1. 3. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Stanislav Gross
1. 3. 2006

ANALÝZA ČSSD TŘI MĚSÍCE PŘED VOLBAMI

Joker Blonde v roce 2005

Francouzi říkají, že největším uměním muže je přijít vhod a odejít včas. Stanislav Gross přišel nevhod a odešel pozdě. Dá se říci, že neměl politický cit. A neměl ani politickou vizi. Měl jen onu nietzscheovskou vůli k moci. Příliš viditelnou a příliš primitivní, než aby jí byl někdo nadšen. Grosse nepodporovali skromní a pracovití v touze po lepším světě. Grosse podporovali kariéristé v touze po lepším bydlu.

Leden roku 2005 nevypadal pro ČSSD příliš optimisticky. Sociální demokraté se zmítali v rozporech a jediné, co jejich poslance spojovalo, byl fakt, že jsou poslanci a sdílí jednu budovu. Navzdory zoufalým snahám Stanislava Grosse dát jednání poslaneckého klubu svůj politický styl a svou logiku, směřující od nenáviděné levice k pružnému středu, se strana zmítala ve vnitřních sporech a zákulisních intrikách, mediálně viděno zvenčí jako chaos. Gross si nyní musel založit mediální "kancelář na uvádění románových příběhů na pravou míru".

Doplatil na politiku předchozích dvanácti let, kdy celou ČSSD rozděloval spor mezi ním a předsedou Milošem Zemanem o podobu nekomunistické levice. Desítky sporů a intrik určovaly podobu politiky pro celou jednu generaci levicových voličů. Ta doba už je pryč. Odešla spolu s Grossem. Zbývá už jen uklidit.

Volební průzkumy 1992-2006 IVVM/CVVM GRAF BL

ČSSD a její politika TÉMA BL

Leden roku 2005 nevypadal pro ČSSD příliš optimisticky. Sociální demokraté se zmítali v rozporech a jediné, co jejich poslance spojovalo, byl fakt, že jsou poslanci a sdílí jednu budovu. Navzdory zoufalým snahám Stanislava Grosse dát jednání poslaneckého klubu svůj politický styl a svou logiku, směřující od nenáviděné levice k pružnému středu, se strana zmítala ve vnitřních sporech a zákulisních intrikách, mediálně viděno zvenčí jako chaos. Gross si nyní musel založit mediální "kancelář na uvádění románových příběhů na pravou míru".

Doplatil na politiku předchozích dvanácti let, kdy celou ČSSD rozděloval spor mezi ním a předsedou Milošem Zemanem o podobu nekomunistické levice. Desítky sporů a intrik určovaly podobu politiky pro celou jednu generaci levicových voličů.

A přesto, že Zeman chtěl mít Grosse svého nástupce a oceňoval jeho obratnost, Grossovi příznivci Zemana nenáviděli za jeho hrané vulgární plebejství a vysokou inteligenci. Zeman nakonec Grossem pohrdal za jeho bezcharakternost. Nyní nebylo díky jedné intrice Zemana, díky druhé intrice ani Špidly a Gross chtě nechtě musel sám převzít odpovědnost za politický styl ČSSD. Třetí intrika čekala na svou chvíli.

Stanislav Gross se pokoušel poslance umravnit, ale nenacházel jednotící myšlenku. Tou nebyla koaliční vláda, kterou zdědil po svém předchůdci. Tou nebyly ani poslanecká křesla. Přestože to myslel upřímně. Základem politiky je přes všechnu mocichtivost a penězchtivost politika. Ideje. Vize. Alespoň na levici. Stanislav Gross neměl politickou vizi, protože se ji za patnáct porevolučních let nenaučil mít. Za něj měl politickou vizi vždy ten první. Horák, Zeman, Špidla. Nyní byl tím prvním on. Do té chvíle stačilo umět pružně manévrovat a umisťovat svůj klan na klíčová místa. Bez ohledu na politickou vizi těch druhých. Nyní nebylo prvního, neb prvním byl on. Řešení krize, které navrhl, bylo zdánlivě jednoduché jako vždy -- vytvoření jednacího řádu a fakticky stínového kabinetu uvnitř poslaneckého klubu. To ale nepomáhalo.

Gross neučinil to, co dobrý politik musí učinit. Určit směr cesty. Nadchnout pro tento směr své spolustraníky. Ani Gross sám tehdy ještě nevěděl, že se na něj řítí události, které jej nakonec zbaví všeho. Neměl politickou vizi a nahota krále se pozná. Vidí ji každý. Po citelné ráně od Miloše Zemana, kterou znamenal kdysi v minulosti odchod Grossova pretendenta, ministra financí Iva Svobody definitivně do vězení za velmi starou neobratnost, přes utrpěný odchod "přítele" Tvrdíka z čela ministerstva obrany, po odchod jeho lidí z čelných postů na několika ministerstvech a sérii proher v šarvátkách se stranickou levicí. Následoval totální propad preferencí až na deset procent, pád prvního muže Špidly, na kterém se Gross podepsal svou liknavostí a intrikami v hloučku středočeských delegátů, následná aféra s nevyjasněnými příjmy na luxusní byt a pochybností o Grossově ženě, kauza Barková a spojení s pochybným podnikáním, vyloučení Hojdara z ČSSD a rozchod s hlavními spojenci v průmyslové, finanční a zpravodajské sféře. Kdo byl Grossův muž, měl na těle nakreslen terč s oním zlověstným slovem TARGET. A tak nakonec čekal joker blonde na naprostý odchod z vysoké politiky.

Francouzi říkají, že největším uměním muže je přijít vhod a odejít včas. Stanislav Gross přišel nevhod a odešel pozdě.

Dá se říci, že neměl politický cit. A neměl ani politickou vizi. Měl jen onu nietzscheovskou vůli k moci. Příliš viditelnou a příliš primitivní, než aby jí byl někdo nadšen. Grosse nepodporovali skromní a pracovití v touze po lepším světě. Grosse podporovali kariéristé v touze po lepším bydlu.

Za Grossova panování se propadla ČSSD až na deset procent. Nikdo se uvnitř strany nesnažil tomu výrazně zabránit, protože směr, kudy se chtěl Gross ubírat, pomáhal k moci pouze bezcharakterním hlupákům bez politické odpovědnosti. Klamal levicové voliče. Voliči měli a mají o sociální demokracii jinou představu, než kterou prezentovali Špidla a Gross. Svoboda vlastního názoru -- ono demokratické "votum separatum" byla proto pro poslance i okresní politiky důležitější, než stranická disciplína a loajalita k vedení. Není štěstím být ve straně, za jejíhož předsedu se musíme stydět. ČSSD vypadala v tu chvíli jako názorový babylón.

Výsledkem byla rostoucí izolace a odcizení vedení členské základně a pokusy o kabinetní způsob jednání nejvyšších špiček. Ale když ono se v Česku všechno vykecá. I na té špičce se vyskytovali lidé s jinou představou a pudem osobní sebezáchovy. A ti tomu napomáhali -- protože za Grossovy soudce chtěli mít voliče. Od nich čekali pomoc. Jestliže Gross nebyl loajální k programu a na jeho odstranění nebyla z počátku dostatečná převaha mezi zkorumpovanými či lhostejnými bafuňáři, musel ke své porážce kreativně přispět on sám -- a to spektakulárním způsobem.

Člověk, který nemá program, vizi, není schopen řetězce rychlých a správných rozhodnutí, navíc pod intenzivním tlakem. Nastala zkouška programem. Vnitřní názorové rozdělení sociálně demokratické partaje až příliš připomínalo stratifikaci české politické scény po dlouhých deset let -- dvě stejně velká křídla na okrajích a velký, víceméně lhostejný střed plný měšťáků, který není ochoten riskovat status quo pro cílovou prémii za vítězství principů a myšlenek. Z něčeho se přece žít musí stále...

Za mír se nebojuje, když je válka pro mocné spojence výhodnější. Za obyčejné lidi se nebojuje, protože moc tvoří mocní. Cikáni ještě nikomu politické body nepřinesli, tak co se starat o ty nejponíženější, nejohroženější a přitom nejméně oblíbené, když mocní nejsou. Komunisti jsou svině vždycky. Zejména tehdy, když nepomohou s bezcharakterním politickým kšeftem. Bez rozlišení osob, slov a činů. Myslím to upřímně. Bývalá místopředsedkyně Petra Buzková má ráda vybraná jídla a porcelánový servis od Rosenthalu. Bývalý strojvůdce, poslanec Gross měl zase rád domácí bazén na terase mnohamiliónového rezidenčního bytu, laskavou mediální pozornost lifestylových redakcí a manželku s minulostí a chováním servírky. Veřejný dům přítelkyně mé ženy v Nuslích pak dotvrzuje podobu takové politiky.

Stanislavu Grossovi jeho žena nevylepšovala image. Rozhovory chorobně ctižádostivé manželky Šárky na téma "Amway je skvělé" a "Chci být bohatá" se staly proslulými. Podomní obchod s čistidly, přátelství s majitelkou nevěstince a falešné kabelky nejsou pro ženu premiéra odpovídající vizitkou. Práce nesmrdí, práce šlechtí. Nejen bílé králíky od Jiránka.

