14. 12. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
14. 12. 2007

Občané České republiky -- blbečci s volebním právem

Když jsem se v dětství pokoušel obhájit některé své špatné známky slovy, že "jsem se to naučil, ale...", mé snažení končilo obvykle velmi rychle tím, že mi můj otec vrazil pár facek a vysvětlil: "Ty facky nebyly proto, že ses to nenaučil; i když je pravda, že jako školák jsi povinen se učit a připravovat se do školy. Ty facky jsi ale dostal za lhaní. Nelži!"

Snad díky této výchově nesnáším, když někdo lže. Nesnáším, když někdo překrucuje fakta. Když mi tvrdí, že černé kolečko je bílý čtvereček a že 1 + 1 = 2 pouze tehdy, když to dokážu "zkomunikovat druhé straně". Nesnáším, když někdo dělá pravý opak toho, co říkal; a říká pravý opak toho, co dělá. Když kurví logiku a činí ji ohebnou, jako by to byla tkanička do bot.

Všeho toho se dopouštějí čeští politici. A činí tak dlouho. Již od roku 1989.

1989-1990. Konec socialismu v Československu.

Listopad a prosinec 1989. Davy lidí na náměstích. Naivní občané, kteří očekávali, co všechno se nyní zlepší. Bude se moci cestovat do zahraničí. Za názory nebudou nikoho zavírat. Přestane nahánění do průvodů a na schůze. Do vedoucích funkcí, včetně těch ministerských, nastoupí skuteční odborníci. Odejdou ti, jejichž kvalifikaci představovala stranická knížka. Školství, věda a výzkum se pohnou kupředu, protože padnou ideologické bariéry. Republika se rychle vyšvihne mezi nejrozvinutější, a přitom k životnímu prostředí ohleduplné, země světa. Zkrátka: dojde k nápravě věcí.

Na zeď trafostanice, kolem níž jsem tehdy chodíval na gymnázium, někdo nastříkal nápis: "CHCEME SOCIALISMUS BEZ KSČ!". A Václav Havel uklidňoval 16. prosince 1989 z obrazovky Československé televize veřejnost:

"Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat v nich lidi, a tak dále a tak dokola. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet mé knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím."

V témže projevu uvedl také:

"Nejsme proti přímé volbě prezidenta, nejsme proti referendu jako takovému, naopak ho poprvé v dějinách tohoto státu navrhujeme jako ústavní institut. Přímé volby se nebojíme, občanská kultura je dnes už tak velká, že nelze v přímých volbách zvolit špatného prezidenta."

V novoročním projevu 1. ledna 1990 pak:

"Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře, než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice už nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíc potřebují...

...Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekonomických, ekologických, sociálních i politických..."

Svůj první novoroční projev uzavřel slovy znějícími dnes poněkud nevěrohodně:

...Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!

A o tři týdny později ve Federálním shromáždění ČSSR:

"Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé postižení, staří, děti či lidé jakkoli jinak hendikepovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice možná víc, než leckdo jiný..."

Jaká byla a je skutečnost? Podcenil bych jistě inteligenci čtenářů Britských listů, kdybych se pokoušel vyjmenovat, co se z výše jmenovaných představ naplnilo a co ne, a kdybych srovnával tehdejší slova Václava Havla - pozdějšího restituenta milionového majetku - s ekonomickým, politickým a především morálním marasmem, v němž se Československo a nyní Česká republika již 18 let utápí.

1991-1992. Konec Československa.

Občanské fórum (OF), jež v počátcích "sametové revoluce" symbolizovalo zájem obyčejných lidí o dění v jejich vlasti, bylo od samého začátku infikováno ctižádostivými prospěcháři, kteří v něm spatřovali jedinečný výtah k moci či k lepšímu postavení. Sám pamatuji učitele, který mi v roce 1983 vyhrožoval, že mne zavře po škole, pokud mu neřeknu, proč nechci vstoupit do Pionýra. Stal se členem OF a dodnes je ředitelem oné základní školy. Pamatuji učitele, který se v říjnu 1989 hrdě bil v prsa a prohlašoval, že si na hruď klidně připne rudou hvězdu, že on se za ni nestydí. Byl jedním ze zakládajících členů OF na dotčeném vzdělávacím zařízení.

Mezi nejambicióznější členy OF patřil beze sporu Václav Klaus, který již 7. prosince 1989 spatřoval budoucnost české politiky ve stranictví. Když se v letech 1990 a 1991 (jistě, že ne jen jeho přičiněním) rozpadalo OF na Občanskou demokratickou alianci, Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí, byla to jedna z těžkých ran pro ty, kdo si představovali, že Československo, jeho politická scéna (a národní hospodářství) nemusí nutně kopírovat partajní (a kapitalistický či "tržně-ekonomický") vývoj zemí západní Evropy. Tato představa byla zjevně ozvukem šedesátých let, kdy se lidé spontánně pokoušeli o reformu socialismu, ne o jeho přeměnu na kapitalismus.

Václav Klaus a jemu věrní rozpoznali rychle nebezpečnost těchto představ a začali je pejorativně označovat jako "třetí cestu". Do československé (a později české) politiky tak opět vstoupila jedna z podrazáckých mediálních metod, jichž např. proti chartistům užíval komunistický režim. Postup je jednoduchý - nezkoumají se argumenty oponenta, neanalyzují se, nepodrobují se kritice. Místo toho dostane oponent negativní nálepku ("zastánce třetí cesty"), jež sama o sobě názorového protivníka diskvalifikuje z diskuse. Václav Klaus je v užívání této metody mistr a uchyluje se k ní dodnes, což dobře vědí někteří klimatologové. Že jde o metodu typickou pro ty, kdo postrádají argumenty, snad netřeba dodávat.

Do volební kampaně v roce 1992 vstupovala Klausova ODS s tímto programem: "Cílem našeho úsilí je vybudovat fungující a politicky stabilní a federativní státní útvar". Po volbách, jejichž vítězové Václav Klaus a Vladimír Mečiar se stali příslovečnými dvěma kohouty na jednom smetišti tehdejší ČSFR, začaly ODS a HZDS připravovat rozdělení společného státu na Českou a Slovenskou republiku. Podvod na voličích vysvětlovali činitelé ODS vskutku originálně: Cílem jejich úsilí prý skutečně bylo "vybudovat fungující a politicky stabilní a federativní státní útvar", ale protože "zde není politická vůle" a společný stát "by nebyl fungující", je nutno federaci rozdělit.

Z dnešního pohledu je zajímavé, že tehdejší politická situace v mnohém připomínala dnešní znásilňování české veřejnosti ve věci amerického radaru. Podobně jako dnes, strašila i tehdy ODS občany - pokud by se federace nerozdělila, hrozila by prý "balkanizace" sporu mezi českými a slovenskými politiky. Podobně jako v loňských volbách, ani v roce 1992 neměla Občanská demokratická strana prosazovaný záměr ve svém volebním programu. Podobně jako dnes, i tehdy byla proti záměru ODS (a HZDS) většina obyvatel - jak české, tak slovenské části federace.

