V pondělní 20.11.06 MF Dnes se objevil článek nazvaný :

"Na co se muži nehodí? Neumějí vytáhnout rodinu z bídy."

od Jana Rybáře. Pojednává o novém ekonomickém projektu -- (cituji z článku) "pomoci lidem v nejchudších zemích, za který dostal Nobelovu cenu míru bangladéšský ekonom Muhammad Júnus a jeho banka Gramin". O tomto projektu se můžeme dočíst na internetu například na stránkách "MIKROFIN z Bosny a Hercegoviny", na stránkách organizace "Nevladina organizacija za Mikro razvoj, Beograd" ZDE ze dne 13.10.2006 nebo ZDE

Redaktor MF Dnes Jan Rybář v článku píše :

1. "Jak bojovat s bezvýchodnou chudobou? Recept existuje: zorganizujte ženy, dejte jim naději, vraťte jim důstojnost a půjčte jim trochu peněz na začátek nového života. Muže z toho vynechte. Výsledek se dostaví téměř zaručeně."

2. "Nejde jen o půjčky -- klíčovým principem je, že ženy se scházejí ve svépomocných skupinách, baví se o problémech a vzájemně si pomáhají menšími částkami. Právě tyto schůzky často změní jejich osud, dostanou je pryč od rodin, které je mnohdy omezují, objeví nové netušené možnosti, začnou snít o věcech, o kterých by je nikdy snít nenapadlo."

Bylo pouze otázkou času, kdy si všeobecně nedoceněné práce žen všimne mezinárodní trh, průmyslníci a finančníci a využijí žen jako laciné pracovní síly. U nás již tento trend probíhá několik let. Protože i málo je pořád více nežli nic, je mnoho žen vděčných i za minimální mzdu, která pro ně znamená zbavit se ponižující závislosti a domácí osamělosti. Nabídka vyvolává poptávku. Mezinárodní trh mužům vzkazuje : "Vám, pánové, práce vašich žen nevoní? Nám ano. My se o vaše ženy rádi postaráme za vás."

Pan Jírovec nám ve svém článku "Intimnosti pro paní Věru" naznačil, kde je možný impuls nového ekonomického projektu v chudých zemích a nového ekonomického směru zemí evropských, a to hned na dvou místech :

1) Cituji : "Ve vyspělé Kanadě řada žen nepracuje; buď kvůli nedostatku práce zajímavé, anebo jakékoli."

Myslí tím jistě, že řada žen není zaměstnaná, ale píše, že řada žen nepracuje. To je problém nejenom naší společnosti -- mnoho mužů nepovažuje domácí činnost a péči o děti za práci. Nejvíce pikantní je to u matek 2 a více dětí s hospodářstvím kolem domku. Domácí práce se považuje za rodinnou povinnost a není nijak honorovaná, kromě mateřských dávek a pěstounské péče. Ženy, a dnes i muži na rodičovské dovolené, nezaměstnaní či pouze v domácnosti jsou proto závislí na svých živitelích, ať už to jsou manželé - manželky, druhové -- družky nebo rodiče. Přestože jsou doma, většinou mají práce až nad hlavu, ale bez uznání a bez odměny.

2) Cituji : "Monotónnost komunikace je občas osvěžena deerektujícími poznámkami o tom, že se někam mělo jet a nejelo, a nebo něco udělat a neudělalo. Pokud snad Jura po pravdě řekne své ženě, že ji pořád miluje, bývá odražen odkazem na délku manželství." (dvacetiletého)

Tedy klobouk dolů před takovou trpělivou manželkou. Staré přísloví říká, že 100x nic umoří i vola. 20 let čekat, jestli se náhodou přece jenom nepojede, kam se mělo jet, jestli se náhodou někdy udělá, co mělo být dávno uděláno, a pak si to stejně udělat sama, to vyžaduje opravdu velkou lásku k druhému. Nebo silnou finanční závislost.

Moje babička mi říkávala, že láska je nádherná a člověka obohacuje, ale lásky se nikdo nenají ani se jí nepřikryje. Možná kupecké počty, možná pud sebezáchovy. I svatá trpělivost má své hranice. Může se pak někdo divit otázce, která po létech vyvstane zcela samovolně : "K čemu mně ten chlap vlastně je ?" Odpověď včetně nabídky na důstojnější život pak nemusí dávat jenom soused, ale mohou to být i mezinárodní firmy. Nabídnou služby a zboží nahrazující manžela, nabídnou práci k získání finančních prostředků pro nákupy, nabídnou zábavu, která zahání samotu a odstraňuje frustraci.

