Předseda vlády České republiky Jiří Paroubek se dnes, v úterý 2. května 2006, setkal s ředitelkou sekce Úřadu vlády ČR pro lidská práva a rovné příležitosti Kateřinou Jacques.

Kateřina Jacques premiéra informovala o průběhu prvomájové demonstrace, během které byla inzultována policistou. Předseda vlády vyslovil nad tímto excesem politování. Informoval ředitelku sekce, že policista, který takto nepřiměřeně zasáhl, byl postaven mimo službu a celou záležitost šetří Inspekce ministra vnitra.

"Zasahující policista jednal zřejmě v přechodném pominutí mysli, to co provedl je neomluvitelné a myslím si, že by měl odejít od policie", uvedl premiér.

Redakci Práva to potvrdil ministr vnitra František Bublan poté, co u Jacques v rozhovoru strávil asi 1,5 hodiny. Bublan se Jacques za incident omlouval. "Ubezpečil jsem paní Jacques, že kdyby se to stalo někomu jinému, budu postupovat stejně," ujistil Právo Bublan, který se podle svých slov omlouval za policejní přehmat už potřetí.

Premiér Jiří Paroubek podle vládní mluvčí Lucie Orgoníkové věc sleduje a čeká na výsledek šetření. Pokud se podle premiéra prokáže, že si policisté nepočínali, jak měli, nebo přímo zneužívali své pravomoci, mohou počítat s jasnými následky. "Je to zcela nepochybné," poznamenal.

Podrobnosti v dnešním vydání deníku Právo

Inspekce by mohla uzavřít vyšetřování incidentu mezi policistou a kandidátkou Strany zelených Kateřinou Jacques při pondělích demonstracích radikálů do konce týdne. Policista, který proti ženě zasáhl, byl postaven mimo službu. Pokud se prokáže, že zneužil pravomoc veřejného činitele, bude propuštěn, řekl dnes ČTK ministr vnitra František Bublan.

Od Czechteku si sice pamatuje, že "bejt na internetu věští potíže", ale další poučení si bohužel vzít nedokázala. Na prvního máje během průvodu neonacistů z Národního odporu policisté brutálně napadla Kateřinu Jacques. Nesla spolu s několika dalšími lidmi transparent "Zelení proti neonacismu", a policie případné eskalaci konfliktu a napadení ze strany účastníků pochodu briskně zabránila. Místo nácků je zmlátila sama.

První fázi kordon policejních těžkooděnců ještě zvládl, a vcelku bez problému se jim povedlo Kateřinu Jacques s ostatními přesvědčit, aby si přešli na chodník na druhé straně ulice. Pak však byli odvoláni zpět lemovat průvod bílé síly a na jejich místo dorazila tlupa policejních bezmozků ze služebny ve Vyšehradské ulici.

Ti, poté co "zadrželi" nositelku transparentu brutálním povalením na zem a spoutáním, aby ji mohli odvést k výslechu, "zadrželi" také mne a vyslýchali za novinku v trestním právu - "nepovolené fotografování". Výslech probíhal na stejné služebně, jako v příapdě vedoucí sekretariátu vládního zmocněnce pro lidská práva.

Zavřít můžou, pustit musej, praví Švejkova zásada právního státu...

Postup orgánů veřejné správy, včetně policie na demonstraci neonacistů z Národního odporu je bezprecedentní. Zatímco kdekoliv jinde - včetně Německa - by se demonstrace pravicových extremistů setkala s velmi přísným dohledem státních orgánů a nejspíše by nebyla povolena, v České republice dělají policisté neonacistům ochranku a represe používají proti občanům, kteří se rozmáhajícímu se neonacismu postaví na odpor. Zásah policie na prvního máje nelze vyhodnotit nijak jinak, než jako policejní politickou provokaci, zacílenou, stejně jako nepřiměřený zásah na CzechTeku 2005, na politickou odpovědnost za neutěšený stav v české policii.

