Jejich chování je reakcí na poslední dramatické podněty či nahodile složené události v závěru kampaně.

Druhým důvodem, proč nebývají průzkumy preferencí dva měsíc před volbami přesné, je fakt, že v této fázi kampaně při výzkumech preferencí mnozí lidí varují velké strany před jejich nadutostí. Činí tak tím, že slibují své hlasy stranám malým. Bylo tomu tak i při minulých volbách. V těch předcházejících volbách však vždy zapůsobil gravitační efekt silných stran, a voliči se od malých stran v rozhodujícím okamžiku vždy odvrátili.

V případě Strany zelených (SZ) lze říci, že na současných úspěších v žebříčcích popularity se podílejí tři skupiny potencionálních voličů. Předně jsou to kmenoví voliči SZ. Ta působí pod vedením Martina Bursíka mnohem jednotněji než dříve. Na druhé straně tvrdit, že se Zelení přikloní k levicové nebo pravicové vládní koalici, je více než předčasné. Nejpravděpodobnější variantou je, že se někteří případní poslanci za SZ budou orientovat nalevo, jiní napravo.

Druhou skupinu potenciálních voličů SZ tvoří protestní hlasy lidí, kteří sice chtějí jít k volbám, ale nemají v oblibě žádnou ze stran velké čtyřky, tedy ČSSD, ODS, KSČM a KDU-ČSL. V okamžiku, kdy agentury ohlásily, že by Zelení mohli překročit povinné kvórum, cítí, že by tu mohl být někdo nový, komu mohou dát hlas, aniž by hrozilo, že to bude hlas vyhozený do větru.

Třetí skupinu tvoří liberálové, kteří nikdy z nejrůznějších důvodů nemilovali ODS. Jde o "pohrobky" ODA a Unie svobody, kteří hledají přístav a nevěří staronovým tvářím SNK Evropských demokratů. A jestliže v zahraničí bývají zelené melouny uvnitř rudé, tak v Česku se zdá, že by mohly být i trochu černé či modré.

Velkou pomocí Straně zelených je velká přízeň médií, jíž se žádná malá strana v nedávné minulosti netěšila. Ta je dána snahou zpestřit zpravodajství, zajímavostí programu SZ, důvěrou v evropskou značku a v neposlední řadě odporem některých novinářů k silné parlamentní čtyřce. Pozoruhodné je například, jak odlišně byly a jsou mediálně zpracovávány bytové kauzy Miroslava Sládka, Stanislava Grosse a Martina Bursíka. Na druhé straně začíná představa nové středně silné a málo vypočitatelné strany mobilizovat aktivisty velké čtyřky k simultánce proti Zeleným.

Pravda je, že SZ je stranou s radikálním programem, který se málo vyjadřuje k tradičním sociálním tématům, jež hýbou politikou. V Česku SZ působí jako konzervativní faktor, upevňující hlavní výsledky postsocialistické transformace. Je více nátlakovou skupinou, než stranou v pravém slova smyslu. Spoustu dobrých nápadů, které lze v programu SZ nalézt, by mohly realizovat i jiné strany. Zdá se ovšem, že bez tlaku Zelených by na ně pravděpodobně zapomněly. Stačí si porovnat pasáže o povodních v programech SZ a stran velké čtyřky.

Chce-li SZ ve volbách uspět, musí využít růstu zájmu a navýšit množství kmenových voličů, kteří neodpadnou v závěru kampaně. Této expanzi budou pravděpodobně nejvíce bránit ty pasáže programu SZ, které zavánějí ekologickým extremismem či ekonomickou naivitou.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom