4. 8. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Rusko
4. 8. 2006

ANALÝZA GEOPOLITICKÝCH SOUVISLOSTÍ

Druhá supervelmoc se vrací na scénu

Minulý týden navštívil Rusko venezuelský prezident Hugo Chávez. V Rusku nakoupil zbraně za 2 miliardy USD a technologické kapacity na výrobu zařízení k těžbě ropy.

Venezuelský prezident Chávez a jeho ruský protějšek Putin podepsali i dohody o spolupráci při budování jihoamerického transkontinentálního systému ropovodů a plynovodů. USA označily tyto dohody za hrozbu pro latinskoamerické demokracie. Ve skutečnosti jde o ohrožení americké pozice jediného hegemona nejen v oblasti, ale i ve světě. Rusko je znovu na scéně jako supervelmoc, která nejen disponuje jadernými zbraněmi, ale je schopná i diplomatickými a ekonomickými prostředky ovlivňovat světový vývoj.

Pro pochopení příčin amerického znepokojení je třeba si připomenout některé souvislosti. Venezuelský prezident Chávez před časem zestátnil ropný průmysl. Ropné zásoby této země jsou největší na jihoamerickém kontinentě. Venezuela patří mezi desítku největších producentů ropy. Její ropný vývoz tvoří nezanedbatelnou část ropných dovozů do USA. A ropa je strategická surovina, na níž je závislá jak civilní ekonomika (nejen) USA, tak i schopnost kterékoli země (včetně USA) vést válku.

Venezuela vyváží do USA ropu již více než sto let. Na těžbě ropy ve Venezuele se prostřednictvím majetkové účasti v podnicích formálně registrovaných ve Venezule podílely převážně koncerny z USA. Přesto se Venezuele za celých sto let nikdy s USA nepodařilo uzavřít dohody o dodávkách technologií k výrobě těžebních kapacit. Ovládající americké firmy sice do Venezuely dovážely nová těžařská zařízení a náhradní díly. Zde je nutné dodat, že americké firmy, které vyrábí těžařské technologie a ropné koncerny jsou vzájemně majetkově propojeny. Touto cestou však z formálně venezuelských podniků vyvážely zisky. Američané nechtěli Venezuelcům umožnit získat soběstačnost a suverenitu při správě nerostného bohatství.

Prezident Chávez napřed znárodnil společnosti, které těží ve Venezuele ropu. Nyní se mu po dvou a půl letech jednání podařilo dohodnout s Ruskem výstavbu kapacit k produkci těžních zařízení a náhradních dílů. To je však jen jedna rovina. Kontrola nad zdroji strategické suroviny je důležitá z vojenského i ekonomického hlediska. Neméně důležitá je samozřejmě i schopnost tuto surovinu těžit. A tedy i schopnost země produkovat zařízení potřebná k těžbě včetně servisu, který je nutný k plynulému chodu těžby. Důležitá je však v neposlední řadě i schopnost prodávat za co nejvýhodnější ceny. V zájmu této schopnosti je pro producenta velmi důležitý přístup na světové trhy. USA jsou samozřejmě důležitým a velmi solventním odběratelem. Pro producenta je však v zájmu získání co nejlepší ceny za obchodovanou komoditu důležité nebýt závislý jen na jednom nebo dominantním odběrateli. O tom by ostatně mohli vyprávět své čeští zemědělci, které vydírají řetězce supermarketů. Chávez v tomto ohledu vyvinul logickou iniciativu směřující k hledání odbytišť.

V latinské Americe lze pozorovat řadu ekonomických paradoxů. Kontinent je ve svém celku velmi bohatý na suroviny. Kromě Venezuely, která je ropnou velmocí, je zde např. Chille, které je světovou jedničkou v těžbě ledku (důležitá surovina k výrobě střeliva) a mědi (používá se v elektrotechnice a elektronice, kterými jsou dnešní zbraňové systémy přecpány). V Brazílii se těží velké množství zemního plynu. A tak by se dalo pokračovat přes železo, mangan atd. Jihoamerický kontinent je přesto oblastí s obrovským výskytem chudoby. Tamní země jsou závislé na vývozech surovin -- zejména do USA, které tvoří značnou část jejich HDP a na turistice. S výjimkou Chille nepatří latinskoamerické země mezi průmyslové mocnosti.