To, že Stanislav Gross nebyl schopen příliš stranu ani svou rodinu řídit, se ukázalo poměrně jasně. ČSSD klesala v preferencích již dlouho, ale Gross, sledován vyděšeným, bezradně a bezmocně manévrujícím Sobotkou, jí dal jen ránu do vazu. Zoufalé pokusy, jak ČSSD oživit při zachování stávajícího vedení strany, nebyly k ničemu. Kritická slova na adresu sociálních demokratů pronesl na sjezdu ČSSD v Brně i bývalý náměstek pražského primátora a ministr pro místní rozvoj, energicky hovořící a energicky jednající Jiří Paroubek. Zopakoval své výroky ještě několikrát na zasedáních ústředního výboru strany. Nakonec přesvědčil i své dosavadní odpůrce, kterých měl jako dlouholetý pražský funkcionář nepočítaně. Jeho vztah s bývalým předsedou Horákem, kontroverze s předsedou Zemanem a manévrování v pražské politice po boku ODS leželo v žaludku mnohým sociálním demokratům dlouhá léta. Vidina ústupu a vleklé stranické krize těmto zkušenostem dala zapomenout. Paroubkův postup při přípravě zákona o nájemním bydlení jej definitivně rehabilitoval v očích středu i levice. Nezachoval se totiž jako "pravičák", za kterého byl do té doby považován. Zachoval se jako schopný, pragmatický manažer, který chce dosáhnout cíle. Skromnou pomoc bývalého středočeského poslance ČSSD Jana Bláhy, výkonného místopředsedy SON Milana Taraby z Liberce, či pražského advokáta a poslance Křečka přispělo k Paroubkově koncepci. Sdružení nájemníků Paroubek přesvědčil. Voliče i členy strany Paroubek přesvědčil nakonec také.

Po jeho nástupu do funkce premiéra v dubnu roku 2005 se vyhoupla podpora voličů během dvou měsíců zpět na 22 procenta.

Několik pro-Zemanovských fanoušků se sice i nadále pokoušelo obrátit kormidlo zcela iracionálně a radikálně doleva, ale způsob, jakým to prováděli, byl více než zoufalý. Bezprogramovost a politická slabost vnitřní opozice v ČSSD se ukázala během několika měsíců v plné nahotě. Intrikami a pomluvami se politika nedělá. Paroubkovi nesahali "platformisté" ani po kotníky, protože on jim -- věda co chce volič -- vyšel vstříc víc, než kdokoliv před ním v historii ČSSD. Víc, než ekonomický liberál Miloš Zeman. Cesta k "vyhaslosti" Bohumínského usnesení započala. Většina voličů ČSSD se mezitím dozvěděla, že KSČM nežere malé děti a komunisté již nestřílí své oponenty do týla. Rozporuplného Grebeníčka, který se snažil udržet radikálně opoziční a ultrakonzervativní proud ve straně, a kterému vyhovovala KSČM v trvalé opozici, vystřídal pragmatický právník a poslanecký lídr Vojtěch Filip. Paradoxem bylo, že tento trend započali Grebeníček s Grossem dohodou o Šmeralovi a jeho úloze v dějinách levice. Nakonec ve finále Filip udělal několik kroků k parlamentní komunikaci levice a o něco levější levice. Příkop se společnými silami podařilo půl roku před volbami zahrabat. Ze sociálních demokratů a komunistů jsou ti, kteří spolu mluví -- i když spolu nemusí vždy a ve všem souhlasit.

Diskuse nad směřováním ČSSD ukončila mediálně zpravodajská aféra Stanislava Grosse, jeho manželky Šárky a její přítelkyně Libuše Barkové. Kauza odstartovala začátkem roku, kdy se vynořila otázka, jak Gross financoval svůj poměrně luxusní byt na pražském sídlišti Barrandov. Gross zpočátku prohlašoval, že si na byt vzal úvěr.

Další variantou, která se objevila na konci ledna, byla půjčka od strýce Vika. Ani na tuto půjčku Gross neměl žádný doklad -- prohlašoval totiž, že mezi příbuznými se nic takového nedělá. Poněkud nevěrohodně působilo sdělení, že o problému se strýcem nemluvil.Čtvrtého února pak záhada peněz dostala další rozměr. Strýci Františku Vikovi půjčil devět set tisíc korun Rostislav Rod -- Gross měl pak vrátit milion 200 tisíc korun. Podle prohlášení, které Rod dodal novinářům, dostal peníze za prodej podílu ve vydavatelství MAFRA. Směnka měla být splatná v roce 2008. Nikdo z "investigativních" novinářů nepřišel za celou tu dobu na roli Stanislava Grosse při správě a delimitaci majetku bývalého SSM. Politické začátky mladého sociálního demokrata a staré známosti, skryté uvnitř budovy na Senovážném náměstí determinovaly cestu mladého politika navždy...

Aféra Grossův byt se stala předmětem sněmovních interpelací, nicméně aféra "Barková" Grosse teprve čekala. Vyšlo totiž najevo, že premiérova podnikavá žena Šárka společně s Barkovou, s níž se údajně seznámila v salónu krásy, koupila v roce 2004 dům na pražském Proseku, na nějž si zapůjčila od eBanky 5 milionů korun. Obě dámy chtěly přestavět dům na luxusní bytový komplex. Libuše Barková se ukázala jako problematický "parťák". Byla stíhána za pojistný podvod, jehož se měla dopustit během povodní v roce 2002 a navíc jí patřil nevěstinec v Nuslích -- dům, do něhož údajně chodili někteří vládní představitelé, s nimiž si dokonce v noci telefonovala. Bývalý ministr obrany mlčel... Grossová se pod tlakem projektu vzdala, prodej svěřila společnosti Egidas, jejíž šéfová bance dluh uhradila. Sen o tom, jak bude Šárka bohatá, se zhroutil. Grossovo klidné, harmonické manželství -- máme-li věřit bulváru, se zhroutilo také.

Stanislav Gross se mezi tím pokoušel nejrůznějšími způsoby vysvětlovat poslancům, že koupě bytu na Barrandově byla "tak křišťálově čistá, že ani křišťálově čistší být nemůže".

podrobnosti ZDE

Gross se v celé problematice choval velmi neohrabaně, jeho poradci pravděpodobně buď selhali, nebo v tom ministerského předsedu záměrně nechali. A nebo přestal uprostřed největšího dusna realizovat nastíněnou strategii a rádce měnil každou chvíli. Tak o tom hovoří ti, kteří se mu bezvýsledně snažili poradit. Dva právníci mají tři odlišné právní názory. U expertů na ovlivňování veřejného mínění je to stejné.

Gross v téže době -- tedy v únoru - požádal Národní bezpečnostní úřad o prověrku na stupeň "přísně tajné", chtěl tak dokázat "nezávislou prověrkou", že celá aféra byla vykonstruovaná. Už ale bylo pozdě. Po nástupu Paroubka Úřad vlády prověrku zrušil. Šéf NBÚ a jeho nejbližší podřízení dnes čelí vážným obviněním za něco úplně jiného. Snad si ještě vzpomenou, kde udělali chybu.

Aféra Grossův byt způsobila těžkou vládní krizi, kterou otevřeli již téměř tradičně lidovci. Tentokrát nejspíše ale oprávněně. Jsou rizika, která se nemají podstoupit. Začalo se spekulovat o menšinové vládě i o případné tiché podpoře komunistů.

Miroslav Kalousek, předseda lidovců, prohlásil, že za těchto okolností nemohou jeho ministři zůstat ve vládě, 31. března pak Gross odnášel rezignaci tří lidoveckých ministrů -- ministra životního prostředí Libora Ambrozka, ministra dopravy Milana Šimonovského a ministra zahraničí Cyrila Svobody na Hrad. Gross za to nabídl místa třem sociálním demokratům. Na Ambrozkovo místo plánoval poslance Radko Martínka, spoluautora koncepce decentralizace veřejné správy. Martínek je dnes ministrem pro místní rozvoj. Na místo Cyrila Svobody pak chtěl Gross profesionálního kariérního diplomata Jana Kohouta, muže s detailní znalostí zázemí Evropské unie. Dodnes je velvyslanec, stálý představitel ČR při EU. Na místo Milana Šimonovského chtěl Gross ředitele Státního fondu dopravní infrastruktury Pavla Švagra. Ten je ředitelem SFDI také dodnes. Prezident totiž demisi pěti ministrů nepřijal...

Krok lidovců vzbudil poněkud rozporuplné reakce. Obavy z opakování Vítězného Února ("prezident všechny mé návrhy přijal...") na jedné straně, tradičnost chování lidovců ve všech vládách na straně druhé (tajenka zvaná "had na tři"). Vyjednávání o možné nové vládě se rozběhla. Problémy byly však ve vyjednávání s lidovci i v samotném klubu ČSSD. Poslanci Vladimír Laštůvka a Robert Kopecký dokonce zvažovali, že na protest proti chování Grosse při vyjednávání o vládě opustí klub, aby tak zabránili pokračování jednání o středové koalici se stále více konzervativně pravicovým KDU-ČSL a stále více liberálním konsorciem US-DEU. Vprostřed této krize se konal v Brně sjezd ČSSD -- přesně na Velikonoce. Kupodivu na něm promluvil i Miroslav Kalousek, ač byl těsně před vystoupením označen jedním ze sociálně demokratických delegátů za Belzebuba.

Velikonoční sjezd byl volební -- do čela se dostal Stanislav Gross (již jako řádně zvolený předseda, až do sjezdu měl mandát pouze od ÚVV). Ačkoliv v březnu dosáhla ČSSD podle CVVM vskutku "závratných" 14,5 procenta a zemí zmítala vládní krize, přesto Gross na sjezdu sveřepě prohlašoval, že "jsme šampióni". ČSSD nebyla ještě v krizi dost hluboko.

podrobnosti ZDE

Gross získal předsednictví a promptně jej šel zapít do tiskového střediska s novináři -- pro něj symbolicky. Moravskou slivovicí, kterou tam několik hodin předtím přinesl zástupcům sedmé velmoci Miroslav Kalousek.

Gross ovšem netušil, že si hřeje svého vlastního "hada na prsou". Místopředsedou ČSSD se stal Jiří Paroubek, ministr pro místní rozvoj a dlouholetý ekonomický náměstek primátora Prahy. Ten o měsíc později vystřídal Grosse na postu premiéra poté, co křeslo odmítl definitivně Jan Kohout. Statutárním místopředsedou ČSSD se stal dlouholetý jihomoravský poslanec Bohuslav Sobotka. Generačně souputník Grossův a Buzkové, fakticky tradiční sociální demokrat, v duchu malorolnické a živnostenské tradice. Od mládí obdivovatel sociálně demokratického politika Václava Majera, ve druhé polovině 30. let předsedy Svazu domkářů a malorolníků. Po Mnichovu 1938 se Majer účastnil založení a činnosti Národní strany práce, která tvořila protiváhu Straně národní jednoty. Po okupaci zbytku Československa nacisty se aktivně zapojil do odboje, v letech 1944-45 byl ministrem průmyslu, obchodu a živností v exilové londýnské vládě. Za únorové krize pak požadoval, aby také sociálnědemokratičtí ministři podali demisi. Po emigraci pracoval v Radě svobodného Československa a Socialistické internacionále. To byl a je -- podle jeho blízkého okolí - Sobotkův skrytý politický vzor. On sám o Majerovi nikdy nemluvil.