Napadnout vysokou státní úřednici, navíc kandidátku Zelených, bít ji, zatknout ji a vyslýchat, zatknout a vyslýchat přitom novináře, to je diletantismus, hodný pokračovatelů Švejka. Stalo se ve chvíli, kdy na místě již nebyli žádní neonacisté a protestující tak vůbec nemohli narušovat jejich pochod, který mezitím zabočil za roh, takže nebyl v dohledu, ba ani v doslechu. Navzdory tvrzení policie o opaku.

Policisté, hysteričtí z toho, že se jejich zásah ocitne na internetu, si po zatčení od fotoreportéra Britských listů Michala Vlka nevyžádali fotografie ani mu nezabavili fotoaparát se záznamem policejního zákroku. Jestliže fotoreportér podle jejich mínění spáchal trestný čin fotografováním policejního zákroku (a jedině spáchání trestného činu může být důvodem k perlustraci, zadržení a výslechu), zanedbali tak služební povinnost tím, že záznam nezajistili. Jestliže nespáchal trestný čin, neměli právo ho zatýkat. Překročení pravomoci úředního činitele a násilí proti skupině či jednotlivci - to jsou trestné činy, za kterých je možno tyto ozborojené a tudíž nebezpečné osoby důvodně podezřívat.

Co tedy bylo důvodem k zatčení? Nebyla to stejně, jako v případě Jacquesové, snaha o politický kalkul a co největší mediální dopad? Komu poslouží zmlácená a zatčená vysoká státní úřednice? A komu poslouží zatčený a zase puštěný fotoreportér?

V této zemi platí stále ještě platný právní řád. I pro policisty. Britské listy očekávají důkladné vysvětlení ministra vnitra Franiška Bublana, které ministr redaktorovi Britských listů slíbil. Britské listy očekávají i vyvození personální odpovědnosti vůči konkrétním policistům, veliteli zásahu a policejnímu prezidentovi, který je zodpovědný za své podřízené. Franišek Bublan by si měl uvědomit i svou vlastní odpovědnost hlavy resortu vůči občanům tohoto státu. Hysterici, diletanti, političtí provokatéři ani neonacisté nemají v policii mít místo. Pokud má v tomto státě platit právo a ne zvůle policejní sebranky.

Přepis policejního zásahu proti Kateřině Jacques - Moráň, Praha, 1. 5. 2006

Kateřina Jacques: Co si to dovolujete?

pro podezření z trestných činů:

Po skončení demonstrace proti fašismu na Palackého náměstí odcházela skupina anarchistů a dalších mladých lidí za vydatné asistence policie přes most na smíchovskou stranu. Skupina Národního odporu vyrazila, také za asistence policie, po tramvajovém tělese směrem na Moráň a Karlovo náměstí.

18:53 ČTK Praha - Policie při dnešních demonstracích krajně pravicového Národního odporu a anarchistů v Praze napadla a zbila kandidátku Strany zelených (SZ) do sněmovních voleb Kateřinu Jacquesovou, tvrdí mluvčí strany Eva Rolečková. Sama Jacquesová hovoří o brutalitě policisty, který proti ní zasáhl. Policejní verze incidentu je poněkud odlišná. Případem se zabývá policejní oddělení vnitřní kontroly.

Při včerejším pochodu neonacistů Prahou zbili policisté ředitelku odboru pro lidská práva Úřadu vlády Kateřinu Jacques. Není na předchozí větě něco zarážejícího? Neměli to být právě oni pochodující neonacisté -- pokud vůbec někdo -- kdo měl být "přiměřeným násilím" usměrněn do odpovídajících mezí? Policie tvrdí, že Kateřina Jacques "narušovala poklidný průběh pochodu" -- nikde se však už nedozvíme, jak konkrétně takové narušování vypadalo. Vzhledem k tomu, že s sebou Kateřina Jacques měla své dvě děti, těžko si představit, jak asi výrazně po jejich boku zasahovala do průběhu demonstrace.

Nejvíce zarážející na celém nedělním incidentu je, že pochod neonacistů byl povolený a o "principech", na jejichž základě byl organizován, nepadlo ani slovo, natož aby byly zpochybněny.

