespotřebovávání; a že svoboda znamená útisk a šílenství mezi lidmi; a že se toho pan Blanc musí účastnit." Pan Vít nás obdobně informuje, že směna je krádež a vyvlastnění není získávání majetku na úkor někoho jiného. Je vidět, že socialistická logika se za posledních 150 let vůbec nezměnila.

V Albánii mají nižší daně, v Německu vysoké. V Německu se mají lépe. Z toho vyplývá, že vyšší daně nevedou k chudobě a ekonomické zákony, tvrdící pravý opak, nejsou platné. Chyba studente, ekonomie říká něco jiného: pokud by v Albánii zavedli stejně vysoké daně jako v Německu, umřeli by tam hlady.

Demonstrovat výhody socialismu oproti liberalismu srovnáním se zeměmi s donedávna tvrdým diktátorským režimem a historií naprosté ignorance jakýchkoliv lidských práv chce opravdu silný žaludek. Zkusme však vyslechnout radu pana Víta a aplikovat ji na africké země. Zjistíme, že problém není špatné "rozdělení" bohatství. Chudoba v afrických zemích je způsobena tím, že lidé v těchto oblastech vyrábí málo. Zavedení přerozdělování je vynikající nápad, když tam není co přerozdělovat.

Pokud si převážná většina lidí přeje pomáhat chudým, zaručeně by to dělala i tehdy, pokud by to nebylo povinné. Předpokládají-li autoři, že by většina nechala chudé umřít hlady, pak zároveň tvrdí a prosazují, aby vláda zcela nedemokraticky jednala proti zájmům většiny. Demokracie rozhodně není ideální uspořádání, ale autoři by se měli hrdě hlásit k tomu, že prosazují tvrdou diktaturu. A nakonec trocha reality: zaměstnanec s hrubým platem 8000 Kč zaplatí na daních kolem 50% svého platu (celkové mzdové náklady zaměstnavatele: 10800, čístá mzda 6430, průměrná DPH 15% - po odpočtu DPH je mzda 5465, dále spotřební daně). Neměli by být náhodou lidé pobírající takto nízký plat "solidární" především sami se sebou?

Pokud chci něco kritizovat, měl bych používat korektní a logické argumenty a znát obor, který kritizuji. Prakticky veškeré kritiky, které se objevují v Britských listech, přímo vyzařují neznalost autora. Jak je možné, že někdo argumentuje proti volnému trhu a přitom nezná ani jeho definici? Liberální ekonomie je - na rozdíl od úchvatných matematických modelů, které nám předvádí náš prezident - velmi jednoduchou a pochopitelnou záležitostí. Myslím, že by mnoho ekonomů ocenilo osvětlení, kde je chyba v odvození ekonomických zákonů. Těžko se ho dočkají od lidí, kteří věnují čas psaní nelogických článků, místo aby ho věnovali chvilce studia jimi nenáviděného oboru.