Za vlády Miloše Zemana byl Sobotka loajální k předsedovi, programu i zvolenému postupu, nikdy se s Grossem (na rozdíl od Petry Buzkové) nezapletl do intrik. O to jednodušší to měl nyní -- v této krizi, ale evidentně ho děsily následky.

Potvrzen ve funkci byl lehce kontroverzní a v styku s "vnějším světem" arogantní Grossův muž - Martin Starec, místopředseda pro řízení ČSSD, dále dlouholetý, organizačně schopný a klidný bohumínský starosta Petr Vícha (ve funkci starosty nepřetržitě od roku od 1994) a pro regiony přijatelná žena - severočeská stranická manažerka Jana Vaňhová. Ta, ač v Praze neznámá, dostala na sjezdu masivní podporu a porazila s přehledem domnělou favoritku Petru Buzkovou. Dnes patří Vaňhová k nejmocnějším členům vedení ČSSD, neboť dokázala drobnými, ale razantními kroky uklidit po svém neschopném předchůdci -- olomouckém primátorovi - všechna zákoutí komunální politiky.

Jana Vaňhová se stala středem zájmu médií hned - krátce po sjezdu. Média zveřejnila, že půjčila svému (i stranickému) druhovi Romanu Houskovi z Chomutova 2,5 milionu korun. Vzhledem k tomu, že Vaňhová byla celý život učitelkou, novináři spekulovali o původu peněz.

"Zmiňovaná půjčka je investicí rodinných úspor, tedy úspor mých, rodičů a prarodičů. Jedná se o celoživotní úspory za desítky let, výnosy z kuponové privatizace a ze stavebního spoření. Půjčka je zaručena nemovitostí a domnívám se, že nám zajišťuje slušné zhodnocení," uvedla stručně Vaňhová v prohlášení pro tisk, načež celá aféra vyšuměla do ztracena.

Občanští demokraté se nepřehlednou situaci rozhodli řešit žádostí o vyjádření nedůvěry vládě -- 56 poslanců vyjádřilo tuto touhu svými podpisy. Mimořádná schůze sněmovny byla svolána na 1. dubna 2005.

podrobnosti ZDE

Všichni komunisté se zdrželi, lidovci byli PRO vyslovení nedůvěry -- spolu s občanskými demokraty. Vláda přežila. Pro návrh na nedůvěru bylo 78 poslanců, proti 76 a zdrželo se 44.

Lidovci se ve svém protigrossovském boji nevzdávali a Grossovy demise nakonec dosáhli. Jejich proklamované obavy ze spolupráce ČSSD s komunisty nebyly ale zřejmě tak velké, aby jim to zabránilo zasednout i v nové vládě, od které se nedalo očekávat, že by parlamentní afinitu levice k levici vyměnila za nadbíhání podpoře procírkevních návrhů lidovců a pravicově konzervativnímu ekonomickému názoru předsedy Kalouska. Křesla jsou křesla. Moc moci je nemoc.

Jediným reálným výsledkem vládní krize byla rezignace Miroslava Kalouska na post předsedy rozpočtového výboru kvůli jeho nevyjasněným ekonomickým vazbám a v souvislosti s kauzou kolem bytu jeho manželky. Novinářům tehdy řekl, že osočení jeho ženy z krácení daně je účelová lež, svým krokem však chce chránit prestiž rozpočtového výboru a KDU-ČSL. V čele výboru jej nahradil koncem září sociálně demokratický poslanec Michal Kraus. Tento krok se mu stal osudným. Cesta ke kakaové kauze o mnoho měsíců později byla v tu chvíli otevřena. To ale lehkomyslný Kraus ještě nevěděl.

Jan Kohout nabízené křeslo premiéra odmítl. "Při svém rozhodování jsem vzal v potaz mimo jiné zkušenosti nabyté v poslední době," řekl Kohout, když 18. dubna 2005 ukončil vyjednávání se sociálními demokraty. "Ani nevím, zda nejlepší cestou je udržení této vlády, či ČSSD nepotřebuje projít jistou katarzí v opozici," zauvažoval odstupující kandidát.¨

Stanislav Gross podal nicméně demisi své vlády 25. dubna 2004. Týž den čtyři strany bývalé i budoucí vládní koalice podepsaly následující dohodu.

SMLOUVA ČSSD, KDU-ČSL A US-DEU

Smluvní strany ČSSD, KDUČSL a US-DEU se při odpovědnosti za stabilitu, prosperitu a evropskou budoucnost České republiky rozhodly vytvořit vládu opírající se o demokratickou většinu těchto stran v Poslanecké sněmovně.

  • Smluvní strany respektují nominaci ČSSD na funkci předsedy vlády.
  • Smluvní strany se dohodly, že ve vládě, která bude mít včetně předsedy vlády celkem 18 členů, bude uplatněno zastoupení ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU v poměru 12:3:3 v rozdělení, které je uvedeno v příloze této smlouvy a které navrhne nově jmenovaný předseda vlády prezidentu republiky. Vláda bude rozhodovat většinovým hlasováním.
  • Vláda vzniklá na základě této smlouvy bude pracovat až do jmenování nové vlády po řádných volbách do Poslanecké sněmovny.
  • Vláda ve svém programovém prohlášení naváže na programová prohlášení předchozích koaličních vlád. Smluvní strany za hlavní priority vlády vzniklé podle této smlouvy považují:
    • Ratifikaci Evropské ústavní smlouvy
    • Snížení daní z příjmů pro středně a nízkopříjmové skupiny
    • Příprava důchodové reformy
    • Předložení zákona o střetu zájmů
    • Předložení zákona o úpadku
    • Schválení státního rozpočtu na rok 2006
  • Smluvní strany se nebudou podílet na schvalování návrhů mimo společnou vůli smluvních stran v těchto oblastech: - státního rozpočtu na rok 2006 - daní a poplatků, včetně zákonů na podporu jejich správy - týkajících se ochrany vlastnictví a zásadních rozhodnutí ve věcech zahraniční a obranné politiky státu .
  • K zajištění tohoto cíle v Poslanecké sněmovně bude uzavřena samostatná dohoda na úrovni poslaneckých klubů smluvních stran v Poslanecké sněmovně.
  • Spolupráce smluvních stran v Senátu bude řešena samostatnými dohodami.
  • Případné spory budou smluvní strany řešit dohodou.

V Praze, za ČSSD JUDr. Stanislav Gross, za KDU-ČSL ing. Miroslav Kalousek, za US-DEU JUDr. Pavel Němec

O den později prezident Václav Klaus jmenoval vládu novou -- v čele s Jiřím Paroubkem.

Vláda měla opět osmnáct členů, po třech křeslech získali lidovci a unionisté, dvanáct ČSSD. Na převaze ČSSD ve vládě se nic nezměnilo. Ve vládě byly tři ženy - tolik jich nebylo v žádné vládě po pádu "reálného" socialismu v listopadu 1989. Dokonce i "neposlušní" poslanci Jan Kavan a Vladimír Laštůvka připustili, že by mohli tuto vládu podpořit.

13 května 2005 proběhlo jednání sněmovny, na němž byla Paroubkově vládě vyslovena důvěra, navzdory ostré kritice programového prohlášení ze strany ODS, která ze situace nevytěžila nic. Pro návrh se vyslovili i "rebelové" Kavan a Laštůvka. Tento fakt byl pro Paroubka důležitější, než tradiční a logický odpor opozice. Už Miloš Zeman pravil, že sociální demokracii mohou porazit jen sociální demokraté. Měl pravdu. Špidlovi a Grossovi se to málem povedlo. Paroubek je nechtěl ve vlastním zájmu následovat.

Nová vláda posílila i v průzkumech veřejného mínění. Ještě 7. května výzkumy CVVM tvrdily, že vládě věří 14 procent obyvatel, což byly dubnové výsledky. O měsíc později to bylo již procent 32. Podobně to bylo i s důvěrou v ČSSD. Zatímco na konci března dle CVVM sympatizovalo s ČSSD 14,5 procenta obyvatel, v květnu to bylo 16 procent a v září 23 procent.

Miloš Zeman dal Paroubkovi šanci. Řekl o něm, že byl schopný komunální politik, schopný ministr a nevidí důvod, proč by neměl být schopný premiér. To přesto, že s Paroubkem měl v minulosti řadu vnitrostranických sporů. Zeman se tak projevil jako velkorysý liberál a demokrat.

Poněkud s křížkem po funuse přišel Jan Kavan a jeho sympatizanti s utvořením Levé frakce. Byl to poněkud naivní pokus, jak si zachovat tvář. "Myslíme si, že je správné, tak jak je to běžné v západní Evropě, v Británii, v Německu, ve Francii, aby existovaly permanentně takovéto levicové frakce, které si za svůj cíl budou brát jaksi takovou snahu hlídat, aby se od těchto tradic, od této práce strana neodklonila, aby ve snaze třeba takzvaně modernizovat sociální stát ho neposunula doprava tak, že by ho začala nejenom oklešťovat, ale dokonce zcela demontovat," pravil Kavan.