Neonacisté se rozhodli využít letošní první máj k návratu do ulic a propagaci své ideologie. Ideologie, která připravila o život miliony lidí ve čtyřicátých letech a inspiruje rasistické vraždy dodnes. Nemlčme, jako mlčela většina ve dvacátých a třicátých letech, a znemožněme neonacistickou demonstraci. Nemlčme stejně, jako před několika dny nemlčeli v Německu.

Za nečinného přihlížení kolegů policisty rozzuřeného tím, že si občanka dovolila trvat na svých právech, byla při poklidném průchodu Prahou zbita dvojka na pražské kandidátce Strany zelených, Kateřina Jacques. Případ bude - jako obvykle v podobných případech -- vyšetřovat Inspekce ministra vnitra.

Autor je členem Strany zelených

Informace, pocházející od samotné napadené i dalších svědků, že policista, který se vůči ní dopustil násilí, nebyl označen služebním číslem, není pravdivá. Stressová situace dotyčné ale omlouvá. Z fotografií, které na místě pořídil Michal Vlk, zřetelně vyplývá, že služební odznak strhla napadená policistovi sama, když se na zemi bránila.

Tiskové prohlášení Strany zelených : Vyjádření svědka Karla Jecha k brutálnímu zásahu policie proti zeleným 1. 5. 2006 ZDE

Nebývá to často, aby byl člověk v pondělí doma a mohl tak trochu přemýšlet o tom, co přinesl minulý týden. Nejdříve mne chtěla média postrašit strašnou chobotnicí v podobě bývalého komunisty jménem Miroslav Jansta, pak mne několik dní děsila jaderným nebezpečím a masírovala za to, že jsem se nebál radiace a nešel s plnými kalhotami bojovat proti komunismu, když havaroval Černobyl, potom zmlátili komunistického poslance Dolejše a nakonec vychytralé zabrání Letné antikomunisty způsobilo částečně společný První máj komunistů a sociálních demokratů v bývalém Parku kultury a oddechu Julia Fučíka.

Brutální útok na poslance Jiřího Dolejše vyvolal pochopitelně značnou pozornost médií a Britské listy nejsou v tomto směru výjimkou. Vítám, že útok odsoudili i antikomunisté, například Boris Cvek či Jan Faltýsek. Vážím si i odsudku paní Kavalírové z Konfederace politických vězňů, její postoj bych však ocenil ještě více, kdyby bývalí političtí vězňové přece jen dokázali přiznat podstatný rozdíl mezi Miladou Horákovou a "agenty - chodci".

Jan Faltýsek má jistě pravdu, když říká, že není antikomunista jako antikomunista, a že každý útok na komunistickou stranu nemusí být nutně nedemokratický. Tak zásadní ideový systém, jakým komunismus bezpochyby je, vyvolává nutně postoje, které s ním tím či oním způsobem nesouhlasí. V tom skutečně není nic nedemokratického, naopak je to přirozený projev demokratické plurality.

Jan Čulík i někteří jiní autoři Britských listů předjímají policejní vyšetřování a tvrdí jen tak beze všeho, že hanebný útok na Jiřího Dolejše je útokem antikomunistů a nikoli útokem někoho jiného. Navíc je velkou otázkou, v jakém smyslu by pachatelé vůbec mohli být oněmi "antikomunisty" -- stačí k tomu, aby vzdělaní a kultivovaní lidé, jako Čulík a Slačálek, považovali člověka za antikomunistu, jen to, že řekne, že je antikomunista a zmlátí poslance KSČM? Křesťanem je podle té logiky ten, kdo řekne, že je křesťan a někoho zbije -- stačí k tomu jen chuť vidět křesťany jako bijce... a je jedno, že takový člověk třeba nikdy nebyl pokřtěn a třeba ani neví, že něco jako křest nebo Ježíš Kristus existuje.

Vážený pane redaktore;

Vaše představa, že v SMS hlasováních hlasují nějací lidé - je romanticky naivní, ale bohužel už dávno vyčpělá.

Ano možná sem-tam ještě nějaký snílek či politický fantasta nějakou SMSku pošle.