A podobně jako dnes, i tehdy žádali občané referendum, v němž by mohli sami rozhodnout o budoucnosti své vlasti. Ze stenozáznamu 18. společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů dne 13. listopadu 1991 se dovídáme, že petici iniciativ z Čech, Moravy a Slezska a Slovenské iniciativy "Za spoločný štát" podepsalo 1 milion 61 tisíc občanů ČSFR! Přesto jim nebylo rozhodnutí v referendu umožněno, i když k jeho vypsání vyzývaly mnohé osobnosti. Tak např. Jan Ruml, tehdejší náměstek ministra vnitra ČSFR a ředitel Federálního policejního sboru, zaslal poslancům dopis s výzvou:

"Rozhodněte co možná nejrychleji o konání referenda. Vůle občanů naší republiky, vašich voličů, by měla v každých očích vážit víc než ambice šovinistů, alibistů a totalitně uvažujících zločinců."

K 1. lednu 1993 zanikl československý stát a vznikla samostatná Česká (a Slovenská) republika. Dle přání několika desítek politiků. V rozporu s volebními programy. Poprvé od pádu komunistické moci rozhodla "demokratická" vláda jednoznačně proti vůli lidu. Po rocích 1948 a 1968 ožil opět duch mnichovské dohody. Přesvědčení, že "oni" stejně zase rozhodnou "o nás bez nás", zapustilo v mysli národa ještě hlouběji své kořeny.

Devadesátá léta. Divoká privatizace.

V článku analyzujícím před loňskými volbami programy jednotlivých politických stran jsem se při hodnocení privatizace odvolával na slova Josepha Stiglitze, nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001, ekonomického poradce bývalého amerického prezidenta Clintona a viceprezidenta Světové banky v letech 1997-2000. Ten tvrdí, že vláda České republiky vedená Václavem Klausem byla zpočátku Mezinárodním měnovým fondem dobře hodnocena za rychlou privatizaci, ale že celkové vedení transformačního procesu vyústilo v HDP, které bylo na konci 90. let nižší než v roce 1989. Podle Stiglitze český kapitálový trh v 90. letech

"umožnil několika čiperným správcům peněz (přesněji řečeno, kriminálníkům v bílých límečcích -- kdyby to, co udělali v České republice, provedli ve Spojených státech, byli by za mřížemi), aby odkráčeli s miliony dolarů cizích peněz. Jako výsledek této a dalších chyb při své transformaci, v porovnání s tím, kde byla v roce 1989, republika zůstala pozadu -- přes ohromnou výhodu své polohy a vysoké vzdělanosti své populace."

Když Severoatlantické shromáždění projednávalo v květnu 1998 v Barceloně zprávu, jež - mimo jiné - kritizovala postup české privatizace, bylo téma privatizace v České republice, Polsku a Maďarsku zařazeno do bloku o organizovaném zločinu.

Výhrady ke způsobu provedení privatizace v bývalém Československu má i jeden z autorů české ekonomické reformy, možný kandidát na funkci prezidenta ČR Jan Švejnar. V prohlášení s názvem Václav Klaus nemluví pravdu uvádí mimo jiné:

Na konci roku 1989 jsem přišel s jedním z hlavních návrhů ekonomické reformy, který vyšel pod názvem Strategie ekonomické přeměny Československa nejdřív v PlanEcon reportu (v prosinci 1989) a pak v edici Archy Lidových novin (1990). Tento návrh jsem předložil československé akademické obci v lednu 1990 a ministrům federální a české vlády a guvernérovi Národní banky na víkendovém zasedání na zámku v Kolodějích 2.-4. února 1990. Na rozdíl od Vladimíra Dlouhého, Tomáše Ježka, Dušana Třísky, Jana Vrby, Josefa Tošovského, Jana Vaňouse a Josefa Zieleniece se Václav Klaus těchto jednání neúčastnil. Můj návrh významně ovlivnil následnou diskusi a koncepční vývoj transformace, ale metoda doporučená mnou a kuponová privatizace provedená pod vedením Václava Klause se lišily převážně v tom, že já jsem dával velký důraz na přednostní vytvoření silného právního systému, aby nemohlo docházet k rozkrádání majetku a jiným nelegálním činům. Též jsem důsledně navrhoval, aby občané dostali silné minoritní podíly akcií podniků, avšak aby většina akcií zůstala pro financování důchodů, zdravotnictví a vstup strategických partnerů.

Text mého návrhu je přístupný na mé webové stránce, www.jansvejnar.cz, v sekci Akademické působení, Publikace.

Pokud Václav Klaus sepsal nějaký seriózní koncept ekonomické transformace, rád bych si jej přečetl.

Zásluhy za realizaci kuponové privatizace, která mimo jiné obohatila světový slovník o pojem "tunelování", ale Václavu Klausovi samozřejmě upřít nelze.

Na otázku, kdo že je to Jan Švejnar, že si troufá kritizovat Václava Klause, dosti dobře odpovídá jeho životopis. V kontrastu s ním působí poněkud přehnaně tvrzení Václava Klause, že

"vstoupil do politiky, ale kontakt se světem ekonomické vědy neztratil. Dále příležitostně přednášel i publikoval a v roce 1991 se na Universitě Karlově habilitoval jako docent v oboru ekonomie. V roce 1995 byl jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické v Praze."

Citační on-line databáze Web of Science uvádí, že od roku 1980 publikoval J. Švejnar 42 články a byl citován ve 470 článcích (355 bez autocitací); h-index 13. Pro jméno V. Klaus s adresou Praha nebo Prague uvádí databáze pro totéž časové období celkem 16 článků, z toho jen jeden v zahraničním časopise. Citován v 6 článcích (bez autocitací); h-index 2.

Čtenář zajímající se více o privatizaci v 90. letech jistě neprohloupí, sáhne-li po Čulíkově knize ...jak Češi myslí. Pozoruhodný je rovněž přepis pořadu Jana Čulíka, který byl odvysílán na stanici Svobodná Evropa v lednu roku 1991. Po několikanásobné zkušenosti se zradou volebních programů vítězi voleb je dobré si připomenout, že v "demokratické" České republice jde o tradici:

"Další část rozhovoru reportéra Čulíka s panem Nepilem se zaměřila na nespornou skutečnost, že se v Československu v souvislosti s privatizací poměrně málo hovoří - tedy oficiálně a ve sdělovacích prostředcích - o aktuálních a výhledových záležitostech finančních a daňových otázek. Širší veřejnost těmto problémům nerozumí, diskuse odborníků se odehrávají za zavřenými dveřmi.