V odpověď se mu dostalo Paroubkova konstatování, že je podivné, že v levicové straně vzniká levicová frakce, ale ať tedy ukáže, co dokáže. Tato věta byla jasným politickým programem, kterým Paroubek sociální demokraty upozornil, že frakční činnost je nesmyslná a ČSSD mění výrazně kurz doleva. Upozornil všechny, ale někteří to nepostřehli. Možná proto, že sám Paroubek do té doby patřil k "pravicové" části ČSSD a netajil se sympatiemi k bývalému předsedovi strany, exilovému sociálnímu demokratu Horákovi, který pracoval v minulosti pro analytické oddělení CIA. Nyní ale Paroubek nechtěl stranu rozbít, ale pragmaticky sjednotit a dovést k vítězství. Jeho chvíle přišla. Po dlouhých patnácti letech.

Frakce přitom působila poněkud chaoticky, až směšně. V jejím stál pětičlenný výbor, jehož neoficiálním mluvčím byl Jan Kavan. Mluvili ale víceméně všichni. Jeden přes druhého. Každý navíc tak trochu jinak. Šéfa frakce neměla, i když snaha o legalizaci určitého vedení prostřednictvím celostátní konference tu byla. Kromě obecně známých "levičáků" se objevila v přípravném výboru dcera poslance Josefa Hojdara Kateřina. Hojdar zřejmě už v té době tušil, že se nad ním smráká a pokusil zajistit místo v politice alespoň své dceři.

Další člověk, který se ve frakci zjevil, byl Jaroslav Foldyna. Děčínský sociální demokrat, kdysi silný hráč, známý z protiválečné iniciativy sociálních demokratů při válce v Srbsku. Nyní Hojdarův asistent. Člověk, který o několik měsíců dříve vyjádřil podporu Špidlovi a poté Grossovi. Oba vzápětí skončili. Pak bloudil po sněmovně, až se stal asistentem Hojdara. Prostě "pechvogel".

Václav Dašek, poněkud zmateně působící předseda obvodního výboru ČSSD v Praze 2, předseda zdejší "Platformy za renesanci strany", nebyl "konkurenční" frakcí nadšen, neboť se nejen nedostal do jejího čela, ale v podstatě byl mimo toto dění. Frakce pouze navrhla platformě spolupráci, místo toho, aby se, jak po tom Dašek toužil, vrhla zhruba desetičlenné platformě důchodců a romantiků v náruč. A aby tak Dašek povýšil a formálně šéfoval "řediteli zeměkoule" - Kavanovi... Jenže s nástupem Paroubka se začala ČSSD vracet ze středu, kam ji zatlačili Špidla s Grossem, zpět nalevo a levá frakce i platforma již v tu chvíli stejně nebyly k ničemu.

ZÁVĚREČNÉ PROHLÁŠENÍ ZAKLÁDAJÍCÍ KONFERENCE FRAKCE SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÉ LEVICE

V sobotu 14.5.2005 proběhla ustavující konference Frakce sociálně demokratické levice.

Sociální demokraté z většiny regionů České republiky, kteří cítí nespokojenost se současnou situací v ČSSD, jejím dosavadním směřováním a postavením v české společnosti se sešli v Praze, aby společně hledali cestu a způsob, jak sociální demokracii vrátit důstojnost a důvěru občanů ČR, ale i členů sociální demokracie samé.

Tomuto setkání předcházel dlouhý proces hledání a debat. A tak i když včera 13. května získala důvěru třetí vláda koalice v tomto volebním období a dosavadní kroky jejího premiéra Jiřího Paroubka jsou příslibem náprav předchozích chyb, cítíme nadále potřebu v započaté cestě pokračovat. Naším cílem není osobní konfrontace, ale naopak podpora těch proudů v ČSSD, které důsledně hájí programové cíle sociální demokracie.

Naším cílem je na půdě sociální demokracie v rámci jejího volebního a dlouhodobého programu, ale i v intencích Politické deklarace Evropské sociálně demokratické strany (PES), vytvořit prostor a instrumenty prosazování a realizaci dvou základních cílů.

Prvním cílem je posílení a prohloubení vnitrostranické demokracie, která omezí tak rozšířený klientelismus v řadách sociální demokracie a zamezí manipulaci v programových a personálních otázkách. Cestu k tomu vidíme v primárních volbách na všech úrovních, přímé volbě nejvyšších představitelů strany a ve využití instrumentu vnitrostranického referenda k řešení zásadních programových a politických otázek sociální demokracie.

Druhým cílem je vytvoření prostoru v rámci sociální demokracie pro setkávání, tříbení, hledání a formulování názorů a postojů levice k současným výzvám globalizujícího se světa, integrující se Evropy a probíhajících změn v naší zemi.

Takovéto hledání východisek můžeme zaznamenat v řadě sociálně demokratických stran Evropy, v nichž frakce jsou běžnou součástí politického života a jsou důležitým nástrojem vnitrostranické debaty. Posledním takovým vystoupením byla např. kritika "rostoucí moci kapitálu" z úst předsedy SPD Münterferinga.

Tváří tvář restauraci starých pořádků, odmítání principů sociálního státu, solidarity, sociální spravedlnosti a soudržnosti je aktivizace levice v celé Evropě výzvou pro dnešek.

Neokonzervativní a neoliberální tendence, které v posledních letech v důsledku probíhajících změn nabývají převahy a pokoušejí se být určující silou dalšího vývoje u nás i ve světě, ohrožují základní sociální občanská a lidská práva, vydobytá našimi předchůdci během sociálních a politických bojů v minulých staletích.

Jsme toho názoru, že:

je třeba odmítnout a zabránit vzniku unilaterálního světa dle představ neokonzervativců, který ve svých důsledcích ohrožuje to nejcennější a nejdůležitější pro celý svět -- mírovou spolupráci národů a civilizaci.

je třeba odmítnout a zabránit návratu neoliberálního nespravedlivého světa, v němž pravidla určují jen vyvolení a bohatí, jehož hlavním výsledkem je, že bohatí jsou bohatší a chudí chudší.

je třeba odmítnout a zabránit liberálním reformám, které probíhají pouze na úkor chudších vrstev s jediným cílem maximalizovat zisk v zájmu bohatých.

Evropa stojí na křižovatce, buď půjde cestou přizpůsobení se tlaku globalizace, cestou sociálního a ekologického dumpingu, nebo svede zápas o evropský sociální model, který je velkou lidskou hodnotou a smyslem lidské civilizace. Není pochyb, na čí straně stojíme.

Demokracie bez sociální dimenze je neúplná. Politické svobody bez sociální spravedlivosti jsou nedostatečné.

Tečka. Nikoliv za levicí, ale za frakcí. Sociální demokracie se vracela ke své levicové sociální dimenzi i bez frakce sociálně demokratické levice.

Úsměvnou "aférku" rozpoutala na počátku "panování" Jiřího Paroubka snad jen nová vládní mluvčí, kterou si nový premiér přivedl z ministerstva pro místní rozvoj, Veronika Skořepová. Její poněkud hloupý rozhovor v magazínu Mladé fronty Dnes, v němž čtenářstvu oznamovala, že Paroubkovi pořídila rotoped, aby hubnul a hodlá jej obléknout do módní oranžové a "zelenkavé", téměř zlidověl. Vyhodil ji z sedla ještě dřív, než Paroubkova vláda získala důvěru. O popularitu se jí postarali i její bývalí kolegové z bulvárního Blesku cynickým zveřejněním Skořepové na silném motocyklu v "soft" erotické póze... Do funkce nastoupila 5. května, sedmého rezignovala. Nahradila ji Lucie Orgoníková, tisková mluvčí ČSSD, která se osvědčila prakticky okamžitě. Ostruhy získala během mnoha vládních krizí. Křehce štíhlá mladá žena s posmutnělým úsměvem, která vydržela s přehledem nejen několik Grossových vládních krizí, ale dokáže vydržet i Paroubkovu neuvěřitelnou pracovní zátěž a cestování po republice i celém světě. Za tu dobu se jako tisková mluvčí nedopustila jediné chyby.

V létě umírá ministr Pavel Dostál, kterého jeho choroba na několik měsíců katapultovala na prvé místo v průzkumech oblíbenosti. Se značnou dávkou cynismu se dá pochybovat, zda heslo mrtvý indián, dobrý indián nenašlo politického naplnění. Ministrova smrt vzbudila nejen nechutné orgie účasti, ale i festival historek na téma "Pavel byl můj kamarád" a srdcervoucích výlevů o tom, jak byl Dostál úžasný -- většinou od lidí, kteří se s ním příliš nepotkávali nebo jej dokonce neměli rádi. Dostál sám se tomu ale sám aktivně nebránil. Pojal svou postupující chorobu jako příležitost k mediálně analytickému portrétu rakoviny. Jako silná osobnost žil, jako silná osobnost umíral. Do poslední chvíle neúnavně pracoval, do poslední chvíle se dohadoval se svou chorobou o datumu své smrti.

Nastala nutnost objevit nového ministra kultury. Kromě bizarních autonominací - František Ringo Čech či Zdeněk Srstka - se objevilo i jméno manažera Ivana Darjanina a herce Vítězslava Jandáka. Vítězem se pro premiéra Paroubka nakonec stal Jandák -- poněkud populárně bavičský, takřka dryáčnický typ, který otevřeně prohlašoval, že co neudělal Dostál za léta, musí on dodělat za měsíce. Jinak schopný manažer festivalu dětských filmů. Člověk, který dokázal obhájit svou pozici herce stejně, jako uřídit organizaci i ekonomiku festivalu. V prvé řadě je třeba sehnat na kulturu peníze a nerozhazovat je zbytečně. Určitě ne za pravdu a lásku nebo za bourání točny v Krumlově. To bylo pracovní heslo Janáka při nástupu na ministerstvo.

Co se Paroubkovi koncem prázdnin nepovedlo, byl příliš ukvapený a nedomyšlený komentář k brutálnímu policejnímu zásahu proti techoparty CzechTek 2005. Premiér vlastně ani nevěděl, k čemu mluví, ačkoliv v té době byl na dovolené v Alpách, kde se mu, jak pravil ve své tiskové zprávě, nehorázně povalovali v křoví novináři z deníku Blesk. Možná by v takovém případě bylo lepší se nevyjadřovat. Pro ty, kdo zapomněli, CzechTeK 2005 byla pololegální taneční párty v Boněnově na Tachovsku, která se konala poslední červencový víkend. Ač byla povolena a majitel pozemku dal k jejímu konání souhlas, přesto ji provázely od počátku problémy s policejními složkami. S nastupující nocí nastoupila tisícovka těžkooděnců svezená z celé republiky a ti brutálně tanečníky zmasakrovali. Policie si "vyzkoušela" plošný zásah v rojnici na "živém materiálu". Slzný plyn, dělbuchy, obrněný transportér, vodní děla, stovky vozidel na jedné louce. Sanitky a polní nemocnice. Kyslík a operační sál na louce. Zmatený ministr vnitra, neschopné velení zásahu, zmateně kličkující mluvčí, vystrašení lidé, zkrvavení tanečníci i policisté. Otrávení zdravotníci, hlavně neschopností a brutalitou policie. Náklady policie dosáhly třiceti miliónů. Škoda, způsobená na obecním státním samotnými technaři byla vyčíslena na několik set tisíc. Možná... Paroubkova svalnatá slova, která pak na etapy bral zpět, neboť se před ministerstvem vnitra i úřadem vlády konaly demonstrace.

V půlce července udělal zmatený a v podstatě již "odepsaný" Stanislav Gross gesto vůči Miloši Zemanovi. Nabídl Zemanovi omluvu za "sedmadvacet zrádců", kteří jej nepodpořili při prezidentské volbě. Gross později tuto informaci popřel. Ostatní, kteří Zemana také nevolili, prohlásili, že Gross může mluvit maximálně sám za sebe. To tvrdí většina těch, kteří jsou na Zemanově seznamu.

"Na tom seznamu jsem oprávněně. Toho pána jsem skutečně nevolil. Odmítám se mu ale omlouvat a nechci, aby to za mne činil kdokoli jiný," řekl ostravský poslanec a bývalý ministr zdravotnictví Jozef Kubinyi. "Miloš Zeman do nás kopal, proč se mu omlouvat?" Ostrava byla dlouhá léta Zemanovým volebním obvodem.

Ostatní poslanci se sice k bojkotování Zemana při prezidentské volbě odmítají přiznat, jinak ale s Kubinyim souhlasí. "Omluva není na místě, nechal bych to plavat. Je to věc Miloše Zemana a Standy Grosse," pravil Petr Ibl.

Podobné stanovisko ale měli i Zemanovi skalní stoupenci. "Omluva by na místě byla, ale už je příliš pozdě. Jak Miloše znám, dnes už by ani omluvu nepřijal," řekl šéf platformy za renesanci strany, Václav Dašek.

Koncem srpna však přišla jedna z posledních ran, určená Grossovi.

Šéf Grossova kabinetu, bývalý ředitel kulturního domu a komunální politik ve Velkém Meziříčí, posléze ředitel personalistiky ministerstva vnitra Zdeněk Doležel byl natočen skytou kamerou, jak debatuje s polským lobbyistou Jackem Spyrou, kterého žádá o úplatek za to, že se bude angažovat v kauze Unipetrol. Na záznamu skryté kamery se probíraly i další úplatky Grosse, život Šárky Grossové či sexuální praxe exministra Tvrdíka. Výraz "pět v českých na stole" zlidověl a dokonce se tak přezdívalo i sněmovní komisi, zabývající se privatizací chemického průmyslu. Záznam je ukázkou profesionálních možností dálkově ovládané miniDV kamery. Odkud se vzal v TV Nova, se neví. Zpravodajští důstojníci ale mají ze způsobu hovoru konkrétní podezření - na polského lobbyistu Spyru.

Dostane-li "nejvyššího kádrováka" na vnitru cizí zpravodajec či lobbyista na provokaci, vyjdou z toho dva závěry jako saturninovské poučení tety Kateřiny: Kdo z čím zachází, s tím také schází. Není všechno zlato, co se třpytí.

Stabilním problémem ČSSD zůstal poslanec Josef Hojdar. Muž, který už jednou, v červenci 2003, vystoupil z poslaneckého klubu. Tehdy varoval, že nepodpoří vládní návrh reformy veřejných financí, ani státní rozpočet na příští rok. Novinářům řekl, že v tuto chvíli neodpovídají principům sociální demokracie. Zpráva, že měl ve svém autě odposlech, způsobila létě 2003 mezi politiky zděšení. Místopředseda sociálních demokratů Zdeněk Šromach však reagoval slovy, že od té doby, co byl zvolen, žije tak, jako by byl odposloucháván, neboť technické možnosti jsou stále dokonalejší. Předpokládá, že odposlechy používají i skupiny a organizace, které nemají nic společného s vládou ani s politickými stranami. Odposlechy používají i některá média. Hojdarovy aktivity, směřující přes geoinformatiku, předsednictví hospodářského výboru a dozorčí radu ČKA do "velké" ekonomiky, dodávaly nalezené štěnici i odhalenému sledování varovný kontext. Odkud například znal Josef Hojdar čísla automobilů BIS, když byl schopen odhalit ta, která kolem něj slídila? Šéf sněmovní komise pro kontrolu BIS Jan Klas i šéf BIS dluží dodnes veřejnosti přesvědčivé vysvětlení.

Hojdar byl v minulosti prvním zástupcem starosty města Most. Hojdara v březnu 2005 zvolila mostecká okresní organizace ČSSD do svého čela. Toto zvolení bylo ale údajně v rozporu se stanovami. 23. června 2005 byl pak Hojdar z ČSSD toutéž organizací vyloučen ze sociální demokracie. Pro jeho vyloučení hlasovalo 37 z 38 delegátů. Spory v ní byly podle něj důsledkem rozkolu mezi dvěma tábory v ústecké krajské organizaci. Svému vyloučení se bránil, nicméně prohlásil, že bude i nadále hlasovat s vládní koalicí, zůstane v klubu a bude podporovat vládu. Vzhledem k velmi křehké většině -- nejnižší možné -- byl tento Hojdarův postoj pro ČSSD životně důležitý -- alespoň do chvíle, než se ujistila, že pro důležité zákony nalezne ve sněmovně i jinou podporu, než ze strany pravicových stran vládní koalice či vlastních poslanců, kteří se chovají nedisciplinovaně. Svého členství v ČSSD se Hojdar vzdával těžce. Ještě v září tvrdil, že je stále členem ČSSD. Odmítal uznat rozhodnutí ústředního výkonného výboru strany, který potvrdil jeho vyloučení. Hojdar svůj názor opíral o to, že k vyloučení je třeba souhlas tří pětin členů výboru. Výbor prý vzal jeho vyloučení jen na vědomí jako výrok ústřední kontrolní komise. Hojdar se proto znovu v rámci stanov odvolal k ÚVV. Do rozhodnutí zůstal členem klubu ČSSD a hlasoval se stranou.

Hojdara verdikt překvapil, protože se svým vyloučením nepočítal. "Věřil jsem tomu, že sociální demokracie nebude vylučovat členy za odlišné názory," řekl.

"Nebyl jsem vyloučen v souladu se stanovami. Jsem stále členem," trval na svém.

Hojdar tvrdil, že skupina, jež prosadila jeho odchod, získala převahu jenom proto, že pochybným způsobem přijímala členy do první mostecké organizace ČSSD, kterou pak zcela ovládla. Vyloučen prý byl proto, že byl proti některým krokům vlád Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse při reformě veřejných financí. Skrytých důvodů by se ale našlo více, většina pramení z tušeného konfliktu zájmů poslance Hojdara, plynoucí z jeho kontaktů na ekonomické skupiny v regionu a jeho působení místopředsedy dozorčí rady ČKA. Vzhledem k tomu, že severočeská místopředsedkyně strany Vaňhová měla na mosteckého poslance velmi specifický názor, údajně podložený konkrétními zkušenostmi, nedá se předpokládat Hojdarův návrat.

Dne 28. 2. 2006 se Hojdar vzdal poslaneckého mandátu. Z dolní komory parlamentu odchází ze zdravotních důvodů, oznámili on a premiér Jiří Paroubek na společné tiskové konferenci. Paroubek řekl, že s Hojdarem hodlá dál spolupracovat na odborné úrovni, v oblasti energetiky.

Hojdar jednou řekl, že by chtěl mít podobně privilegované postavení, jako má Hana Marvanová, aby se na jeho názory musel brát ohled. Jeho přání se mu splnilo. Hana Marvanová už nemá privilegované postavení. "Jsme, Josefe, všichni rádi, že už nejsi členem strany. Proč by se tě měli zastávat lidé, kterým jsi celá léta podrážel nohy?", řekl mu nakonec veřejně Gross. A v tu chvíli měl pravdu.

V půli října se pak obměnil post ministra zdravotnictví. Vyčerpanou Miladu Emmerovou nahradil energický David Rath. "Emmerové si za její práci vážím. Teď je ale třeba jít dál" , řekl tehdy o jejím odvolání premiér Jiří Paroubek. Začala ničím nepřerušená parlamentní ofenzíva novel řady zdravotnických zákonů, prosazovaných zejména poslancem Krákorou a ministerstvem. Alena Páralová to označila za komunisticko-socialistickou válcovací stolici. David Rath, vybaven znalostí prostředí, zaútočil na nejbohatší penězovody konkurenčních politických stran. Projekt iZip, rozmařilost VZP, hrozba nucenou správou dalších zdravotních pojišťoven, ceny léků, souboj s lékařskou a lékárnickou lobby, neziskovost nemocnic, kontrolní mašinérie v nejposlednějších nemocnicích i skryté kontroly uvnitř ministerstva, LOK... Nepřetržitý proud jednotlivých akcí, na sebe koncepčně navazujících. Co se neřešilo dlouhá léta, po které byla část zdravotnictví nekontrolovatelně v rukou části ODS a KDU-ČSL, řeší se nyní.