Ale jinak dnes je SMS hlasování už dávno jen bitvou robotů, propustností linek, agentur, a hlavně těžkých prachů.míní čtenář, který se podepisuje jako Jan Bláha, a pokračuje:

Bouřit se proti němu je stejně infantilní jako plivat do moře (můžeš stokrát, a ono se nezpění, . . K.H.Borovský)

Nechte tedy blbcům jejich vložky always, "realitu" vyvolených, zaručeně free žvejkačky - a domněnku, že několikrát týdně se najde na sto tisíc lidí, co utratí pětIkorunu za hlas nějakému politikovi. Oni tomu věří a potřebují to tak. Ti ostatní s pobavením sledují, komu se podařilo pořídit lepší spojení a výkonnějšího robota, a kolik milionů je to asi stálo.

Byl to šok, zejména pro ty, kdo nejsou zrovna fanoušky amerického prezidenta Bushe. Na pódiu při recepci pro Asociaci reportérů z Bílého domu stál ne jeden George Bush, ale dva. Tváří v tvář poněkud děsivému každoročnímu úkolu být zábavný si prezident George Bush vzal s sebou na pódium svého satirického imitátora Steva Bridgese.

Videozáznam vystoupení obou Bushů ZDE

Zpráva Českých novin o protiválečné demonstraci v New Yorku z 29. dubna, nazvaná V New Yorku se protestovalo proti válce v Iráku, vychází ze zprávy Associated Press, na kterou se také výslovně odvolává. Český článek ovšem začíná první odstavec větou "Tisícovky lidí demonstrovaly na Manhattanu v centru New Yorku proti válce v Iráku", zatímco původní a do značné míry převzaný text Desmonda Butlera hned v titulku uvádí: Tens of Thousands in NYC Protest War - hovoří tedy o desetitisících, nikoli tisících účastníků protestu.

V souvislosti s fyzickým útokem na J. Dolejše píše O.Štampach: "Bojovníci za svobodu, kteří zmlátili a zkopali reformního komunistu, poslance Jiřího Dolejše, nejsou jen izolovanými zbabělými násilníky. Je to vrchol ledovce. Je to brutální projev politické atmosféry v současném českém prostředí."

Jako ilustraci toho, jak je jakožto podhoubí útoku tato atmosféra brutálně tvořena pražskými antikomunistickými intelektuály, bych chtěl upozornit na návrhy trik, jež jsou volně k dispozici na stránkách "Trikem proti komunismu" - dekomunizace.cz.

Rizika a limity průzkumů veřejného mínění - to bylo téma semináře pro redaktory, editory a šéfredaktory Českého rozhlasu. Na pozvání Rady Českého rozhlasu se pokusili vysvětlit prorektorka prof. Ing. Stanislava Hronová, CSc. a rektor Vysoké školy ekonomické v Praze prof. Ing. Richard Hindls, CSc. základní termíny, metody průzkumů, rozdíly mezi nimi, limity a úskalí medializace složitých abstraktních modelů výzkumných agentur.

Rada tak reagovala na mediální zmatení, které mnohdy zaměňuje preference stran s volebními prognózami, stejně tak jako mnozí novináři přeceňují relevanci průzkumů v meziměsíčních pohybech a medializací vyšších než pětiprocentních průzkumů bez odpovídajícího varování posluchačům tak může dojít k manipulaci rozhodnutí voličů. Výběrová statistická chyba a tím i limit přesnosti průzkumů, které dosahují i plus mínus tří procent - to je něco, co se do zpráv většinou nedostane... Veřejnou službou ale není mediální spoluvytváření volebních nálad, ale všestranné a nestranné informování občanů.

Britské listy 24.4. publikovaly text "Čtveráctví jménem republiky", ve kterém se Jiří Vančura vrací k poslední tečce za loňskou krizí kolem Literárních novin, která vzešla ze soudního rozhodnutí, jež definitivně nedalo za pravdu těm bývalým redaktorům, kteří ji po svém odchodu spoluvyvolali.

