Autor s nadhledem a vtipem glosuje novinářský život i jednotlivé exempláře a porovnává českou kotlinku se zkušenostmi ze Spojených států. Pokud by však p.t. Čtenář očekával, že mu autor sdělí, jak je to tam senzační, je na omylu. Člověk, jehož profesní život je ve znamení potloukání v médiích, zjistí, že ono je to vlastně takové .... všude stejné .... Pro novináře, která prošel domácím zpravodajstvím, je to báječné a osvobozující čtení. Už jen hádání, kdo asi může být "nejmenovaný šéfredaktor".... Je to ten co si myslím? :-) Pro čtenáře "čtenáře" je to něžné poodkrytí toho, jak to v novinách chodí.

S úlevou jsem zjistila, že nejen já jsem náruživý čtenář vlastního podpisu (aneb "Pepo, proč tam není ten můj včerejší článek?"). [autor tak netrpělivě čekal na zveřejnění recenze dva dny - pozn. editora]

Že být komentátorem, který se s obětmi svého pera musí setkat tváří v tvář, není řádný med. ("Skuteční komentátorští psychopati se v takové situaci chovají mile a přátelsky, aby dokázali, že v jejich psaní není nic osobního. Ale samozřejmě je.")

Že ženy -- komentátorky jsou všude vzácným zbožím.

A také otázka žurnalisticky aktuální -- jsou blogeři novináři? Pokud jde o můj osobní pohled -- za skvělou považuji zejména kapitolku "Experti ... a další přátelé na telefonu". Schválně -- kolik existuje jiných politologů než Jiří Pehe nebo Bohumil Doležal?