Vlastně už před volbami patřilo k povinnostem kandidujících stran, aby se k finančním a daňovým aspektům kupónové privatizace, které postihnou každého občana, konkrétně a jasně vyjádřily. To se však nestalo. Když prolistujeme stránky tisku z předvolebního období, zjistíme, že dnešní forma privatizace vlastně nebyla součástí žádného volebního programu. Přišla s ní až po volbách jedna - dodejme: malá - skupina Občanského fóra."

1997-1998. Finanční skandály ODS. Opoziční smlouva.

Pozoruhodný filmový dokument s názvem Vládneme, nerušit popisuje českou politiku v letech 1997 a 1998. Začíná skandály Občanské demokratické strany s falešnými sponzory - skandály, jež nikdy nebyly vyšetřeny jako trestné činy, třebaže existovalo podezření, že čelní představitelé ODS, včetně Václava Klause, porušili zákon. Film pokračuje pohledem na mimořádné volby, jež se konaly po pádu Klausovy vlády a v nichž proti sobě stáli dva (zdánlivě) nesmiřitelní protivníci - Václav Klaus a Miloš Zeman.

Podpis takzvané "opoziční smlouvy" oběma politickými rivaly 9. července 1998 vyznívá pikantně po předvolebních slovech Václava Klause z června téhož roku: "Kategoricky prohlašuji, že spekulace o tom, že ODS bude po volbách tolerovat menšinovou vládu sociální demokracie (s jakýmikoli partnery) jsou neopodstatněné a nesmyslné." Občanská demokratická strana, druhá nejsilnější v parlamentu, tolerovala menšinovou vládu České strany sociálně demokratické po celé funkční období, až do voleb v roce 2002. Tato tolerance byla jasně deklarována VI. článkem smlouvy:

Výše jmenované strany se zavazují, že v průběhu volebního období Poslanecké sněmovny žádná z nich nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny, a budou-li takové návrhy předloženy jiným politickým subjektem, nepodpoří je hlasováním. V případě hlasování o jednotlivých zákonech (včetně rozpočtu) nejsou výše jmenované strany nijak vázány.

ČSSD této garance důvěry "opoziční" ODS využila a již v prvních týdnech vládnutí začala obsazovat místa v dozorčích radách nejrůznějších společností a organizací svými lidmi. Prováděla výměny ve státní správě a ve vedení bezpečnostních složek a zabránila tak např. vyšetřování daňových úniků v centrále ČSSD; podobně ovšem i vyšetření podezřelých kauz Občanské demokratické strany.

Třebaže lze filmu Vládneme, nerušit leccos vytknout (např. causa Karla Srby je složitější, než jak ji Erik Tabery popisuje), jde o cennou připomínku mnoha polozapomenutých událostí, jež se v období opoziční smlouvy odehrávaly: Ovlivňování médií, vydávání předvolebního bulvárního listu Super, protežování televize Nova. Snahy o kontrolu centrální banky a o změnu volebního zákona ve prospěch velkých stran. Stavba dálnice D47 a podivný nákup letounů Gripen. Dřevíčská výzva, iniciativa Impuls 99 a iniciativa Děkujeme, odejděte, k níž se připojilo podpisy na 200 tisíc lidí.

Film dává pochopit, kde se berou takoví lidé, jako je Miroslav Šlouf, Jaroslav Tvrdík nebo Martin Dalík, které nikdo nevolil a přece mají obrovskou moc, již uplatňují v zákulisí politické scény. Zároveň odkrývá, že v České republice se politika skutečně nedělá kvůli lidem a pro blaho státu. Jediným cílem je moc. Až mrazí, když v souvislosti s otázkou, zda by opoziční smlouva mohla pokračovat i v dalším volebním období, říká Václav Klaus [v čase 29:52]: "...já doufám, že to je hlavní zpráva dnešních večerních televizních a rozhlasových zpravodajství... nekonečná smlouva, ano."

Miroslav Macek se pak vyjadřuje zcela jednoznačně [v čase 45:44]: "...v politice přece jde jenom o vliv, ne? O co jiného? A o moc. A o rozdělování peněz. Copak jde v politice o něco jiného?"

Občanský odpor veřejnosti odmítající špínu politiky a žádající na politicích pouze, aby svou práci dělali poctivě tak, aby se o ni obyčejný občan nemusel starat, je zjevně mimo Mackovo chápání. Na iniciativu Děkujeme, odejděte, reagoval těmito slovy [v čase 46:30]: "Jediné, co mě překvapuje, je to, že tady nezaznělo jasně, že se tedy transformují buďto na nějaké politické hnutí a politickou stranu, a že chtějí tedy se svými názory a myšlenkami soupeřit s ostatními politickými stranami. Je to trochu i pokus vyhnout se konkurenci."

Před volbami v roce 1998 se ODS poprvé uchýlila k "mobilizaci" veřejnosti proti levici a jako osvědčenou předvolební taktiku ji použila i v roce 2002 (Klausův telefonický spam zazněl tehdy v tisících domácností) a v roce 2006, kdy agresivní tažení proti "KSČSSD" zaselo nebývalou nenávist mezi obyvatelstvo České republiky. V roce 1998 ovšem ODS pragmaticky během pár týdnů na mobilizaci zapomněla a se svým hlavním rivalem uzavřela smlouvu o podpoře levicové vlády na celé volební období. Občanům a voličům tak ukázala to, co je s dalšími a dalšími volbami stále zřejmější -- že volební program je jen cár papíru, který má ve dvou volebních dnech přivábit co nejvíce hlasů voličů. Den poté už pak na jejich mínění vůbec nezáleží. Záleží jen na vůli strany.

1999. Vstup České republiky do NATO. "Humanitární bombardování" Jugoslávie.

Podle serveru natoaktual.cz, dne 10. května 1990 "Na zasedání parlamentního shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku navrhl prezident ČSFR Václav Havel mimo jiné postupnou přeměnu NATO a Varšavské smlouvy v nový bezpečnostní systém."

25. února 1991 byly rozpuštěny vojenské struktury Varšavské smlouvy. 25. června téhož roku byl v Praze podepsán Protokol o ukončení odsunu sovětských vojsk z Československa. O týden později, 1.července 1991, se uskutečnilo poslední zasedání Politického výboru Varšavské smlouvy, kde došlo k jejímu oficiálnímu zrušení. Václav Havel při té příležitosti prohlásil:

"Celoevropský proces překonává dosavadní rozdělení Evropy a vytváří její novou architekturu, založenou na společném systému hodnot. Při této příležitosti bych chtěl zdůraznit, že odmítáme jakékoliv koncepce, které by chtěly některé státy izolovat od řešení evropských záležitostí a vytvářet v Evropě nové dělící čáry."

Bipolární svět se definitivně rozpadl. Blok opírající se o komunistickou ideologii přestal existovat. Evropa stála před nadějnou budoucností. Z dřívějších nepřátelských vojenských struktur zbývalo zrušit jen druhou z nich -- Severoatlantický pakt.