Reakce na článek Víta Janečka "Zloděj volá: chyťte zloděje"

Dopis s nabídkou ke smíru, o němž se autor zmiňuje , ponechal Karel Hvížďala bez odpovědi, protože s A. Klimentem žádný spor ani osobně, ani prostřednictvím soudu nevedl a nevede. Ostatně autorova představa, že by se někdo "pokoušel ovládnout" předlužené Literární noviny, je absurdní.

Je mi líto, že Vít Janeček patří k lidem, kteří za každým zásadním postojem hledají osobní interes.

Boris Cvek se ve svém příspěvku "Podivné výkřiky v Britských listech" dovolává autority TGM, Karla Čapka, Ferdinanda Peroutky a Milady Horákové, nazývaje je antikomunisty. Trošku mu však uniklo, že psali, proč sami nejsou komunisty. Nikdo z nich však přece nevolal po zrušení komunistů, natožpak po jejich kriminalizaci či dokonce likvidaci. Proto bych je, snad ve shodě s Ondřejem Slačálkem, nazval demokraty, ale ne antikomunisty.

Všimněte si, že hesla ve všech kampaních antikomunistů nejsou zaměřena proti straně či ideologii, ale proti lidem: "S komunisty se nemluví", Zrušme komunisty" či "Zabij komunistu -- posílíš mír!".

Svátek práce v Německu byl ve znamení vytvoření jasné fronty mezi odboráři na straně jedné a vládními politiky se zaměstnavateli na straně druhé.

Šéf německého odborového svazu Michael Sommer varoval na ústředním shromáždění ve Wolfsburgu před dalším odbouráváním sociálních práv a žádal velkou koalici, aby vytvořila přátelštější politiku v oblasti zdravotnictví a daňové politiky. Obdobně se tak vyslovil i předseda odborového svazu IG-Metall Jürgen Peters na shromáždění v Mnichově, kde dále prohlásil, že jsou snahy "odbory podřídit diktátu ekonomie".Je přímo symbolické, že právě 1.května se sešel v Berlíně tzv."koaliční výbor", aby se pokusil dohodnout na prvních krůčcích slibované reformy.

14. dubna 1931 mělo Španělsko příležitost.

Vyhlášení II. španělské republiky naplnilo sen jedné země schopné být lepší sama o sobě a sjednotilo v jediné snaze všechny Španěly, kteří usilovali o budoucí život v demokracii a modernosti, ve svobodě a spravedlnosti, ve vzdělanosti a pokroku, v rovnosti a všeobecně uznávaných právech pro všechny své spoluobčany. Dnes s odstupem 75 let, my, signatáři tohoto prohlášení, připomínáme s hrdostí, skromností a s vděkem ovzduší oné doby a domáháme se jako vlastních těch hodnot španělského republikanismu, jež zůstávají platnými jako symboly lepší, svobodnější a spravedlivější země.

Se zájmem jsem si přečetl stať pana Hoška nazvanou "Protijaderný aktivismus podruhé", v níž se zabývá argumenty souvisejícími s černobylskou havárií. Zdá se mi, že nečetl pozorně informace na našem serveru, na něž se odvolává.

Před časem okradla neznámá lidská bestie člověka na vozíku -- sebrala mu fotoaparát značky Kodak za sedm a půl tisíce korun. Patřil fotokroužku při neziskové organizaci Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně.

Vzkaz parchantovi: běž se podívat do kostela, kde visí uschlá ruka!

Jižní Morava a Rakousko - to je dnes hlavně spolupráce regionů, vzájemné návštěvy z partnerských měst a debaty o podobě silničních tahů. Téměř sousedská idyla. V historii však najdeme období, kdy se čára od Hodonína po Znojma pro mnoho Rakušanů přeměnila na horkou hranici mezi dvěma světy, mezi světem dvou-, později už jednobarevného autoritářství ve Vídni a pestřejším světem politické plurality, který tenkrát představovalo Československo.

Přečetl jsem si na Britských listech články týkající se státní maturity, především Parodie na maturitu, píše Jiří Fogl.

Podnikám v oboru informačních technologií (konkrétně online služby a vývoj online informačních systémů), takže mě zajímala část Informačně technický základ. Ke zveřejnění Vám nabízím svůj komentář.