Ještě loňský prosinec nebylo jasné, zda nový předseda strany bude zvolen až na řádném sjezdu, či zda ČSSD svolá sjezd mimořádný. Koncem listopadu se řešení mimořádného sjezdu bránil ještě sám Paroubek. "Nebylo by to slušné vůči panu Sobotkovi, ČSSD má kolektivní vedení," řekl v rozhovoru pro Britské listy. Situace nicméně nebyla nepřehledná jen vůči voličům, ale pravděpodobně neudržitelná i uvnitř strany, které Paroubek začal s příchodem na premiérský post jaksi "samovolně" šéfovat. Proto ústřední výkonný výbor ČSSD rozhodl, že před volbami -- 13. května, svolá mimořádný sjezd, který téměř jistě potvrdí Paroubka ve funkci skutečného předsedy.

Jiří Paroubek už stranu fakticky vede. S razancí sobě vlastní funguje v roli jakéhosi "čističe Viktora". Neváhá odvolávat ty, o nichž jsou sebemenší pochybnosti. I na úřadu vlády padají některé hlavy ze dne na den. Zatím se mu daří do, co Gross pouze vyhlašoval -- ukáznit rozbředlou diskusi některých zmatených sociálních demokratů do ofenzivního, disciplinovaného šiku. Demokracie nedemokracie. Sociální nebo asociální, teď je před volbami. První ranou do nového roku byla Krausova kakaová aféra.

podrobnosti ZDE

Michal Kraus, jeden z nejdéle sloužících poslanců, předseda rozpočtového výboru sněmovny a také předseda sociálně-demokratického klubu v Parlamentu. Vystřídal předloni na tomto místě bývalého (i budoucího) náměstka ministra vnitra Petra Ibla. Na počátku roku ještě byl lídrem kandidátky v Libereckém kraji. Vždy vystupoval sice korektně, ale nesmírně sebejistě a bylo těžké jeho sebevědomí jakkoliv nahlodat. Rozpočtové kroky vůči podpoře sportu dokázal řešit brilantně napříč celou sněmovnou. Muži podpořili muže. Fotbalisté podpořili fotbal. Křesťané podpořili kapličky. Školství či kultura zůstaly při "dělení medvěda" rozpočtovými sirotky.

Kraus byl do roku 1991 členem komunistické strany, po pouti reformními bloky vstoupil spolu s dalšími do ČSSD. Mladá Fronta Dnes jako první přinesla informaci o kontraktu na koupi továrny na kakao v Ghaně. Kraus zpočátku tvrdil, že v Africe byl soukromě a že se podepsal jako svědek, později přišli novináři na to, že se podepsal jako "director". Později prohlásil, že to bylo "v euforii". Horší ale bylo, že část peněz na koupi továrny - 50 000 dolarů - prošla účtem jeho matky. Byly to prý peníze Františka Riga, skutečného kupce podniku, který peníze nemohl převést ze svého zmrazeného účtu.

Otázkou zůstává, odkud se tato informace vzaly. Impuls k roztočení mediálního kolotoče byl v úvodu kauzy zdánlivě skrytý. Zpočátku byly jediné přímé informace od Riga, který novinářům řekl některé detaily o svých vztazích s Krausem a o kakaové kauze, který začala již v roce 2001. Mladá fronta Dnes založila aféru v rozporu s elementární etikou pouze na jednom jediném zdroji, aniž by existovaly jiné, veřejně známé prameny. Jistota, se kterou se redakce pustila do vražedné operace, svědčila o jistotě vítězství. Musel tedy existovat ještě jeden zdroj, který měl ghanský výlet dokonale zmapovaný a poskytl podklady. I u tak velké redakce, jakou je MfD, se nedá čekat znalost ghanských reálií a pozadí obchodních transakcí v daleké Africe.

Později se totiž objevily i další informace přímo z Ghany. Celá kakaová kauza poněkud připomínala kauzu Zemanova bamberského kufříku, Kavanova auta, falešného asistenta Kohouta, Grossova bytu či Ransdorfových vietnamských lokomotiv. Kdo stojí za touto i jinými aférami, je otázka stále.

Nicméně, vodítkem by mohlo být, kde skončili dva diplomaté z Ghany z dob, kdy se Krausův výlet za kakaem uskutečnil. Jak velvyslanec, tak obchodní rada skončili v Praze na ministerstvu zahraničních věcí, jehož ministr má stejnou stranickou legitimaci, jako předseda KDU-ČSL, kterého vystřídal Kraus ve funkci předsedy rozpočtového výboru Sněmovny.

Jisté ale je, že všechny poslední kauzy, rozpoutávané MfD, mají cosi společného. Scénář jako přes kopírák. Romantické postavy a fantastické kulisy, neobvyklé a vzdálené lokality, herci z ranku dobrodruhů -- buď podvodníků nebo těch, jejichž podnikání se pohybovalo kdesi na hraně mezi špionáží a obchodem. Někteří z představitelů těchto dramat se chovají jako mentálně nemocní, jsou schopni konstruovat složité příběhy a i jako těžko uvěřitelné je vyprávět přesto, že si tím sami přitíží. Dokumenty, které se objevují v některých těchto případech, jsou buď zjevně falešné nebo pocházejí od podivných zdrojů a ověření pravosti je skoro nemožné. V jednom případě je například ochotna do kamery hovořit jakási recepční z kteréhosi hotýlku na druhé půli zeměkoule, jejíž informace nikdo jiný nepotvrzuje a přesto jsou brány všemi médii jako zjevená pravda.

Je to normální? V ČR ano.

Všechny tyto scénáře mají jedno velmi racionální a velmi nebezpečné vysvětlení. Několik tajných služeb se rozhodlo ovlivňovat českou politiku a politiky ze zákulisí. Není jich tolik, které teritoriálně pokrývají plošně jak Evropu, tak Asii a Afriku. Které dokáží detekovat styčné body mezi zdánlivě nesouvisejícími událostmi i lidmi. Které mají detailní popisy soukromých výletů politiků či dalších VIP do exotických zemí včetně letenek a hotelových lístků. Patrně to znamená to, co řekl šéf CIA George Tennet -- že většina novinářských investigací v USA se děje pod taktovkou tajných služeb.

Je veřejným tajemstvím, že Praha je už deset let bojištěm, na němž se střetávají kontrarozvědka, rozvědka, vojenské zpravodajství a speciální policejní vyšetřovací týmy, zabývající se hospodářskou kriminalitou, nově zřízený NBÚ a struktury bývalých komunistických tajných služeb, které nyní pracují na nájemné bázi pro soukromé ekonomické a průmyslové lobby. Sekundují pak mnohdy i cizí agentury. Vzpomenout se dá při té příležitosti například na rozkrytí britského rezidenta televizí NOVA v souvislosti s nezdařeným kontaktem iráckého diplomata, nebo dezinformační hra vůči premiéru Grossovi ve věci údajného setkání Mohammeda Atty s jiným iráckým diplomatem na pražském letišti. Tato zpravodajská hra byla pouze privátní pomstou jednoho domestikovaného mladého Iráčana z Prahy vůči onomu diplomatovi, realizovaná přes irácké "kamarády" z Iraqi National Congress v Londýně, kteří nejspíše nevědomky pracovali pro iránskou rozvědku spolu se svým šéfem - Ahmedem Chalabi...

Společným znakem všech těchto případů je vysoká mediální turbulentnost, neutuchající pozornost opozičních politiků a pravidelný interval před volbami a nebo důležitými politickými rozhodnutími.

Všechny tyto jevy mají jedno, zato alarmující vysvětlení: existuje masivní a koordinovaný únik informací z českých tajných služeb a ze specializovaných útvarů policie. Existuje rozsáhlá agentura tajných spolupracovníků mezi novináři, kteří jsou ochotni převzít podklady fantastických příběhů a dál je zpracovávat. Jeden redaktor Večerníku Praha byl v minulých letech zastřelen a v jeho počítači se našly desítky gigabytů databází, včetně registrů zbraní a vozidel. Zastřelila ho prý milenka -- revolverem, který by ani neuzvedla. Na kauzu bylo tehdy vyhlášeno embargo a to trvá dodnes... V tuto chvíli může být cílem vlivových operací změna volebních výsledků. Jindy to může být odstranění konkurenčního podniku z trhu. Myši se dají najít v každém hypermarketu, když se chce. Jindy zase odstranění překážky k dosažení nějakého skrytého cíle. Možné ale také je, že Kraus doopravdy zešílel, opil se, podepsal se jako director a myslel si přitom, že byl nejchytřejší a nedotknutelný. Že Srba si doopravdy najal Citróna na odstranění Slonkové. Že Grossovi opravdu půjčil peníze strýc Vik. Zajímavé je, že se nikdo z novinářů v případě Krausovy kakaové kauzy nezajímal o zákulisí činnosti a návštěv diplomatického zastoupení v Akkře, jemuž šéfuje z Prahy ministr zahraničí a protivník protibushovské levice v ČSSD, lidovec Cyril Svoboda. Že se nikdo nezabýval dalšími obchodními aktivitami ČR a Ghany. Ghanská ekonomika je i nadále závislá na třech základních exportních komoditách -- zlatu, kakaových bobech a dřevu. Obchod se zbraněmi a vojenským materiálem je zde omezen asi stejně, jako obchod se surovými diamanty.

Souhrnná teritoriální informace - Ghana DOC

Kraus se prostě vzdal funkce, poslaneckého mandátu a odstoupil i z kandidátky. Na té jej na první pozici nahradil hornický odborář Cyril Zapletal. Ten se také stal 28. 2. 2006 poslancem, když nahradil na několik týdnů odstupujícího Jozefa Hojdara. Jedním tahem vyřešené dvě komplikované vlastní figury... Opona a jeden pomstěný lidovec... Pardon, křesťanský demokrat.

Případ náměstka ministra financí Zelinky a peruánského dluhu je z jiného těsta, ale má také zpravodajské pozadí.