Leč nestalo se tak. NATO existovalo dál. Začalo se uvažovat o jeho rozšíření. Český prezident Václav Havel rozvíjel již v roce 1993 úvahy o vstupu České republiky do této organizace. V roce 1997 byla již příslušná jednání v proudu.

V březnu 1998, čtyři měsíce před volbami, z nichž vzešla opoziční smlouva, žádala ČSSD referendum o vstupu země do NATO a Miloš Zeman tvrdil, že odmítání referenda znamená "pohrdání českým národem". Václav Havel, který se ho ještě v roce 1989 nebál, referendum o vstupu do NATO odmítl jako "zcela bezdůvodné" a podle zprávy zahraničního vysílání Českého rozhlasu z 10. března 1998 obvinil některé představitele ČSSD z hazardérství a nezodpovědnosti. Táž zpráva uvádí, že generální tajemník NATO Javier Solana při návštěvě České republiky dal najevo že "vstup do NATO je příliš významný, než aby se proces ratifikace zasekl kvůli domácí politice". Nejmenovaný zdroj dále uvádí, že "Pro pověst ČR by bylo podle jeho [Solanových] slov "zničující", kdyby všech 16 členských států aliance ratifikovalo vstupní protokol a Češi stále váhali. Velmi by to ztížilo i budoucí rozšiřování NATO, protože členské státy by tato zkušenost odradila."

Třebaže v čele České republiky stála v letech 1998-2002 díky opoziční smlouvě vláda ČSSD, referendum o vstupu do NATO se nekonalo. Tato skutečnost je paradoxně uváděna zastánci amerického radaru jako argument proti referendu o něm.

Místo referenda probíhala informační kampaň. V té době jsem neměl žádný názor na otázku vstupu České republiky do NATO, primitivní vládní kampaň sama o sobě však ve mně budila k tomuto kroku odpor. Na emoce Čechů měly zapůsobit billboardy s fotografií Brežněvova dvojníka sedícího za stolem před mohutnou knihovnou plnou knih. Jednou jsem přistoupil až k billboardu a zjistil, že na hřbetech těch knih je vyvedeno OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ.

12. března 1999 se Česká republika oficiálně stala členem NATO. Členem obranného uskupení, jak v měsících před tím opakovaně zdůrazňováno. Ani ne dva týdny poté, 24. března, začalo NATO bombardovat Jugoslávii. Bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN.

Česká vláda nebyla v této otázce jednotná, ale nakonec srazila podpatky a přes nesouhlas české veřejnosti s agresí NATO, jež krizi v regionu ještě prohloubila, podpořila. Letecké údery v Srbsku (bombardování mostů a elektráren, zabíjení bezbranných civilistů obhajované odkazem na collateral damage ad.) byly - ve smyslu Norimberských principů - válečnými zločiny, na nichž se Česká republika dva týdny po vstupu do NATO podílela.

Bizarní korunu české účasti na ilegálním zásahu v Jugoslávii nasadil bývalý disident, filosofující humanista a několikanásobný kandidát na Nobelovu cenu za mír Václav Havel. Jeho slova ("Domnívám se, že během zásahu NATO na Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární...") zveřejněná 29. dubna 1999 v listu Le Monde představují lež vpravdě orwellovského formátu: Válka je mír, mír je válka...

2003. Útok Spojených států na Irák. Česká podpora válce proti vůli české veřejnosti.

Další válečný konflikt, opět iniciovaný v rozporu s mezinárodním právem, podpořil Václav Havel 30. ledna 2003, když podepsal tzv. Dopis osmi. Tento dokument, alibisticky tvrdící mimo jiné i to, že "Evropa nemá spor s iráckým lidem, který je první obětí nynějšího brutálního režimu v zemi", byl hlasem pro útok na Irák a jeho okupaci, jež způsobila nadbytečnou smrt více než milionu Iráčanů. Týchž Iráčanů, s nimiž "Evropa nemá spor".

Přestože proti útoku na Irák bylo na 70% obyvatel České republiky, křesťansko-demokratický ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda vojenskou akci Spojených států podpořil, i když i ona byla zahájena bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Česká republika se tak ocitla na seznamu zemí označovaném jako Coalition of the willing. Proti vůli obyvatel se Česká republika stala spolupachatelem válečných zločinů provázejících dobývání a okupaci Iráku.

Je pozoruhodné, že česká diplomacie, jež dlouhodobě kritizuje pošlapávání lidských práv na Kubě a v Bělorusku, mlčela a mlčí k porušování lidských práv v Iráku - nejen k tomu, jehož se dopouštějí irácké bezpečnostní složky, ale i k tomu, jež mají na svědomí okupační vojska Spojených států. Právě těch Spojených států, které po zjištění, že v Iráku žádné z inzerovaných "stockpiles of weapons of mass destruction" nejsou, zdůvodňují útok na Irák brutalitou bývalého Husajnova režimu.

Čeští politici, nechající se příležitostně zavírat do klece na Václavském náměstí, tak občanům ČR opět lžou. Jejich politika není vedena zájmem o dodržování lidských práv, padni komu padni. Jejich starost o dodržování lidských práv je především nástrojem mezinárodní politiky.

2006. Volby do Poslanecké sněmovny. Triumvirát lži, nenávisti a náhody.

Po čtyřech letech v koaliční opozici s ČSSD a dalších čtyřech letech v opozici byla ODS v letech 2005 a 2006 odhodlána dostat se za každou cenu k moci. Vsadila na osvědčený recept a mobilizovala voliče proti hrozbě označované jako KSČSSD. Vzbuzování strachu a systematické lhaní vytvořilo absurdní předvolební atmosféru, v níž nejnesmyslnější lež a popření logiky získávaly na věrohodnosti, pokud byly zaměřeny proti fantasmagorii KSČSSD a dostatečně často opakovány mainstreamovými médii. Volit ČSSD bylo podle některých manipulátorů horší, než volit KSČ. Proč? Protože po volbách by se vítězná ČSSD opírala o hlasy KSČ...

Osobně jsem byl svědkem diskuse, v níž Emanuel Mandler a další tři aktivisté přesvědčovali veřejnost, že v případě vítězství ČSSD ve volbách hrozí České republice rudá totalita. Jeden z přítomných studentů to nevydržel a prohlásil to za pitomost. Argumentoval asi takto: "ODS má většinu v senátu, má funkci prezidenta a má v rukou většinu hejtmanství v zemi. Není to spíš tak, že pokud v těchto volbách vyhraje ODS, že tu budeme mít modrou totalitu?"

Směsice shovívavých a útrpných úsměvů spolu s nechápavým pohoršením, jak někdo může mluvit tak hloupě, mu byly jedinou odpovědí.