Vycházím z předpokladu, že účelem tohoto testu je ověřit, zda maturant ovládá práci s výpočetní technikou na uživatelské úrovni, tedy zda dokáže počítač použít jako nástroj pro usnadnění své práce, a neztratit se tak ve světě, kde se počítače používají téměř všude.

Z tohoto hlediska považuji test vědomostí za naprosto nevhodně zaměřený na příliš odborné problémy, se kterými se běžný uživatel v praxi nikdy nesetká.

V dnešní době bylo přeměněno na peníze absolutně všechno. Kdo je má, může si opatřit věci, o kterých se starším generacím ani nesnilo. Podobně mohou získat peníze i lidé, kteří nevlastní absolutně nic, pokud si uvědomí, že jejich vlastní tělesné orgány představují peníze. Každý lidský život je cenný, jak se velice často píše v novinách, například když staří lidé požadují ve svých dopisech čtenářů právo na důstojnou smrt. Politici odpovídají, že nikdo přece nemá právo ukončit takový cenný život! Jenže jak se nyní ukazuje, mrtvola může být ještě cennější než živý člověk.

Co je to vlastně ten antikomunismus? Je opravdu zcela nedemokratický jak píší někteří autoři na BL? U většiny článků na BL mi poněkud chybí touha ten "antikomunismus" nějak rozdělit a neházet každého, komu se komunismus příčí do jednoho pytle. Na dnešních antikomunistických projevech je bezesporu mnoho primitivního a nedemokratického, nicméně to rozhodně neznamená, že být "antikomunistou" znamená ze vším tím souhlasit.

Známý ekonom a liberální myslitel John Kenneth Galbraith zemřel v USA ve věku 97 let.

Galbraithg v sobotu zemřel v městě Cambridge ve státě Massachusetts, uvedl jeho syn Alan.

Galbraith, harvardský profesor kanadského původu napsal více než třicet knih o společensko-ekonomických otázkách. Nejvlivnější z nich byla kniha The Affluence Society (Bohatá společnost) z roku 1958. Pohyboval se v politických kruzích, byl poradcem Demokratických prezidentů v USA a byl velvyslancem J.F. Kennedyho v Indii.

Britské listy zveřejnily úvahu Jiřího Poláka Nová Solidarita v Polsku?, věnovanou polské straně JOW, požadující většinová volební pravidla a právo voličů kdykoli nevyhovujícího reprezentanta odvolat. Čtenáři jistě imponuje i informace, že autor má švédský doktorát z politických věd a nadále působí na univerzitě v Lundu. A ještě více zapůsobí sdělení, že ve své disertační práci (1986) předvídal rozpad sovětského impéria. Chce se zvolat, že tím by se autor neměl tajit a urychleně i u nás takovou práci publikovat, protože by mu náleželo světové prvenství.

Pravda, v roce 1978 vydala paní Hélène Carrère d'Encausse knížku L'Empire éclaté, v níž tato první dáma světové politologie a sociologie sovětských a asijských zemí předvídala postupné rozežrání sovětského impéria, právě s počátkem v muslimských zemích Střední Asie.

Tato nová kniha o demokracii, jejímž autorem je profesor filozofie a matematiky v Clevelandu, vzbudila v USA velkou pozornost. Informační časopis pro knihovny, Choice (Výběr), jí dal nejvyšší hodnocení - Vysoce doporučeno. Druhá část byla nazvána ˝impozantním dílem˝. Kniha byla také doporučena jako učebnice pro vysoké školy. Prof.Behrouzi požádal i mne, abych napsal recenzi do mého mezinárodního PD bulletinu (Worldwide DD Newsletter), což samozřejmě rád udělám.

Adam Drda, Petr Dudek: Kdo ve stínu čeká na moc. Paseka 2006, ISBN 8071858021, EAN 978807185027

Mezi povinnosti těch, co umějí psát a totuto gramotností se živí , patří i umět číst. A nejen to. Mělo by mezi povinnosti patřit i umět přemýšlet o řečeném a napsaném. Znát možné důsledky slov. Znát emocionální účinek slov. Adam Drda s Petrem Dudkem se přiživili na vlně primitivního antikomunismu, kterou vyvolali senátoři Štětina a Mejstřík jako naivní politickou snahu oživit téma, které dnes už většinu české společnosti neirituje. A ani nezajímá, což dokáže prodaný náklad této knihy.