Ladislav Zelinka, bývalý spolumajitel auditorské firmy HZ, která mimo jiné dělala audit Harvardského průmyslového holdingu, Setuzy či forenzní audit České televize, likvidátor AB Banky, předseda představenstva EGAP, rezignoval v červnu 2005 na svou funkci náměstka ministra financí. Reagoval tak na předběžné výsledky auditu, který nechal ministr financí Bohuslav Sobotka provést v oblasti deblokací zahraničních pohledávek. Křížovou palbu spustila Mladá fronta Dnes a Respekt. Pak se přidali všichni. V roce 2004 přišel na úřad vlády anonymní dopis, který upozorňoval, že deblokace peruánského dluhu nebyla v pořádku.

"Pokud to myslíte opravdu upřímně, tak vyšetříte podvod se dvěma miliony dolarů, který se v roce 2002 odehrál na ministerstvu financí v souvislosti s pohledávkou jihoamerického Peru. Stát tu přišel o miliony."

"Někdo musel velmi dobře vědět, že na účtu ČSOB, který nikdy nepatřil ministerstvu financí, leží přes osm let bez povšimnutí 1,5 miliónu dolarů," řekl tehdy Zelinka, který měl přitom bezpečnostní prověrku nejvyššího stupně. Anton Murárik, který pro ministerstvo prováděl deblokaci tohoto dluhu, věděl, že peníze z Peru jsou v ČSOB. Na účtu banky, která převzala IPB, ležely peruánské peníze transferované přes Breadyho bondy, spravované JP Morgan Guarantee Trust, asi od roku 1996. Tedy už od doby, kdy byl ministrem financí Ivan Kočárník (ODS). Zelinka se podílel mimo jiné na jednání s Nomurou ohledně jejích požadavků na odškodnění za ztrátu IPB ve výši 40 miliard a na dalších arbitrážích vůči Česku.

Murárik před rokem 1989 působil sedm let jako obchodní zástupce Československa v Bolívii. Do prosince 2004 byl předsedou dozorčí rady akciové společnosti SDF, kde byl veden Zelinka jako šéf představenstva. Zelinka byl přitom dlouholetý finanční profesionál a podle reakcí expertů na mezinárodní finanční vztahy dluhy vymáhat uměl. Své obchodní partnery si vybíral stejně pečlivě, jako své přátele. Byl úspěšný, čehož dokladem je zisk 20 miliard korun z ruského dluhu v roce 2001. Rusové zaplatili v době, kdy nespláceli dluhy vůči daleko významnějším věřitelům. Zelinka se podílel na deblokaci dluhů Sýrie. Dvě miliardy korun se mu podařilo získat v roce 2004 z jiných zahraničních pohledávek. Přesto spadl do pasti, kterou někdo, znalý detailně spletitých poměrů ve specializované agendě na ministerstvu financí i transatlantických převodů peněz mezi státy prostřednictvím mezinárodních bank, pečlivě a po dlouhá léta připravoval. Byl to někdo, kdo měl dispoziční právo k účtu v ČSOB a mohl dát po těch letech zase peníze do pohybu... Z funkce na ministerstvu byl 18. června 2005 odvolán ředitel odboru mezinárodně finančních vztahů Karel Ponocný, který do roku 2000 pracoval v ČSOB. Další den se po něm slehla zem. On totiž vydal onen klíčový pokyn, aby ČSOB převedla peníze na svěřenecký účet do HVB Bank, kde se částka rozdělila na dva díly. Stát dostal 2,3 milionu korun a firma Anper téměř 44 milionů.

K 30. 6. 2005, ačkoliv už byl fyzicky nepřítomný, byl Ponocný odvolán z funkce člena představenstva státní společnosti Škodaexport, která má mimo jiné licenci na obchod vojenským materiálem, prověření na stupeň utajení "tajné" a měla v minulosti významné pohledávky vůči Srbsku a Černé Hoře. Policie po něm nepátrá...

Odchod Krause či Zelinky nebyl jediným -- zatímco předseda klubu ČSSD Kraus či náměstek ministra financí Zelinka.odešli sami, u bývalého ministra zemědělství Jaroslava Palase a Oldřicha Němce se o dobrovolnosti mluvit nedá.

Jaroslava Palas byl z moravskoslezské kandidátky vyřazen předsednictvem ČSSD přibližně v době, kdy byl problém s Krausem turbulentní. Spolu s ním přišel o své místo, byť třinácté, i dosavadní poslanec Oldřich Němec, který kandidoval na Liberecku.

Palasovi kladl Paroubek za vinu nevýhodný prodej státního podílu v potravinářské firmě Setuza, Němcovi vyčetl jeho kritiku Michala Krause v kakaové kauze. Podle Paroubka by se poslanci a členové ČSSD neměli vyjadřovat k problémům, kterým nerozumí.

Vyškrtnutí exministra zemědělství navrhl premiér Jiří Paroubek. Palasova kandidatura by podle něj byla riskantní vzhledem ke kauze Setuza a kauze Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond. V minulosti proběhla ještě jedna kauza, o kterou se zajímaly různé instituce státu. Agrární platební agentura a její informační systém.

"Pokud je podáno trestní oznámení v případě PGRLF, že je tam určité podezření, že se mohlo stát, že někdo zanedbal své povinnosti, nebo dokonce postupoval protiprávně, někdo z těch pracovníků PGRLF, může to samozřejmě nějakým způsobem dopadnout na Jaroslava Palase." Exministr zemědělství ale tvrdí, že on nic nezanedbal. Podle něj je to politická perzekuce jeho osoby za kritiku bývalého premiéra a předsedy strany Stanislava Grosse na sjezdu strany v souvislosti s privatizací Unipetrolu. Proti rozhodnutí předsednictva je připraven se bránit. Nebránil se.

V případě poslance Oldřicha Němce předsednictvo ČSSD chtělo podle Paroubka naznačit, že končí legrace, když začíná volební kampaň. "Že se nebude nikdo vyjadřovat k určité kauze, pokud o ní něco neví. A Oldřich Němec o ní nic nevěděl, nicméně se velice autoritativně vyjadřoval na adresu poslance Krause."

Žádná z těchto afér podle následných průzkumů veřejného mínění ČSSD nepoškodila, naopak. Ráznost, dokud vítězí, přitahuje. Paroubkovi se podařilo přitáhnout do Lidového domu na post šéfa volební kampaně bývalého ministra obrany Jaroslava Tvrdíka, do té doby ředitele Českých aerolinií. Ten slíbil vlídnou kampaň. Oranžově teplou ...

Struktura volebního programu ČSSD pro volby 2006 ZDE

Volební preference 1992 - 2006 - IVVM/CVVM

data IVVM/CVVM, trendy Š. Kotrba, graf Š. Kotrba

Heslo kampaně, spolu s volebním programem představila ČSSD 28. ledna 2006. Zatímco ODS zdánlivě vymizela z politické mapy, sociální demokraté se chopili iniciativy. Krize, zapříčiněné komunikační neschopností Špidly a všehoschopností Grosse, podporované opozicí i médii, skončily. Strana vešla do volebního roku konsolidovaná a vnitřně naladěná k politické ofenzívě. V posledním půlroce dokázala prosadit ve sněmovně řadu zákonů, které by byly ve vládě nemyslitelné. O nastoupeném politickém trendu ČSSD už nikdo vlekle nediskutuje.

Je to vidět z řady hlasování o zákonech, klíčových pro sociální demokracii.

Nyní, před volbami, je Paroubek - alespoň podle jeho vyjádření  pro Britské listy těsně před koncem roku - připraven jednat o povolebním uspořádání se všemi parlamentními stranami. O případné spolupráci při obnovení opoziční smlouvy se premiér vyjadřuje velmi odtažitě. Prakticky ji vylučuje, vzhledem k programovým tezím ODS. "Ta by musela přijmout podmínky evropského sociálního státu," řekl. To je ale nanejvýš nepravděpodobné, neb ODS se od své první programové konference sjednotila okolo konceptu "české státní ideje" a odmítání vyšší integrace Evropy s poukazem na rozdílnost kulturních i náboženských pravidel v jednotlivých zemích.  Paroubek se netají s tím, že na vládní úrovni spolupráce by dal přednost nekomunistickým stranám.  Pokud by nebylo ale zbytí, byl by ochoten vytvořit prostor pro spolupráci s KSČM. KSČM se přitom do vlády příliš nehrne. Její elektorát na menšinovou pozici v koalici není připraven. Spíše zůstane u "osvědčeného modelu parlamentní podpory zákonům, které odpovídají jejímu programu.

Do kampaně před volbami 2006 se zapojí i bývalý premiér a předseda ČSSD Miloš Zeman. Jeho nástup, který  v podstatě načasoval s premiérou své druhé knihy Vzestup a pád sociální demokracie přišel pravděpodobně dříve, než bylo původně v plánu. Paroubek měl totiž v úmyslu nasadit Zemana až asi pět týdnů před volbami. Paroubek, jak řekl, necítí nyní ve vlastní straně opozici, naopak -- podle něj - změny i uvnitř strany ukazují, jakým směrem chce jít.

ČSSD čeká v roce 2006 jedna z nejostřejších a nejzákeřnějších volebních kampaní v jejích moderních dějinách. Zemana při jeho nástupu v letech 1992 -- 1993 političtí protivníci sociální demokracie zleva i zprava podcenili. On je ne. Stal se předsedou ČSSD i premiérem menšinové vlády. Nestal se ale prezidentem. Nedoplatil na svou proslulou lásku k novinářům, doplatil na politiku spolustraníků Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse. Sociální demokracii může porazit jen sociální demokracie sama.

"Je nešťastná země, která nemá inteligentní novináře. Je šťastná země, kde inteligence průměrného voliče je daleko vyšší než inteligence politického komentátora."

Miloš Zeman, Plzeňský deník, 11. 2. 2002

Americký velvyslanec Craig Stapleton přijel 17. listopadu 2003 do Nového Veselí na Žďársku se rozloučit se Zemanem u příležitosti ukončení své diplomatické mise. První Zemanovy knihy Jak jsem se mýlil v politice se od března do prosince 2005 prodalo 135 415 výtisků. Ottovo nakladatelství vyplatilo Zemanovi za knihu honorář ve výši 2 780 300 korun. Zeman se stal bestsellerem. 5. 5. 2005 vyhlásila Česká televize pořadí stovky nejvýznamnějších českých občanů v historii. Miloš Zeman se umístil na "kulatém" 100. místě.