Měsíce před volbami charakterizovalo systematické popírání zdravého rozumu. Ty nejkřiklavější pitomosti (např. "Sníží-li se daně, budou nejbohatší lidé odvádět do státní kasy více peněz.") byly opakovány do zblbnutí a tam, kde nezabíraly, byly nahrazeny útočnými floskulemi typu: "Aha, takže vy jste pro přerozdělování...". Předvolební kampani tedy dominovalo nálepkování oponentů, k němuž se tak často v 90. letech uchyloval (nyní čestný) předseda ODS Václav Klaus.

Zvláštností loňských voleb - a konec konců i vládnutí současné koalice - byly a jsou náhody. Mirek Topolánek na předvolebních mítincích tvrdil, že za vládou ČSSD stojí mafie a mluvil o mrtvých, aniž ovšem podal na koholi z ČSSD trestní oznámení. Jeho slova čirou náhodou několik dní před volbami potvrdil plukovník Kubice zprávou o propojení vlády ČSSD s organizovaným zločinem. Ta se náhodou dostala na internetové stránky Českého rozhlasu, zatímco poslanec Ivan Langer svůj výtisk tajné zprávy náhodou zapomněl na stole, když si odskočil na toaletu. K jeho výtisku se pak náhodou dostal někdo nepovolaný.

Jen náhodou byl jedenáct dní před senátními volbami zatčen bývalý šéf kabinetů sociálně-demokratických premiérů Zdeněk Doležel a týden před volbami bývalá Paroubkova náměstkyně ministerstva pro místní rozvoj Věra Jourová. A jak jinak, než náhodou, se přihodilo, že Spojené státy požádaly o umístění radaru v České republice do hodiny poté, co Topolánkova vláda získala - většinou dvou hlasů politických přeběhlíků - důvěru.

Volič se zdráhá tomu uvěřit, ale politici odpovídají: Jde skutečně jen o shodu okolností. Je to náhoda.

2006-2007. Vláda menšiny proti vůli většiny.

Zamyslíme-li se nad loňských volbami do Poslanecké sněmovny, zjistíme, že pro program ODS zvaný Modrá šance hlasovalo 35,38% volících občanů (odtud 81 poslanecký mandát), zatímco zřetelně proti němu hlasovalo na 45,13% občanů, již se zúčastnili voleb (100 poslaneckých mandátů ČSSD a KSČ). Provedeme-li korekci na volební účast, jež činila 64,47%, shledáme, že pro program ODS hlasovalo pouze 22,81% voličů. Otázka zní: Je to dostatečný mandát na provádění zásadních reforem, o něž současná Topolánkova vláda usiluje?

Odpověď je jasná: Není. A netřeba se dovolávat zahraničních zkušeností a obyčejů (např. z Velké Británie), stačí na to obyčejný selský rozum.

Vláda Mirka Topolánka však jedná, jako by silný mandát pro reformy měla. Opírá se přitom o hlasy dvou levicových poslanců, kteří ale levicový program, za nějž byli zvoleni, zradili. Kdyby existovala možnost odvolat poslance v průběhu volebního období, nejspíš by si to nemohli dovolit. Takto však umožňují existenci vlády, jež za stávajících okolností nejedná demokraticky, nýbrž autoritativně. Vůli 23% obyvatel vnucuje celé společnosti.

Námitka, že přeci nejde o vládní program ODS, nýbrž vládní program celé koalice, neobstojí. Podle průzkumů veřejného mínění provedených firmou STEM totiž:

- tři čtvrtiny lidí nevěří, že připravovaná vládní reforma zastaví růst zadlužení státu (18. května 2007),

- 70% obyvatel je nespokojeno s tím, že vládní strany v poslanecké sněmovně prosadily reformu veřejných financí (20. září 2007) a

- 75% dotázaných má z reformy veřejných financí obavy a očekává zhoršení finanční situace své domácnosti (21. září 2007).

Nejde tedy o odmítání předvolebního programu ODS, nýbrž aktuálního programu současné koaliční vlády. Řečeno zcela jasně: Vládní koalice prosazuje reformu proti vůli většiny obyvatel České republiky. Je to snad demokratické?

Také dlouhodobý odpor dvou třetin obyvatelstva proti umístění amerického radaru v ČR je opakovaně potvrzován průzkumy veřejného mínění; naposledy - 12. prosince 2007 - to byl průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM). I v tomto bodě ignoruje vláda vůli obyvatelstva a již téměř rok vyjednává se Spojenými státy. Z vyjádření poslance Strany zelených Ondřeje Lišky na veřejné diskusi, konané 5. listopadu v Olomouci, plyne, že "se počítá" se schválením americké základny, i kdyby to mělo být většinou jednoho či dvou hlasů. Je snad toto demokracie?

Ondřej Liška se ovšem vyslovil proti takovémuto způsobu schválení, sám ale velmi obratně kličkoval, když byl dotázán, proč Zelení nepodpořili návrh zákona o referendu. Jeho kluzké zdůvodňování, proč je lepší s USA jednat bilaterálně než je odkázat na Evropskou unii - když v téže chvíli Zelení tvrdí, že je nutno dosáhnout multilaterálního jednání v rámci euroatlantických struktur - se pak pohybovalo na úrovni typické pro komunistické Rudé právo. Vskutku, nomen omen...

Je zřejmé, že mezi nejvyššími představiteli Strany zelených a členskou základnou zeje stále větší propast. "Mysli globálně, jednej lokálně", říkají Zelení, jejichž výzva je na místě za situace, kdy se blíží drastické změny planetárního klimatu. V téže chvíli ovšem, za aktivní spoluúčasti špiček Strany zelených, rozhoduje vláda o razantním rozšíření dálniční sítě pro neekologickou dopravu kamiony a osobními automobily; vyjednává o vojenské základně v České republice; a brání zavedení prvků přímé demokracie. Brilantní analýza Jana Kellera ukazuje jasně, že Strana zelených toho se "zelenou" a demokratickou politikou nemá společného téměř nic. Spíš než co jiného je česká Strana zelených výtahem k moci, jenž do nejvyšších pater politiky vyvezl před rokem Martina Bursíka a několik jeho spolupracovníků. Otázkou zůstává, jaká část voličů Strany zelených se jednáním jejích špiček cítí podvedena.

2006-2007. Americká základna v České republice. Vláda proti občanům a zájmům vlastní země.