"...Ale Tlustý, ať už byla jeho předlistopadová minulost jakákoliv, se léta hlásí k liberálním idejím. Jeho kolegové z KSČM už tak směšní nejsou. Jsou nebezpeční - třeba proto, že si stejně jako před listopadem přivlastňují minulost a předělávají ji podle svých potřeb."

To píší autoři "místo úvodu" své knihy. S "komunismem v sobě", jak to nazývá Čulík, se evidentně vyrovnali...

Současnost není moc úrodná na politické vtipy. Jeden dost chabý představuje krátký rozhovor: "Koho budeš volit?" - "Komunisty." - "To vím, ale ve které straně?"

Tracey Templová (43), bývalá milenka Johna Prescotta (67), náměstka britského premiéra Tonyho Blaira, v sobotu v slzách tvrdila v britské televizi, že se stala obětí lží a že nemá jinou možnost než zveřejnit intimní podrobnosti jejich dvouletého sexuálního poměru.

V televizním prohlášení, které předcházelo zveřejnění jejího svědectví na devíti stranách bulvárního nedělníku, konstatovala Templová, že dospěla k názoru, že "musí lidem umožnit, aby se dověděli pravdu."

Celý případ je znovu důkazem, jak nebezpečné je pro lidi u moci začínat si něco s podřízenými. Pokud je totiž "nadřízený" milenec dostatečně slavný nebo mocný, jeho tajný partner či partnerka pak za peníze zveřejní všechny podrobnosti, a často možná i to, co se nestalo. K tomu došlo například v případě zemřelé princezny Diany a jejího milence, kapitána královské gardy Jamese Hewitta, který vydal knižně podrobnosti jejího sexuálního života a v knize tvrdil, že měla Diana deset milenců. I Tracey Templová prý obdržela za své nynější "svědectví" od bulvárních novin honorář 250 000 liber (10 milionů Kč).

Náhodou jsem přišel na tento link, píše Ondřej Sameš. Je vidět, jaké pěkné granty lze získat (na jaké hodnotné projekty). Nemohly by si Britské Listy taky zažádat o nějakou takovou dotaci, kdyz uz může stát sponzorovat bulvár?

Komentátor Adam Drda si na Britských listech stěžuje, že prý Jan Čulík zkreslil jeho slova (ač z textu vyplývá, že k tomu nedošlo). Rovněž odmítá "snahy dělat z legitimní kritiky KSČM 'kampaň` a z antikomunismu málem nějaké 'protidemokratické hnutí`." Problém s jeho ohrazením spočívá v tom, že ataky na KSČM mají skutečně charakter organizované kampaně (na čemž by nebylo samo o sobě nic špatného) a že antikomunismus je skutečně protidemokratickým hnutím.

Důkazem, že fyzický útok, jehož se v minulých dnech stal obětí komunistický poslanec Jiří Dolejš, se stal tvrdým vlastním gólem českých antikomunistů, dokazuje nynější hysterická kampaň pražského tisku, živě znovu připomínající normalizační kampaně husákovského normalizačního režimu.

Stejně jako tehdejší Husákův režim byl znejistěn lidskoprávními aktivitami, jako byla Charta 77, a důsledkem byla po celé jaro 1977 mediální protichartistická hysterie, teď, po útoku na Dolejše, propagandisté v českém tisku také znejistěli a zjevně se obávají, že brutální útok na nevinného Dolejše posílí před volbami popularitu KSČM. Proto nynější vlna zuřivých protikomunistických útoků. Je to docela sprosté, protože normální člověk, který není posledlý nutností snažit se veřejnost pořád politicky manipulovat ve prospěch svých mocenských kontaktů a zájmů, by spíš Dolejšovi vyjádřil podporu a soustrast.