Paradoxem je i skutečnost, že jihoamerické země jsou ekonomicky závislé na vývozech do USA, zatím co objem vzájemného obchodu jihoamerických zemí mezi sebou je poměrně nízký. I když tyto země jsou v řadě oblastí závislé na dovozech komodit, které samy nevyrábí. Jednou z důležitých příčin těchto negativních ekonomických jevů je vedle nevhodné národohospodářské politiky vlád jihoamerických zemí i absence funkčního kontinentálního trhu.

Ve většině latinskoamerických zemí můžeme najít monopolní nebo oligopolní struktury, které mají kořeny v koloniální éře. Pozemkové vlastnictví je na rozdíl od většiny kontinentální Evropy, kde proběhlo několik vln pozemkových reforem, soustředěno v rukou úzké skupiny latifundistů (velkých pozemkových vlastníků) -- zejména transnacionálních korporací zaměřených na plantážové pěstování plodin jako káva nebo banány. V řadě zemí se některé z nadnárodních pěstitelských firem podařilo v dobách vyhlášení nezávislého státu korupcí od vlády získat monopol, nebo dominantní postavení. Jejím prostřednictvím získaly značný vliv na ekonomiku a potažmo i na vládu. Odtud označení banánová republika pro jihoamerické režimy.

Řada jihoamerických zemí "prodala" některé z nadnárodních síťových firem vnitrostátní monopol na výrobu např. elektřiny, produkci pitné vody apod. Prakticky bez možnosti kontroly a regulace těchto veřejných služeb. Monopolistou, nebo oligopolním hráčem na vnitrostátních trzích těchto zemí se často staly právě firmy, které vyrábí produkty nutné k provozování těchto služeb. Nebo jako v případě těžby surovin zařízení na těžbu. Tyto firmy se v logice dominantního hráče, který není vystaven konkurenci, snažily získat co nejvíce s minimem investic. I proto je tato oblast tak zanedbaná. I když nejde o jedinou příčinu. Firmy, které ovládají většinu vnitrostátních ekonomik si prostřednictvím korupce vlád, nebo jiných forem nátlaku - např . doporučení Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, dokázaly udržet v latinskoamerických zemích nízkou míru zdanění, které nestačí k zajištění financí na kvalitní školství, zdravotnictví, dopravy apod. Situace se podobá začarovanému kruhu.

V latinské Americe, na rozdíl od většiny kontinentální Evropy, nikdy nedošlo k vytvoření společného trhu, jaký představuje EU. Zahraniční obchod těchto zemí byl po 2. světové válce postaven na principech bilaterálních smluv. Orientovaných dominantně na USA. Po uzavření Všeobecných dohod o clech a obchodu (GATT) a zejména po vzniku Světové obchodní organizace (WTO) USA iniciovaly vznik transamerického systému "volného" obchodu. Který ale nikdy nebyl zamýšlen jako systém EU, založený na jednotném společném vnitřním trhu. USA v něm vždy měly mít větší výhody než ostatní členové.

Tato iniciativa ztroskotala poté, kdy se v řadě jihoamerických zemí dostali k moci levicoví politici. Kteří přikročili k vlně znárodnění strategických sektorů ekonomiky a k pozemkovým reformám. Tyto kroky vyvolaly reakci USA ve formě různých forem "odvety" spočívající převáženě ve formě obchodních sankcí. Tento proces logicky vyvolal protireakci ve formě zesílení tlaku na vytvoření spravedlivějšího obchodní systému.

Zde je nutné dodat, že tento proces již v jižní Americe jednou po 2. světové válce probíhal. Ve 20. století mezi sebou soupeřily nejen USA a Sovětský svaz. Ale jejich ekonomické a ideologické systémy. Jihoamerickou levicovou vlnu podporoval Sovětský svaz nejen ideologicky a zpravodajsky. Země, které znárodnily strategická odvětví tehdejší východní blok podporoval i dodávkami technologických celků. A v neposlední řadě i zbraní.

USA tento vývoj považovaly za "hrozbu národní bezpečnosti". Zpravodajské služby USA proto v těchto zemích podnítily řadu vojenských převratů, které svrhly levicové vlády. V  duchu tzv. Monroeovy dokrtýny (podle prezidenta Monroea, který definoval celou oblast severní i jižní Ameriky jako sféru dominantního vlivu USA do níž by nemělo být zvenčí zasahováno. Monroeova doktrína původně mířila proti evropskému kolonialismu a přispěla k vyhlášení formální státní nezávislosti řady jihoamerických zemí. Její modifikovaná aplikace však vedla k nahrazení evropského kolonialismu dominancí USA.).