Na serveru www.valka.cz je pod datem 17. září 2002 uvedena tato zpráva ČTK:

Česká republika se úměrně svým možnostem zapojí do amerického projektu protiraketové obrany, která má hájit území USA a spojenců před nenadálým raketovým úderem. Českým novinářům to v pondělí večer ve Washingtonu řekl ministr obrany Jaroslav Tvrdík. S myšlenkou protiraketového "deštníku" přišel v 80. letech už tehdejší prezident Ronald Reagan, ale pro technické potíže se ji nepodařilo realizovat a i nyní se uskutečňuje jen v omezeném rozsahu. Systém zahrnuje detekci odpálených nepřátelských raket a jejich zničení ve vysoké dráze letu jinou raketou. Dosavadní zkoušky však ukázaly, že zásah se nedaří ve 100 procentech a větší množství bojových raket a hlavic by obranou snadno proniklo. "Vyjádřil jsem zájem ČR zapojit se do tohoto programu. Nabídli jsme Spojeným státům možnost rozmístění systému protiraketové obrany na českém území," řekl Tvrdík po setkání s náměstkem amerického ministra zahraničí Richardem Armitagem a americkým ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem ve Washingtonu. Podle Tvrdíka zapojení do protiraketové obrany rozšíří "spektrum (české protivzdušné) obrany kvalitativně na novou úroveň". O zapojení ČR do protiraketové obrany jednal před měsícem tým USA v Praze, řekl ministr. Konkrétní podrobnosti zapojení Tvrdík nesdělil, protože jednání jsou v raném stádiu, ale ČR by chtěla zapojit do projektu oblast pasivních sledovacích systémů, na kterou se specializuje. Projekt protiraketové obrany vyvolal nechuť Číny a Ruska a pochyby o jeho smyslu vyslovili i někteří evropští spojenci USA. Původně měla protiraketová obrana hájit jen území Spojených států proti útoku zemí, které Washington považuje za nevypočitatelné. Mezi ně řadí Irák, Írán a Severní Koreu, protože jsou schopny vyrábět raketové nosiče dlouhého doletu. (ČTK)

Mnozí představitelé ČSSD se dnes dušují, že sociálně-demokratický ministr Jaroslav Tvrdík se Spojenými státy o protiraketové obraně nejednal. Nebo - opatrněji - zdůrazňují, že nic neslíbil.

Zpráva mluví jasně. Ministr Tvrdík Američanům Českou republiku nabídl. Způsobem, jakým panovník nabízí své panství, své poddané. Občanů, voličů, ani jejich zástupců, poslanců, se na nic neptal. Dnešní výmluvy sociálních demokratů jsou irelevantní - zpráva z 9. července 2004 totiž dokazuje, že za vlády ČSSD probíhala další, tajná jednání o americké základně v ČR. Věrohodnost Paroubkova tvrzení, že o ničem nevěděl, pak zpochybňuje zpráva New York Times z 22. května 2006. Jak uvádí Štěpán Kotrba: "Česká republika se podle autora článku, Michaela R. Gordona, snažila vyhnout se veřejné diskuzi o projektu americké účasti na protiraketovém projektu, protože se ministři obávali, že by se toto téma mohlo stát událostí číslo jedna v červnových parlamentních volbách. Obezřetní z téhož důvodu byli i Američané."

Čtěme dobře: "ministři se obávali". Představitelé ČSSD tedy nejspíš velmi dobře o probíhajících tajných jednáních věděli, ale nechtěli, aby se o nich na veřejnosti diskutovalo v době předvolební kampaně. Proč?

Možným vysvětlením je souhlas ČSSD s americkým záměrem. Jednání byla tajná nejspíš proto, že ČSSD si byla vědoma pravděpodobného odporu české veřejnosti. Pokud by záležitost při volbách otevřela, musela by přiznat svůj souhlas se základnou, což by negativně ovlivnilo její výsledky v parlamentních volbách. Proto o věci mlčela. Když ale volby prohrála, stal se odpor proti základně vítanou příležitostí, jak zvýšit voličskou přízeň. Lavírování mnoha sociálně-demokratických poslanců a oportunismus samotného Jiřího Paroubka naznačují, že doměnka o souhlasu ČSSD s americkou základnou nemusí být lichá.

Členové ODS oprávněně poukazují na to, že oni jednání s americkou stranou nezačali. To ovšem není omluvou pro bleskurychlou vazalskou vstřícnost, s níž na jednání se Spojenými státy přistoupili. Připomeňme, že žádost Spojených států dorazila do hodiny poté, co Topolánkova vláda získala v pátek večer důvěru. Tisková konference, na níž čerstvě potvrzený kabinet oznámil souhlas s jednáním a fakticky začal za základnu lobovat, se konala druhý den -- v sobotu dopoledne, tedy v den pracovního klidu.

Před sepsáním následujících odstavců jsem se vrátil k článku o kampani pro radar, který jsem sepsal v srpnu loňského roku. Dobře jsem učinil a opět si ověřil, jak politici hřeší na krátkou paměť voličů. V následujícím seznamu shrnuji některé protimluvy, polopravdy a další podivnosti, jimiž se čeští politici a jejich mediální žoldáci snaží zlomit odpor české veřejnosti vůči stálé americké vojenské přítomnosti v České republice.

  • V rozhovoru na stanici ČRo6 odmítl dne 22. července 2006 ministr Cyril Svoboda referendum o základně slovy: "Nemáme obecní zákon o referendu, takže nemůžeme, i kdybychom chtěli, jako si myslím, že to nepatří do referenda, podle mě o tom mají rozhodnout politici s odpovědností, poslanci, senátoři, ministři. Ale ani technicky nemůžete žádné referendum zvládnout, protože ten zákon tu nemáte a nemůžeme tedy tři čtvrtě roku nebo rok si schvalovat ústavní zákon o referendu, abychom rozhodli o něčem, o projektu, ke kterému bychom se měli vyjádřit někdy v říjnu nebo v září tohoto roku. To zkrátka je, to je jako snést modré z nebe nebo oženit se s Marťany. To je stejně reálné."

    Rok s rokem se sešel, o radaru (údajně) ještě rozhodnuto není. Od září, října 2006 uplynul více než rok. Času na schválení zákona o referendu bylo tedy velmi mnoho. Problém asi leží někde jinde, než v nedostatku času.

  • Do půli roku 2006 se mluvilo o americké protiraketové obraně jako o prostředku ochraňujícím Spojené státy. Od 19. srpna 2006, jako mávnutím kouzelného proutku, "protiraketová základná USA má nově ochraňovat i Evropu" .
  • Podle vyjádření vládního koordinátora Tomáše Klvani ze dne 13. listopadu 2007 mají přístup k některým základním údajům o plánovaném radaru, bez nichž nelze jeho vliv na zdraví zhodnotit, pouze "vědci s bezpečnostní prověrkou". Jak potom ale věřit Lucii Talmanové, která 17. dubna 2007 tvrdila: "I pro českou vědu by rozhodnutí "ano pro radar" znamenalo výhru."? Jak potom věřit ujišťování Martina Povejšila z 18. srpna 2006, že už ve fázi výstavby by základna byla přínosem pro ekonomiku, neboť se předpokládá účast místních firem? Jak věřit jeho tvrzení, že "americká strana by nepožadovala žádné bezpečnostní prověrky, takže přístup k zakázkám by byl bez problémů"?
  • Stran technických parametrů plánovaného radaru panuje tolik nejasností, že jen jejich výčet by vydal na celý článek. Za všechny uveďme alespoň Technickou analýzu a odhad výkonových parametrů radaru XBR Brdy zveřejněnou v časopise ATM, a navazující příspěvek s názvem Kde je pravda o EBR radaru?, který vyšel na stránkách ATM on-line.
  • Po dobu několika týdnů byla veřejnost uklidňována zprávou "odborníků", že při provozu plánovaného radaru nebudou existovat žádná zdravotní rizika. Když byla tato zpráva zpochybněna skutečným odborníkem, profesorem Raidou, změnila se najednou vládní argumentace a veřejnost je uklidňována, že šlo "jen o předběžnou zprávu" a že je vlastně nekorektní nechat si vypracovat odborný posudek na něco, co samozřejmě nebyla plnohodnotná studie.