Nejnovějším normalizačním komunistickým "výkřikem", skutečným klenotem žurnalistiky, je sobotní "komentář" Eduarda Freislera "redaktora LN". Protože byl Dolejš zbit, tito propagandisté mu to omlacují o hlavu a píší, že právě "komunisté bijí". Nevím, koho čeští komunisté za posledních 16 let zbili :) Freisler používá známého triku - KSČM = Stalinovy zločiny. Srovnává dnešní českou komunistickou stranu, která už skoro sedmnáct let plně dodržuje demokratické principy, s monarchistickým režimem Fidela Castra na Kubě. Je zjevné, že celá situace je daleko složitější, než co Freisler píše, ale co by na tom záleželo, že?

Obviňovat české komunisty v české předvolební hysterii za Castra je asi takové, jako kdyby někdo v britském tisku obviňoval britské konzervativce za George Bushe, i když se jistě britští konzervativci s Bushem v mnohých věcech třeba shodnou (stejně jako Tony Blair. :) ) Vidíte, jak je to absurdní? Zpod kterého kamene vyhrabali v Lidovkách svého Freislera?

Dětinskost manipulátorů z pražského tisku, která se zvyšuje, jak se blíží volby, mě docela baví. Ti lidé skutečně netuší, že normálním lidem tato hysterická propaganda jde na nervy a takovéto články spíš - bohužel - k popularitě komunistů jen přispějí? :)

Vážený pane Čulíku,

v textu "Komunismus v nich" (komentář pro ČRo 6) mimo jiné píšete: "Panebože, bylo by žádoucí, kdyby komentátoři, než něco napíší, se o věci profesionálně informovali a nepsali jen tak, co je napadne." Žádoucí by to jistě bylo -- a věčná škoda, že se neumíte držet zajisté ušlechtilých zásad, které tak vehementně prosazujete. Kritizujete totiž můj článek z Hospodářských novin (27. 4.) natolik demagogicky, že jsem snad nic podobného nečetl ani v Haló novinách, kde pracují v "oboru" demagogie pečlivě vyškolení profesionálové. Proto taky následující poměrně dlouhá reakce, kterou bych v případě normální slušné polemiky považoval za zbytečnou.

Kdosi zmlátil demokraticky zvoleného poslance jedné parlamentní politické strany. Jmenuje se Jiří Dolejš a je to umírněný člen KSČM. Podle policejního mluvčího Dolejše tři útočníci "vulgárně napadali a pak ho bili pěstmi". Předseda poslaneckého klubu KSČM Petr Kováčik uvedl, že muži Dolejšovi nadávali do "komunistických sviní" a "zhruba deset minut do něj kopali".

To samo o sobě je v demokratické zemi dost znepokojující, ještě podstatně děsivější jsou však reakce českých médií.

(Psáno pro ČRo 6.)

Jen pár poznámek k příspěvkům Václava Sedláčka a Michala Mašína.

První jmenovaný obviňuje feminismus z orwellovského double-thinku, podvojného myšlení. Na jedné straně prý feministky tvrdí, že existuje jakýsi specificky ženský pohled, který je ve společnosti potlačován, na druhé straně se nás snaží přesvědčit, že genderové role jsou jen kulturní konstrukty. Sedláček vidí mezi těmito tvrzeními spor, čehož využívá ke cvičení z formální logiky. Zcela zbytečně. Spor sice existuje, ale pouze v teorii, kterou si sám Václav Sedláček zkonstruoval a pojmenoval ji "feminismus".

V únoru 2006 přispělo celkem 116 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 16 861.00 Kč. V březnu 2006 přispělo celkem 129 dárců na provoz časopisu úhrnem částkou 20 381.00 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní nadto 1,297.24 USD. Přispěl jen zlomek z celkového počtu více než deset tisíc čtenářů denně, děkujeme. Apelujeme i na ostatní, aby nám třeba i malým, pravidelným finančním příspěvkem pomohli rozšiřovat a profesionalizovat práci časopisu ve veřejném zájmu, kterou děláme zadarmo. Vybranou částkou financujeme postupné dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.