Až nám vědecké kapacity odborně zdůvodní a reklamní průmysl nám natluče do hlavy, že rodinný život nás jenom zatěžuje zbytečnými problémy a péče o děti nás zdržuje od života v ráji, pak budeme mít ten ideologicky správný pocit svobody a volnosti. Kdo tomu ještě nevěří, ať se raději rychle probudí a rozhlédne se kolem sebe.

Jan Rybář není feministka a jeho článek není jediný, podobných článků se v poslední době objevuje hodně, MF Dnes cíleně zaměřila svou novou pondělní přílohu nazvanou "Ona Dnes" na rozbíjení rodin. Důležitý není ani tak ten článek jako jeho tučný nadpis, který nikdo nepřehlédne a který se dobře pamatuje. Najdeme tu i další, například "Sex po internetu" neboli cybersex -- autoerotická interaktivní záležitost přes komunikační program tzv. instant messenger. Článek je obohacen vsuvkami : "Virtuální milenka není nikdy unavená, nemá své dny a udělá, co budete chtít. Počítač nemusíte nalévat šampaňským, aby vám byl po vůli. A když se virtuální milenci omrzí, prostě se vypnou."

Více mne překvapila v pondělí v MFD herečka Iva Janžurová v článku "Chodíme k sobě s mužem na zálety" , kde se doslova píše : "Jednou jsem mému muži rozbourala postel a dala ji do jiného pokoje. Měl to být první krok k vystěhování. Pak se ukázalo, že je to velmi praktické." Už začínám chápat pravicovou soudružku, která mě nedávno navštívila s žádostí o zaškolení na singl život, aniž by se chtěla rozvádět (z článku Povolební chronické nemoci).

V souvislosti s těmito články můžeme tušit, odkud se najednou u nás bere nový módní trend "singl života" a nové moderní touhy "Být IN". Tedy žádné feministky, které bojují pouze za odstranění diskriminace žen ve společnosti a chtějí rovný podíl s muži. Jsou to spíše mezinárodní ekonomické firmy, které chtějí ženu rovnou odtrhnout od rodinného krbu a přenést na její bedra obživu rodiny. Zjistily, že houževnatost a inteligenci žen lze dnes lépe ekonomicky zhodnotit nežli muže a to nižšími mzdovými náklady. Všechny tyto banky a mezinárodní korporace ale neřídí feministky, řídí je muži.

Nejenom muže, ale i ženu lze snadno nahradit vyspělou technikou. Mužům tedy žena doma chybět nemusí, stačí jen muže dobře mediálně zpracovat a bohatou reklamní nabídkou přesvědčit, že bez manželek a dětí jim bude lépe. Starou generaci už nikdo nepředělá, ale s mladou a střední generací to půjde lépe. Bohatí lidé si mohou již dnes legálně vydržovat místo separované manželky celý harém v řádném pracovním procesu s vhodně formulovanými pracovními smlouvami na místo hospodyně, zahradnice, kosmetičky, masérky, uklízečky, chůvy, trenérky, sekretářky. Samozřejmě to platí i pro ženy. Netvrdím, že to tak dnes je, tvrdím, že je to dnes právně možné, tedy že zákonné prostředí je připravené, stačí do svého rodinného domku přenést sídlo firmy nebo z něho udělat její pobočku. Možná jste si sami všimli, jaký úspěch měl na BL článek "Manžel a manželky". Tedy zájem by byl.

Podle článku pana Jírovce mají některé země, jako je Kanada, již k tomuto novému antirodinnému společenskému trendu uzpůsobené zákony. Kupecké rodinné počty jsou samozřejmostí od nepaměti, vždy tu byly (i za socialismu) a vždy tu budou. Jurova manželka ale pouze využila zákonů své země a ty zákony musel někdo zformulovat, navrhnout a schválit. Kanada nejspíše dobře věděla, proč to dělá, koho mají zákony chránit a před čím -- myslím si, že jde o zájem dětí.

Odbourat staré morální předsudky není pro mediální a reklamní průmysl s vyspělou ekonomikou nic těžkého. Právě letošní rok je plný nenápadných článečků, takových drobných broučků zavrtávajících se bez povšimnutí do hlav občanů především mladšího a středního věku. V zemích, kde vládne politicko-ekonomický chaos se dá zasadit ledacos, pokud se správně odhadne věková hranice a její problematika. I pan Jírovec si v Kanadě všiml, že v jeho městečku "je osamostatněných žen tolik, že to vypadá na módu či epidemii" (citováno z článku Intimnosti pro paní Věru). Usuzuji z toho, že tento trend singl života je ve světě velmi rozšířený. ODS přímo baží po tom udělat z české kotliny americkou kolonii, obávám se tedy, že se máme ještě na co těšit.