    Výstižně tuto argumentaci předvedl uživatel Martin14159, který na stránkách protiraketam.cz vystupuje způsobem vzbuzujícím podezření, že je najat vládou proto, aby se tvářil jako obyčejný účastník diskuse a přitom neutralizoval nepohodlné názory oponentů radaru. V diskusi "Zdravotní a ekologické aspekty" napsal 15.11.2007 ve 23:20: "Chybu udělali ti soudruzi z iniciativy Referendum 2007, když tento dokument označili za něco co není, pak s ním trapně obcházeli vědecká pracoviště s cílem tento dokument za každou cenu zdiskreditovat. Většina to odmítla ale jedno pracoviště se přeci jen našlo ale v mých očích se zdiskreditovali tito vědci také, když na to reagovali."

  • Nutnost postavit radar bývala zdůvodňována nebezpečím jaderného útoku ze strany Severní Koreje a Íránu. Mluvilo se o dosahu radaru 6700 km. Jednání Spojených států se Severní Koreou však tuto hrozbu eliminovala a jako strašák zůstal Írán s (údajně) vojenským jaderným programem. Dosah radaru bez vysvětlení poklesl z 6700 km na pouhých 2058.

    Nyní se ovšem česká veřejnost dovídá několik zásadně nových skutečností. 16. listopadu 2007 vychází najevo, že Bílý dům tlačí na zpravodajské služby, aby poskytly Bushově administrativě zprávu potvrzující, že Írán vyvíjí jaderné zbraně, což by uvítal americký viceprezident Dick Cheney, který je obviňován ze snahy na Írán zaútočit. Na počátku prosince americké tajné služby přesto zveřejňují zprávu, jež konstatuje, že Írán na podzim 2003 pravděpodobně zastavil vývoj jaderných zbraní a v současnosti na něm nepracuje.

    Že jde o konflikt zpravodajců a Bílého domu, který už jednou zneužil zmanipulované informace - k útoku na Irák, potvrzuje pobouření, s nímž na informace šestnácti zpravodajských služeb reagoval v rozhovoru pro deník Der Spiegel známý jestřáb Bushovy administrativy John Bolton.

    Co na to vše česká vláda? Tváří se, jako by se nic nestalo a hodlá v jednání o americkém radaru pokračovat! Vysvětlení? Protiraketová obrana je proti raketám, i kdyby nesly jen konvenční hlavice! Občan, jemuž je takové slabomyslné vysvětlení předkládáno, se ocitá v roli blbečka, který nemá mít vlastní rozum a má věřit stále nesmyslnější argumentům české vlády, jež - nyní již zcela čitelně - podřizuje své konání agresivní unilaterální politice současné americké administrativy.

    Takto tedy vypadá Česká republika 18 let po "sametové revoluci": Vláda prosazuje vojenský projekt cizí mocnosti zaměřený proti smyšlenému nebezpečí. Většina česká veřejnosti je proti, ale česká vláda trvá na svém. Lže a americký projekt dále prosazuje. Je snad toto demokracie?

  • Česká republika po pádu komunistické moci: Svoboda ano, demokracie nikoliv. Ani zastupitelská.

    Výše uvedený výpis některých kritických okamžiků ve vývoji bývalého Československa a nástupnické České republiky dokumentuje neslavnou úroveň československých a nyní českých politiků. Ti nedodržují předvolební sliby, zrazují programy svých stran, lžou, manipulují a zastrašují veřejnost, zneužívají svých funkcí a peněz daňových poplatníků.

    Tím snad nejhorším ale je, že ignorují mínění lidu ve chvílích, kdy ten je proti zapojení České republiky do útočných válek a vojenských záměrů cizích států. České země se nikdy nenacházely v pozici koloniální mocnosti a v české společnosti, až na výjimky, absentují militantní, dobyvačné nálady. Je tragédií, že Česká republika se, rozhodnutím politických špiček, spolupodílela na vojenských akcích, jež neměly oporu v mezinárodním právu a - co horšího - přinesly smrt a utrpení statisícům nevinných lidí. A je ovšem k tíži nás všech, že jsme takové jednání našich politiků a naší země dopustili.

    Nemá-li se Česká republika podílet na dalších podobných akcích proti vůli lidu, je nutno, aby zde byla demokracie, totiž vláda tohoto lidu. V tomto konstatování je skryta otázka: "To tedy v naší zemi není demokracie? V roce 1989 nám přeci šlo o svobodu a demokracii!"

    Ano, o svobodě lze uvažovat. Na rozdíl od doby před rokem 1989 můžeme na veřejnosti bez obav říci, že premiér lže. Demonstranti mohou na Václavském náměstí křičet, že vláda (parlament, prezident) má na rukou krev nevinných Iráčanů, a nikdo je nezavře (pokud ovšem demonstranti náhodou neohrozí bezpečnost neonacistů). Tedy svoboda zde je -- lze cestovat, lze vydávat knihy, lze demonstrovat, lze protestovat. Ale to je vše.

    Nic se totiž nezmění. Na náměstí může 5 tisíc (ale možná i 100 tisíc) lidí demonstrovat a nic se nezmění. Lid České republiky může být proti (a také je proti) umístění americké základny na českém území, ale zabránit tomu - alespoň v současnosti - nedokáže. Shodneme-li se na tom, že demokracie je vláda lidu, a shodneme-li se zároveň na tom, že vládnout znamená rozhodovat a vykonávat svou vůli, pak český lid této zemi nevládne. Zástupci lidu totiž nevykonávají vůli těch, kdo je zvolili (tedy vůli lidu), nýbrž svou vlastní vůli.

    Záležitost amerického radaru ukazuje jasně, že demokracie - a to ani demokracie zastupitelská - v České republice neexistuje. Zastupitelská demokracie totiž zjednodušuje vládu lidu tím, že jednotlivé skupiny obyvatel si zvolí dle svých preferencí svého zástupce. Ten potom v parlamentu tyto své voliče zastupuje, tj. při hlasování o zákonech tlumočí vůli těch, kdo mu dali hlasy.