Nyní již Sovětský svaz neexistuje, stejně jako sovětský systém tzv. socialismu. Jihoamerické země se přesto vydaly na cestu emancipace od závislosti na dominantním vlivu USA. Některé jihoamerické země jako Venezuela provádí znárodňování strategických podniků. Snaží se dohodnout vlastní systém jihoamerické obchodní zóny, který by nebyl závislý na politickém vlivu USA (prostřednictvím smluv o obchodu). Společně se rovněž snaží získat přístup na trhy třetích zemí. Příkladem takového chování je právě projekt transkontinentálního systému ropovodů a plynovodů, včetně terminálů v přístavech orientovaných směrem k Evropě, Číně, Japonsku a Indii. Stejně jako snaha o vytvoření společného dopravního systému. Který potenciálně může být krokem mířícím ke společnému trhu jako je v EU.

Právní nástupce Sovětského svazu -- dnešní Rusko -- se chová logicky. Snaží se z tohoto procesu pro sebe vytěžit maximum. Prodat co nejvíce zboží a služeb. Ale i získat mocenský vliv nejen v jižní Americe, ale potažmo na celosvětové scéně.

Přeorientace jihoamerických ekonomik z obchodní závislosti na dominantních USA na diversifikovaný přístup (i směrem na Asii a na Evropu) má pro Rusko strategický význam. Vede totiž k vojenskému oslabení USA formou zhoršení jejich možností přísunu levných surovin. Posílení obchodních vazeb jižní Ameriky na Asii a Evropu má pro Rusko i další výhody. Nejen samo Rusko, ale i Čína a Indie z něj totiž budou ekonomicky profitovat.

Zde je nutné připomenout existenci v ČR málo známého paktu těchto tří zemí nazvaného Strategická triáda. Tento projekt vznikl v roce 1999 v době jugoslávské krize. Inicioval jej tehdejší ruský premiér Jevgenij Primakov. Když se při cestě do Washingtonu dozvěděl, že NATO zahájilo bombardování Jugoslávie, nechal nad oceánem otočit své letadlo a po návratu zamířil z Moskvy do Pekingu a New Delhi. Do roka pak nový ruský prezident Vladimír Putin uzavřel s Indií a Čínou sérii strategických obchodních, zbrojních a vojenských dohod. Tyto dohody umožnily za čínské peníze dokončit vývoj nových ruských zbrojních systémů. Vlivem objednávek velkých sérií těchto zbraňových systémů i pro Indii došlo k poklesu jejich jejichž jednotkové ceny na úroveň, která umožnila nakoupit tyto zbraně i pro ruskou armádu. Mezi lety 2000 až 2005 se Rusko postupně stalo největším světovým vývozcem zbraňových systémů.

V Česku je poměrně málo známý fakt, že v roce 2006 Putin vyhlásil plán obnovení bojeschopnosti ruské armády. Tento plán původně počítal s rokem 2006 jako datem znovunabytí ruské obranyschopnosti. Plán byl původně konstruován na mnohem nižší odhady cen ropy a příjmů z jejich vývozu z Ruska. Ačkoli nejsou známy podrobnosti jeho plnění lze odhadovat, že Rusko je dnes s největší pravděpodobností znovu vojenskou velmocí nejen s ohledem na jeho jaderné zbraně, ale v oblasti konvenčních prostředků. Pro tento odhad svědčí i jeho schopnost nabízet a prodávat zbraně i dalším zemím nezúčastněným přímo na projektu Triády. Jako je např. Venezuela. Fakt, že je Rusko schopno nabízet nejen zbraně, ale i průmyslové celky svědčí pro předpoklad, že tato země překonala jelcinovskou krizi během níž HDP klesl o 65% a průmysl se ocitl v troskách. Rusko se podle všeho stává znovu světovou supervelmocí schopnou ovlivňovat globální politiku a ekonomiku.

V této souvislosti se jako mimořádně důležitý jeví v ČR zatím málo doceňovaný krach jednání WTO o další liberalizaci světového obchodu. Selhání sytému WTO může vést k velkým změnám v architektuře světového obchodního systému. Tento fakt výrazně nahrává snahám jihoamerických zemí o vytvoření vlastního obchodního prostoru.

Co z toho plyne?