Otcovské i mateřské pudy se ve své podstatě úspěšně daří vytlačovat rychlými auty, adrenalinovými sporty, relaxačními kurzy všeho druhu, veřejnou a všudypřítomnou prostitucí, masovou turistikou, herním a loterijním dobrodružstvím, kultem udržování mládí a krásy, kultem zdravého života, drogovou závislostí včetně alkoholismu. To všechno se dá dělat i v rodině, ale bez rodiny to je mnohem snadnější. Kariérismus jako celospolečenský program již pomalu opadává, neboť pro důležité vrcholové funkce jsou bohaté "kádrové rezervy" připravené a soustavně doplňované studenty z kvalitních světových univerzit. Rodinné firmy jsou na trhu usazené. Užívat si života je nový módní trend.

Všimněme si, kolik mužů se již dnes o své děti vůbec nestará, nehlásí se k nim, neplatí výživné a popírá otcovství až do laboratorních důkazů. Spravedlivě si všimněme, kolik žen dnes nepečuje o své děti osobně, s jakou lehkostí chodí na interrupce a s jakým cynismem se vyjadřují o svých dětech jako o tvárných loutkách reprezentujících jméno rodiny. To všechno tu již dnes máme, není to (chválabohu) rozšířený masový jev, přesto už dávno v tomto antirodinném marasmu žijeme. Bohatě ho podporuje naše zákonodárství se svým zvráceným sociálním programem, neustále se měnícím daňovým systémem, nikomu nevyhovující mzdovou politikou, nevyřešenou bytovou politikou, mediálním světem a radikální reklamou.

Devadesátá léta poskytla tomuto trendu vynikající prostředí. Rodina přestala politiky i ekonomy zajímat, stala se pouze osvědčeným tématem předvolebních slibů. Rozpad mnoha rodinných svazků uzavíraných v době socialistické z důvodů nechtěného těhotenství nebo z důvodů snadnějšího získání bytu či výhodného společenského postavení byl logickým důsledkem. Rodina přestala být základem státu, jak nás to učili ve škole v hodinách občanské výchovy.

Lidem se otevřel nový svobodný svět, se kterým nikdo neměl zkušenosti. Některé rodiny dokázaly ustát náročnost nového života, vstup do živnostenského a podnikatelského prostředí a rodinu jim přizpůsobit. Některé rodiny to však nezvládly a daly k dispozici ženy jako lacinou pracovní sílu na svobodný trh. Nelze se divit, že se našel "někdo", kdo této situace dokázal využít, zvláště za silné podpory politiků a médií.

Dodnes jsou feministky jediné, kdo se žen jako laciné pracovní síly zastává a bojuje za ně. Kolik je u nás mužů, kteří bojují za vyšší platy svých manželek zlepšující rodinný rozpočet ? Já tedy žádného neznám. Žádného, který by si kupecky spočítal, že z vyšší mzdy ženy bude mít prospěch i on sám, neboť se mu finančně uleví. Tvrdošíjně lpíme na starém obrazu muže jako živitele rodiny, aniž bychom si připustili, že už dávno žijeme v úplně jiném světě, ve světě, kde si osamělých a opuštěných žen povšiml někdo jiný a využil jich pro své zisky. Je zbytečné "plakat nad rozlitým mlékem" a obviňovat feministky z rozbíjení rodin. Hledejme příčiny tam, kde opravdu jsou.

Často se setkáváme s mýtem spojujícím samotu s osamělostí. Tato dvě slova však nemají stejný význam. Paradoxně jsou více osamělé některé manželky žijící v domácnosti, jejichž manželé jsou pracovně či z jiných příčin po celý den mimo domov, nežli ženy žijící samostatně, ale celé dny trávící v kolektivu lidí. Většina samostatných žen je natolik unavená stále se zvyšujícím pracovním výkonem a dalšími soukromými aktivitami, že si pak váží své samoty jako prostředí klidu a relaxace. To ale není práce feministek, to je důsledek dnešního způsobu života.

Dnešní ženy nemají naprosto žádnou oporu v mužích proti novým otrokářským pracovním a mzdovým metodám a v tom spatřuji postupný zánik patriarchálního systému. Muži už své ženy nechrání, ženy se o sebe musí umět postarat samy. Hlavou rodiny a živitelem přestává být manžel a otec, stává se jím ten, kdo rodinu živí, a to jsou v mnoha případech ženy. I v některých úplných rodinách. Na druhou stranu je dnes již hodně podnikatel a ředitelek, které mají profesionální moc nad rodinami svých zaměstnanců.

Já osobně si nemyslím, že by v Čechách hluboce zakořeněnou rodinnou sounáležitost dokázalo něco lehce vykořenit. Naopak, jsem v tomto směru optimistická. Přesto je i u nás tlak na rozbití rodin velmi silný a stále více sílí. Je třeba se mít na pozoru, abychom zase nebyly překvapení a dodatečně nehledali příčiny tam, kde nikdy nebyly.