    Zastánci radaru v českém parlamentu ale neříkají nic jiného, než že zastupitelská demokracie je opravňuje k tomu, aby rozhodli po svém. Zastupitelská demokracie je tedy opravňuje k tomu, aby své voliče nezastupovali.

    Jde o vpravdě totalitní způsob myšlení. Zvolením se z občana stává nadobčan, který smí rozhodovat dle své vůle jakkoli. Na čtyři roky se z něj stává monarcha -- panovník nad osudem voličů v jeho volebním okrsku, kteří si mohou přát cokoli, přesto budou oslyšeni.

    Slýchávám námitku: "Ale toho poslance si můžeme přeci zvolit, takže máme demokracii. A navíc je zde politická zodpovědnost -- v příštím volebním období si můžeme zvolit někoho jiného!" Ano, to jediné mohu -- jednou za čtyři roky někoho zvolit. Je to ale demokracie?

    Na uvedenou námitku již reagoval Petr Kokaisl, já si pomohu odlišným příměrem: Představte si, že se ve městě chcete dopravit taxíkem na pěknou vyhlídku. Najmete si taxikáře (neboť i poslance si vlastně za své peníze najímáme) a vyrazíte. V půli cesty zjistíte, že taxikář vás neveze na vyhlídku, ale na smetiště. Vzbouříte se. Taxikáře necháte zastavit (odvoláte poslance), nezaplatíte mu a najmete si jiného (zvolíte jiného poslance).

    Jak to ale vypadá v České republice? Chcete po taxikářovi, aby vás dovezl, kam dohodnuto. On vám na to odpoví, že jste si jej zvolil a teď je jen na něm, kam vás doveze. Chcete po něm, aby zastavil, ale on jede dál a vy zjistíte, že ani za jízdy nemůžete vyskočit, protože dveře nemají kliku (poslance nelze odvolat). A tak vás taxikář dopraví na smetiště a vy se tam můžete svobodně rozhodnout, že na cestu zpátky už se jím svézt nenecháte.

    Je to demokracie? Není. A postupující globalizace, blížící se ekologická a ekonomická krize a pronikavý rozvoj vojenské techniky a policejní technologie vytvářejí riziko, že už nikdy nebude.

                     
    Obsah vydání       14. 12. 2007
    14. 12. 2007 Připravovaná reforma zdravotnictví neskončí dobře Václav  Špíka
    14. 12. 2007 Tiché protesty v Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze Jaroslav  Polák
    14. 12. 2007 Občané České republiky -- blbečci s volebním právem Jakub  Rolčík
    14. 12. 2007 Diverzita a (česká) média Jan  Křeček
    14. 12. 2007 "Bude se soustředit" na (i na) "(širokospektrální) milou a líbivou hudbu"
    14. 12. 2007 Atomové elektrárny a rakovina dětí, aneb Myšlenky ohledně života a práce v okolí Temelína Uwe  Ladwig
    14. 12. 2007 Mazuchová, arogance a místní referendum v Unhošti
    14. 12. 2007 Znovu: Bude zrušen Památník národního písemnictví?
    14. 12. 2007 Preference, preference, preference Josef  Baxa
    14. 12. 2007 Vize amerických kremlologů
    14. 12. 2007 Řecko dalo přednost Rusku
    14. 12. 2007 Jitřní píseň Sylvia  Plathová
    14. 12. 2007 Jsme součástí mezinárodního hnutí a podle toho se taky chováme
    14. 12. 2007 EU Spojeným státům: Probuďte se ohledně globálního oteplování
    14. 12. 2007 Spojené státy odmítly britskou žádost o propuštění vězňů z Guantánama
    14. 12. 2007 Jsem, nebo nejsem muslim? Lukáš  Lhoťan
    14. 12. 2007 Muslim zachránil židy v newyorském metru Lukáš  Lhoťan
    14. 12. 2007 Novináři nenaslouchají. Ale čemu? Pavel  Urban
    13. 12. 2007 Komorní demonstrace před saúdskoarabským vězením -- reportáž jen lehce rozverná Jan  Potměšil
    13. 12. 2007 Hemžení "nepřítomných" diplomatů Petr  Nachtmann
    30. 11. 2007 Jací jsme
    14. 12. 2007 Předseda Humanistické strany předá protestní dopis a lékárničku první pomoci na Maďarském velvyslanectví v Praze
    14. 12. 2007 Trochu složitější Pavel  Urban
    13. 12. 2007 Proč se vyhýbáte důležitým otázkám? Petr  Nachtmann
    13. 12. 2007 Význam lokálních tratí pro současnost se možná prokáže dříve, než bychom očekávali
    13. 12. 2007 Pro Prahu: Víc přechodů, víc cyklistických pruhů a bezpečnější křižovatky
    13. 12. 2007 Jsem pro Švejnara i za cenu podpory ze strany komunistů Boris  Cvek
    14. 12. 2007 Tlachavý text Mirka Vodrážky
    14. 12. 2007 Ještě jednou o Bhópalu
    13. 12. 2007 Chtěl bych, aby nám ministerstvo zahraničí lhalo za naše peníze kvalifikovaně Ladislav  Žák
    13. 12. 2007 Čunkovy hlasy Pavel  Kopecký
    17. 11. 2007 Hospodaření OSBL za říjen 2007

    Klaus versus Švejnar - prezidentské volby 2008 RSS 2.0      Historie >
    14. 12. 2007 Občané České republiky -- blbečci s volebním právem Jakub  Rolčík
    13. 12. 2007 Jsem pro Švejnara i za cenu podpory ze strany komunistů Boris  Cvek
    11. 12. 2007 Co udělal Paroubek pro vysvětlení Švejnarových kvalit Štěpán  Kotrba
    4. 12. 2007 Paroubek píše Filipovi: podpořte Švejnara   
    26. 11. 2007 Listopad 2007: svatý Klaus v Čunkistánu Boris  Cvek
    16. 11. 2007 Čtvrtstoletí Ladislav  Žák
    14. 11. 2007 Otázky Václava Moravce a Nedělní partie 11. 11. 2007 Vladislav  Černík
    13. 11. 2007 Bursík se odmítl bavit s odpůrci základny, Kateřinu Jacques "irituje ironický škleb"   
    7. 11. 2007 Déja–vu televizní krize Štěpán  Kotrba
    5. 11. 2007 Švejnar místo Klause: Osmnáct nebo dvacet bez dvou? Štěpán  Steiger
    11. 10. 2007 Nechci tučňačky, Klaus na Hrad Lukáš  Rázl
    20. 9. 2007 Madlenka na Hrad aneb úvaha o příštím prezidentském kandidátovi Štěpán  Kotrba
    4. 3. 2007 Bída akademické argumentace Bohumil  Kartous
    3. 3. 2007 Odpověď od Václava Moravce Václav  Moravec
    20. 1. 2007 Tahle partaj je pěkně zkurvená