Návrat Ruska do pozice supervelmoci velmi vadí USA. Tento závěr lze doložit řadou podrážděných prohlášení amerických činitelů komentujících ruské aktivity. S ohledem na uvedené je však třeba si znovu položit otázku o zaměření amerického systému protiraketové obrany. Je opravdu tento systém, jehož komponenty USA zvažují rozmístit i v ČR zaměřen proti tzv. "darebáckým státům", které by je mohly údajně ohrožovat vývojem jaderných zbraní nebo jejich raketových nosičů? Nebo je tento systém zaměřen proti stálému členu Rady bezpečnosti OSN, který se nemusí snažit v rozporu s mezinárodními dohodami získat jaderné zbraně a rakety? Protože tyto zbraňové systémy -- a velmi pokročilé - již vlastní.

Dále je nutné si položit řadu otázek týkajících se globální bezpečností architektury. A ekonomiky:

Je z hlediska globální bezpečnosti žádoucí vývoj směrem k systému s jednou dominantní supervelmocí?

V době studené války svět sice stál na hraně nukleární války, která by byla schopna zničit veškerý život na zemi. Obě supervelmoci si však časem uvědomily stav tzv. vzájemně zaručeného zničení. Stav kdy napadená velmoc byla schopna odvetou zcela zničit protivníka. Špičky obou supervelmocí v průběhu studené války uznaly fakt, že proti útočným i obranným systémům lze vždy najít účinná protiopatření. Důsledkem uvědomění si této skutečnosti byl paradoxně nejdelší kontinuální mír na evropském kontinentně. Oba bloky nepřešly z fáze studené války do fáze "horké jaderné války". Léta spolu soupeřily na tzv. zástupných bojištích (Vietnam, Korea). Nebo vedly jiné formy boje o dominanci ve světě. Např. ve formě vyzbrojování spřátelených zemí Blízkého východu. Po čase USA a Sovětský svaz dospěly k dohodám o odzbrojení a vzájemných bezpečnostních zárukách. Důsledkem studené války byl paradoxně mír. Respektive nižší množství vojenských konfliktů ve světě, než bylo do té doby obvyklé. Krvavé války jako Irán -- Irák probíhaly. Fakt existence dvou seupervyzbrojených velmocí dodávajících spřáteleným stranám těchto konfliktů zbraně na jedné straně přispíval k větší intenzivnosti a krvavosti bojů v těchto válkách. Ničivé následky těchto válek však byly tak odstrašující, že řadu jiných států paradoxně účinně odradily od řešení sporů vojenskými prostředky.

Po rozpadu Sovětského svazu se USA staly supervelmocí. Rozpuštění Varšavské smlouvy však nevedlo k vytvoření globálního systému kolektivní bezpečnosti založeném na multilaterální architektuře vycházející z principů Charty OSN.

V dobách studené války velmoci ve "své sféře vlivu" prováděly vojenské akce odporující Chartě OSN (okupace Československa v roce 1968, sovětský vpád do Afgánistánu, americká okupace Grenady, invaze do Panamy). Když krátce po zániku Varšavské smlouvy většina členských států OSN zasáhla v duchu Charty OSN proti irácké okupaci Kuvajtu situace krátce vypadala, že bude možné najít kolektivní bezpečnostní systém, který by nebyl zaměřen proti některé zemi. Tato šance však byla promarněna. Místo hledání evropského a globálního bezpečnostního systému přišlo rozšiřování NATO na východ. A poté v roce 1999 první útočná válka NATO v jeho dějinách -- intervence v Jugoslávii, která byla v rozporu s Chartou OSN.

Poté přišlo 11. září 2001 a s ním tzv. "válka s terorismem" vyhlášená prezidentem USA Georgem W. Busem. V jejím rámci proběhla americká invaze do Afghánistánu a vpád do Iráku. Ale též rozmístění amerických základen v zemích bývalého Sovětského svazu.

Stejně jako USA dnes postupuje jejich spojenec Izrael v Libanonu.

Ve všech těchto případech, války probíhají v rozporu s Chartou OSN a Ženevskými konvencemi. Četnost válek a intenzita zbrojení je dnes vyšší než v dobách studené války.

Proto je nutné si položit i otázky týkající se znovunástupu Ruska, respektive nástupu Triády do globální politiky. K čemu povede vývoj v latinské Americe? Dokáže z něj mít prospěch i Evropa a ČR?

Jak by vypadal světový obchod v případě vytvořeni Latinskoamerické Unie? Mohlo by to vést ke změnám dohod z WTO tak, aby mezinárodní obchod byl regulován i s ohledem na životní prostředí a úmluvy Mezinárodní organizace práce?