Paroubka si po roce 2005 už nikdo podcenit nedovolí.

Autorka je parlamentní analytičkou České televize

                 
Obsah vydání       1. 3. 2006
1. 3. 2006 Monbiot: Všichni jsme vrazi, dokud nepřestaneme používat letadel
1. 3. 2006 Server Tiscali "nešíří dětskou pornografii"
1. 3. 2006 Rusko obviněno z krutého a nelidského zacházení
1. 3. 2006 Novela vysílacího zákona dorazila do Senátu Štěpán  Kotrba
1. 3. 2006 Joker Blonde v roce 2005 Irena  Ryšánková
1. 3. 2006 Vážený soudruhu Grebeníčku, milý Mirku Vojtěch  Filip
1. 3. 2006 Kočka, usmrcená ptačí chřipkou, byla nalezena v Německu
1. 3. 2006 Po nebi létají vložky Petr  Štengl
28. 2. 2006 Liberální voliči v Praze a výzkumy veřejného mínění Josef  Baxa
1. 3. 2006 Úspěch Neumannové : jásat co nejradostněji Oldřich  Průša
1. 3. 2006 Pětatřicátníci, kominíci a trpaslíci Karel  Dolejší
1. 3. 2006 Milionář buduje "katolické nebe"
28. 2. 2006 Ropa, militarizace a zájmy nadnárodních korporací Mesfin  Gedlu
1. 3. 2006 Pospíchal: Licence budou, až naprší a uschne... Filip  Rožánek
28. 2. 2006 Řediteli české televizní češtiny v České televizi Oldřich  Průša
28. 2. 2006 Leden 2006: rekordní počet stažených stránek Britských listů
28. 2. 2006 Český Parnas a kyberkultura Miroslav  Vejlupek
1. 3. 2006 Svět muslimů: dospívající generace je méně emancipovaná
28. 2. 2006 Neschopnost nebo pozůstatky totalitního myšlení Bohumil  Kartous
1. 3. 2006 V neprospěch Adély Rajdlové Zdeněk  Jemelík
28. 2. 2006 Před padesáti lety odhalil Nikita Chruščov Stalinovy zločiny
28. 2. 2006 Stávka doktorů Milan  Valach
28. 2. 2006 Bublifuk George Bushe energetické narkomany nevyléčí Jan  Beránek
28. 2. 2006 Dialog vědy s uměním v červenci v Nových Hradech
27. 2. 2006 Jací jsou ti "muslimové" věznění v Guantánamo?
24. 2. 2006 Jan Čulík a jeho semináře v České republice
25. 2. 2006 Chcete studovat v Británii pro získání titulu PhD v oblasti středoevropských studií?
25. 2. 2006 Čeští studenti mohou studovat v Británii zadarmo Jan  Čulík
22. 11. 2003 Adresy redakce
12. 2. 2006 Hospodaření OSBL za leden 2006

Slonková, Srba a korupce RSS 2.0      Historie >
1. 3. 2006 Joker Blonde v roce 2005 Irena  Ryšánková
13. 1. 2006 Aero Vodochody: iks pokusů o záchranu leteckého průmyslu Štěpán  Kotrba
29. 12. 2003 Nad projevem Jana Kavana Miroslav Václav Steiner
3. 11. 2003 Osmnáct zásad Rady Evropy: Poskytování informací o trestním řízení v médiích   
31. 10. 2003 Je Srba vinen? - Mne dnes pan soudce nepřesvědčil... Ladislav  Kahoun
30. 10. 2003 ČT nebude ve svém přímém přenosu nijak komentovat vlastní obsah soudního jednání   
30. 10. 2003 Srba: Mrzena má více rozumu než vedení České televize Štěpán  Kotrba
30. 10. 2003 Soud zakázal přímý přenos procesu se Srbou Jan  Čulík
30. 10. 2003 Rozsudek nad Karlem Srbou potvrzen   
29. 10. 2003 Jiří Ruml: Návrat po padesáti letech? Štěpán  Kotrba
29. 10. 2003 Je přímé TV vysílání soudu etické? Michal  Rusek
29. 10. 2003 Srba a ČRo: Mediální bublina roste Štěpán  Kotrba
27. 10. 2003 K čemu povede "televizní přenos" procesu se Srbou Tomáš  Pfeffer
27. 10. 2003 České soudnictví nelze napravit televizním vysíláním Jan  Čulík
27. 10. 2003 ČT "zapomněla" odvysílat zprávu, že premiér Špidla odsoudil TV přenos procesu se Srbou Jan  Čulík

Pád vlády Vladimíra Špidly RSS 2.0      Historie >
1. 3. 2006 Joker Blonde v roce 2005 Irena  Ryšánková
25. 3. 2005 Škromach: Nejsme ODS s lidskou tváří Zdeněk  Škromach
16. 3. 2005 Nejdůležitější materiály pro jednání XXXII. sjezdu ČSSD   
4. 3. 2005 Zeman se v politice mýlil, ale byl úspěšný Ivan  David
20. 8. 2004 Kdy rezignovat? Ivan  David
20. 8. 2004 O krizi, která krizí nebyla Oskar  Krejčí
19. 8. 2004 Přibyl není nebezpečný, nebezpečný je Gross Bohumil  Kartous
19. 8. 2004 Programové prohlášení vlády - poslední verze před jednáním K9   
12. 8. 2004 Proč hlasovat pro vládu Ivan  David
9. 8. 2004 David píše Pehemu: Prostředky, které chcete použít proti jinak smýšlejícím nejsou demokratické   
6. 8. 2004 Jistě, pane premiére... Zdeněk  Šulc
6. 8. 2004 Programové prohlášení vlády České republiky   
2. 8. 2004 Není otázka jako otázka Štěpán  Kotrba
31. 7. 2004 Gross: Varianta vlády, která je možná, i když není žádným zázrakem Štěpán  Kotrba
30. 7. 2004 Demise premiéra znamená demisi celé vlády Jan  Kudrna

Socialistická politika a ekonomika RSS 2.0      Historie >
1. 3. 2006 Joker Blonde v roce 2005 Irena  Ryšánková
23. 2. 2006 Sociální ekonomie a sociální podnikání jako nástroje politiky zaměstnanosti Václav  Novotný
17. 2. 2006 Klausovi: Z chybných premis plyne Váš chybný závěr Jiří  Paroubek
30. 1. 2006 Program až na posledním místě? Štěpán  Kotrba
28. 9. 2005 Paroubek dal sociálním demokratům jasně najevo, jak vypadá a jak jedná konzervativní levicový lídr Štěpán  Kotrba
9. 5. 2005 Místopředseda vlády odpovědný za ekonomiku státu neumí počítat Josef  Vít
14. 4. 2005 Slovenské zdravotnictví - reforma k horšímu Ivan  David
25. 3. 2005 Škromach: Nejsme ODS s lidskou tváří Zdeněk  Škromach
18. 3. 2005 O chybách konštruktívnej utópie alebo úpadok sociálnej demokracie Egon  Matzner
16. 3. 2005 Nejdůležitější materiály pro jednání XXXII. sjezdu ČSSD   
15. 3. 2005 Hlupák hledá hlupáky sobě rovné. Zn.: rychle Štěpán  Kotrba
11. 3. 2005 Charta práv pracujících žen   
11. 3. 2005 Někdo bude ukřižován a někdo vzkříšen Irena  Ryšánková
11. 3. 2005 Sociální podniky - vytváření příležitostí   
4. 3. 2005 Zeman se v politice mýlil, ale byl úspěšný Ivan  David

Vláda Stanislava Grosse a politika ČSSD RSS 2.0      Historie >
1. 3. 2006 Joker Blonde v roce 2005 Irena  Ryšánková
28. 9. 2005 Paroubek dal sociálním demokratům jasně najevo, jak vypadá a jak jedná konzervativní levicový lídr Štěpán  Kotrba
21. 8. 2005 Happy birthday, pane premiére Štěpán  Kotrba
23. 5. 2005 Levicová levice -- a co dál? Irena  Ryšánková
23. 4. 2005 Martínek: Jsme už orvaní jak starý vlk Štěpán  Kotrba
22. 4. 2005 Je "Na tý louce zelený" opereta? Miloš  Dokulil
20. 4. 2005 Objeví se nakonec bílý kouř také nad "Strakovou akademií"? Miloš  Dokulil
19. 4. 2005 "O čem" ta naše současnost "jako" je Miloš  Dokulil
18. 4. 2005 Gross v Sedmičce a neschopný Topolánek Boris  Cvek
15. 4. 2005 Cesta slepou ulicí znamená nutnost návratu Ivan  David
15. 4. 2005 Grossovo "ani náhodou" zelenoluční "řešení" vládní krize Miloš  Dokulil
15. 4. 2005 Něžní mystifikátoři Jan  Polívka
15. 4. 2005 Politika a svatořečení Jiří  Bakala
11. 4. 2005 Víme ještě, kdy vznikla Grossova aféra a jaký má obsah? Zdeněk  Jemelík
9. 4. 2005 Vždyť jsme se přece tak snažili... Irena  Ryšánková

České volby v roce 2006 a povolební pat RSS 2.0      Historie >
1. 3. 2006 Joker Blonde v roce 2005 Irena  Ryšánková
23. 2. 2006 Sociální ekonomie a sociální podnikání jako nástroje politiky zaměstnanosti Václav  Novotný
22. 2. 2006 Zelené preference Oskar  Krejčí
1. 2. 2006 Pomlčkové strany Oskar  Krejčí
1. 2. 2006 Klaus by měl veřejně přiznat, že jeho privatizační metody byly katastrofální Václav  Žák
30. 1. 2006 Program až na posledním místě? Štěpán  Kotrba
16. 1. 2006 KSČM: Praha už není Jurský park Štěpán  Kotrba, Irena Ryšánková