Příjde znovuvyzbrojení arabských zemí jako Sýrie? A může přispět k nastolení vojenské rovnováhy v regionu?

A hlavně: Může tento potenciální vývoj směřovat k míru ve světě a snížení chudoby?

Hledání odpovědí na tyto otázky je nesmírně složité. Lze však předpokládat, že obnovené mocenské postavení Ruska ve světové politice může vést k nastolení větší rovnováhy v globálním systému, která je značně narušena jednostrannými akcemi USA. Stav jedné dominantní supervelmoci, která není nikým nucena aspoň trochu dodržovat mezinárodně právní závazky, se pro světový mír ukázala jako větší ohrožení, než bipolární systém.

                 
Obsah vydání       4. 8. 2006
6. 8. 2006 Den násilí ohrozil mírovou iniciativu OSN
6. 8. 2006 Kuba popírá, že má Castro nevyléčitelnou rakovinu Fabiano  Golgo
6. 8. 2006 Izraelští piloti "raději nebombardují"
5. 8. 2006 Izraelci bombardováním usmrtili 33 zemědělských dělníků
5. 8. 2006 Spojené státy a Francie se dohodly o rezoluci OSN o Libanonu
5. 8. 2006 Kam zmizela v českých médiích zásada nestrannosti? Jan  Čulík
5. 8. 2006 Může za to Radiožurnál
5. 8. 2006 Hloupost není matkou objektivity Bohumil  Kartous
5. 8. 2006 Lula tvrdí, že má Fidel Castro rakovinu Fabiano  Golgo
5. 8. 2006 Brazilian President leaks that Fidel Castro has cancer Fabiano  Golgo
5. 8. 2006 Lula: Zdá se, že přijdeme o přítele
5. 8. 2006 Je to možné?
5. 8. 2006 Česká televize manipuluje diváka
5. 8. 2006 6. srpna: Patnácté narozeniny internetu
4. 8. 2006 Izrael bombardoval silnici spojující Libanon se světem
4. 8. 2006 USA a Británie: V Iráku by mohlo dojít k občanské válce
4. 8. 2006 Bzum, bzum, bzum, bzum Věra  Říhová
4. 8. 2006 Komise pro vyšetřování 11. září 2001 se cítí úmyslně podvedena Pentagonem Michal  Brož
4. 8. 2006 A léto běží, vážení Oldřich  Průša
4. 8. 2006 Blair hájí svou libanonskou politiku
4. 8. 2006 Dvě třetiny Britů odmítají nahrazení jaderných zbraní Trident
4. 8. 2006 Žádná tajemství Kateřina  Rudčenková
4. 8. 2006 Druhá supervelmoc se vrací na scénu Martin  Kunštek
4. 8. 2006 Převody peněz ze zahraničí do ČR
4. 8. 2006 D jako Deutsch, D jako Duden Vladislav  Černík
4. 8. 2006 Kdo vyhrál volby? Voliči Jaromír  Sembdner
4. 8. 2006 Co bude se školstvím po prázdninách? František  Augusta
4. 8. 2006 Docenit skladování energie Bohumír  Tichánek
3. 8. 2006 "Spor o smysl českých dějin neskončil" Jan  Stern
3. 8. 2006 Milan Dvořák: "Chci uvést věci na pravou míru"
4. 8. 2006 Lidé by měli být opatrní při hledání práce v zahraničí
4. 8. 2006 Sestavení vlády: o jaký typ zkoušky jde? Michal  Petřík
4. 8. 2006 Má Černého Petra Topolánek, anebo Paroubek? Miloš  Dokulil
4. 8. 2006 Obézní spodek Sandra  Wain
3. 8. 2006 Kterak si ODS v Ústí nad Labem představuje veřejné služby Vít  Pokorný
4. 8. 2006 Dvě koule
3. 8. 2006 Impérium a suverenita Frank  Simoulay
3. 8. 2006 Palestina, Libanon a Izrael: Složitý svět vzájemných nenávistí Jakub  Rolčík
3. 8. 2006 Castro: Bitva idejí bude pokračovat Fidel Castro Ruz
3. 8. 2006 Ruský plyn, Bielorusko a hospodársko-politická integrácia I. Martin  Braxatoris
7. 8. 2006 Dát si vlastní program za klobouk Jiří  Jírovec
4. 8. 2006 Paroubek jde do izolace
2. 8. 2006 Pane Cveku, probuďte se! Jiří  Jírovec
3. 8. 2006 Právem dražšího Alex  Koenigsmark
6. 8. 2006 Hospodaření OSBL za červenec 2006
6. 8. 2006 Hospodaření OSBL za červen 2006
28. 7. 2006 Archiv od října 1996 do září 2001

Ropa - Peak oil a energetická bezpečnost RSS 2.0      Historie >
4. 8. 2006 Druhá supervelmoc se vrací na scénu Martin  Kunštek
25. 7. 2006 Cena atómovej energie Matúš  Holý
24. 7. 2006 Nevím, čemu se divíme Jindřich  Kalous
14. 7. 2006 Európska energetická politika v kontexte svetových energetických procesov Peter  Ševce
14. 7. 2006 Hovoří o demokracii, jde jim však o plyn a ropu Jiří G. Müller
8. 6. 2006 Energetická geopolitika 2006   
26. 5. 2006 Energetická bezpečnost EU: akademická otázka nebo reálný problém ?!? Ladislav  Žák
28. 4. 2006 "Rusko opustilo oběžnou dráhu Západu"   
24. 4. 2006 Co si to dovolují - brát si naši ropu! Jindřich  Kalous
21. 4. 2006 Čeká nás nová energetická krize ? Egon T. Lánský
10. 4. 2006 Skutečná cena ropy - ČR jako věrný spojenec v pokračujících energetických konfliktech? Michal  Brož
4. 4. 2006 Tři cesty Milan  Smrž
31. 3. 2006 USA "v kostce" Ladislav  Žák
18. 3. 2006 CNN o ropném zlomu   
7. 3. 2006 Energie budúcnosti Radovan  Geist

Competitive intelligence RSS 2.0      Historie >
4. 8. 2006 Druhá supervelmoc se vrací na scénu Martin  Kunštek
19. 7. 2006 Jak zkoumat věci a jevy kolem sebe Ladislav  Žák
12. 6. 2006 Kdo koho živí ?!? Ladislav  Žák
26. 5. 2006 Energetická bezpečnost EU: akademická otázka nebo reálný problém ?!? Ladislav  Žák
31. 3. 2006 USA "v kostce" Ladislav  Žák
28. 3. 2006 Bezpečnost jako moderní zaklínadlo Ladislav  Žák
20. 3. 2006 Česká televize uvádí na pravou míru... Štěpán  Kotrba
28. 11. 2005 Je to bezpečné...?!? Ladislav  Žák
18. 11. 2005 Umíte mluvit? Umíte psát? A víte vůbec, co říkáte? Štěpán  Kotrba
16. 11. 2005 Competitive intelligence Josef  Provazník
30. 9. 2005 Vojáci stále na odstřel? Josef  Kovařík
19. 1. 2005 Stejně, nebo jinak? Oskar  Krejčí
18. 12. 2004 Rusko a Čína posilují svou vojenskou spolupráci   
24. 11. 2004 Když mediální podnikatel, který tvrdil, že není lobbista, vysvětlí, co "není" lobbismus a prozradí tím současně, co to vlastně provádí Štěpán  Kotrba
23. 9. 2004 Média a tajné služby Miroslav  Polreich

Čína RSS 2.0      Historie >
4. 8. 2006 Druhá supervelmoc se vrací na scénu Martin  Kunštek
5. 5. 2006 Afrika a její "čínská budoucnost" Mesfin  Gedlu
17. 3. 2006 Josef Vít kontra obránci Tibetu Pavel  Urban
16. 3. 2006 Tibet žil před čínskou okupací ve středověku   
13. 3. 2006 Rozvoj Tibetu na čínský způsob - děkuji, nechci Karel  Dolejší
10. 3. 2006 Tibet má větší možnosti rozvoje v rámci Číny než jako samostatný. Josef  Vít
8. 3. 2006 Kolik má Čína Tibetů Marian  Golis
26. 1. 2006 Jak Čína spotřebovává svět   
4. 10. 2005 Bude 21. století ve znamení Asie? František  Mrázek
20. 7. 2005 Asijská spolupráce v širších souvislostech Miroslav  Polreich
15. 6. 2005 Microsoft pomáhá čínským úřadům cenzurovat internet   
7. 2. 2005 Američané bojují na Blízkém východě, budoucnost je v Indii a v Číně   
19. 10. 2004 Svetlá a tiene čínskej revolúcie Peter  Greguš
7. 6. 2004 Čína: Největší experiment v dějinách Oskar  Krejčí
1. 6. 2004 Návštěva tibetského představitele v Paříži Simone  Radačičová