Vážená paní předsedkyně, když jsem v minulosti stával před soudem jako obžalovaný, vždy jsem se snažil využít situace k tomu, abych vrhnul před veřejností světlo na ty, kteří mne před soud postavili, a na poměry, z nichž jejich snažení vyrůstá a které zrcadlí. Nevím, jak soud rozhodne o žalobě, která je na mne podávána dnes, přesto však budu věren své tradici a pokusím se využít dnešního jednání k tomu, abych řekl několik poznámek k věci, která je předmětem žaloby, a k jejím širším souvislostem.

Pánové Cibulka a Vydra se dožadují mého odsouzení za to, že jsem je prý poškodil na cti, protože jsem řekl, že zveřejnění seznamů údajných spolupracovníků StB v jejich revui Rudé krávo způsobilo četné lidské tragedie. Na svém výroku pochopitelně trvám a doložím ho několika příklady, abych potom tento čin jejich revue obecněji zhodnotil.

Paní O. Š. mi napsala: "Jenom cynik nebo primitiv může pokládat za tragedii pouze to, když někdo skočí z nuselského mostu nebo si dá na krk oprátku." Souhlasím s paní O. Š. Z dopisů, které mi došly, vyplývá, že zveřejnění seznamů skutečně vedlo k několika sebevražedným pokusům. Pan I. P. mne například upozorňuje na sebevražedný pokus chlapce, který v seznamu objevil jméno svého nemocného otce. Sebevraždu chtěla spáchat stará lékařka, kterou před čtyřiceti lety, když byla těhotná, donutili po mnohahodinovém výslechu k podpisu spolupráce, kterou nikdy nenaplnila. Od jejího sebevražedného úmyslu ji prý odvrátila právě má kritická zmínka o publikování seznamů. Z nepochopitelných důvodů - jak mi píše dr. K. S. - nevyšel její pokus o sebevraždu a skončila v psychiatrické léčebně. Tato paní říká, že i kdyby jen několik lidí jmenovaných v seznamu prožilo peklo, které prožila ona, bylo zveřejnění seznamu nenapravitelným zločinem. Pan A. M., jak mne informovala jeho snacha, dostal po zveřejnění svého jména těžký srdeční záchvat. Tento muž přitom, dodávám, prošel lustracemi jako bezúhonný. Předpokládám, že většina postižených netouží po další publicitě a se svými případy se mi nesvěřuje, nicméně i těch, kteří mi dali svou důvěru, je nemálo.

Ale, jak správně píše paní O. Š., tragedií nelze rozumět jen sebevraždu či sebevražedný pokus. Škála neštěstí, které tyto seznamy způsobily, je veliká, a skutečně jen cynik nebo fanatik nepochopí, co například pro člověka, který byl celý život pronásledován komunistickým režimem a odseděl si dost let ve vězení, znamená, když náhle objeví - aniž se kdy čeho dopustil - své jméno na seznamu a jeho okolí s ním přestává mluvit. Takovému člověku se zhroutí svět. A to snad není lidská tragedie?

Mnoho lidí charakterizuje svou situaci jako "vyobcování z obce", což byl, jak známo, ve starověku vůbec nejhorší trest. Jsou navždy očerněni a nenalézají žádnou možnost, jak se očistit. Mnoho z nich se nechalo lustrovat s negativním výsledkem (například pánové Z. P., J. N., H. W., J. N., Q. M., Z. W. N.), ale jejich osvědčení jim už není nic platné, nemohou ho nosit stále na čele. Mnozí lidé se ocitli na seznamu bez svého vědomí, mnozí jen proto, že přijali pozvání tajných policistů do restaurace, mnozí proto, že v těžkých chvílích, o jakých nemohou mít zde přítomní žalobci ani ponětí, týráni psychicky i fyzicky a nejrůzněji vydíráni, nejčastěji hrozbou, že budou postiženy jejich děti či příbuzní, podlehli a něco podepsali. Mnohdy ani nevěděli co a mnohdy tímto podpisem, před dávnými desítiletími, vše skončilo, protože pak se vzepjali k odporu a byli za to také náležitě postiženi.

Pocit "vyobcování z obce" se znovu a znovu objevuje ve všech dopisech, které na toto téma dostávám, nebo v případech, o nichž jsem informován. Děti se stydí za své rodiče, rozpadají se rodiny, lidé se chovají k těm, kteří se ocitli na seznamech, jako k prašivým. Leckdos z těch, kdo mi píší, nemá možná zcela čisté svědomí a líčí se lepší, než je. Ale o to přece vůbec nejde. Jakým právem má být bez soudu a možnosti obhajoby, nadivoko a veskrze podezřelým způsobem odsouzen? Jakým právem mají trpět jeho děti a jeho příbuzní, kteří o jeho selhání nic nevěděli? Proč mají být zhanobeni lidé, kteří už nežijí a svůj příběh si odnesli do hrobu?

Z mnoha dopisů též vyplývá, že zveřejnění seznamů mělo za následek ztrátu zaměstnání či konec vědecké dráhy. Lidé nebyli vyhozeni na základě řádných lustrací, ale jen proto, že zveřejnění jejich jména ochromilo jejich bázlivé nadřízené do té míry, že se s nimi raději rozloučili. Takové případy mi líčí v dopisech například učitel M. F., který se ocitl v seznamu - jak uvádí - jen proto, že podepsal papír, že odmítá s StB spolupracovat. Rezignovat na svou funkci museli či zaměstnání ztratili například M. V., O. Č., D. R., A. J., I. J. Na trvalé anonymní pronásledování, vyhrožování a štvaní spodinou, kterou revue Rudé krávo tak úspěšně mobilizuje, si stěžují I. P., I. B., H. M. a další.

Všichni, které tu uvádím iniciálami, mi dali souhlas s uveřejněním svých plných jmen a nabídli své svědectví u tohoto soudu. Nevyhověl jsem jim a nevyhovím jim, protože odmítám převzít odpovědnost za další následky, které by pro ně tato publicita mohla mít.

Vážená paní předsedkyně, naše společnost byla po desítiletí vystavena zvůli moci, která se neštítila užívat všech prostředků nátlaku, vydírala občany psychicky, fyzicky i existenčně. Rukojmími byly především děti, jejichž budoucnost byla podmiňována povolností rodičů. Náš národ - jako i jiné národy - není složen ze samých hrdinů, proto mnoho lidí se pokoušelo moc jen různě - lépe či hůř - oklamat, neupsat jí duši a uspokojit ji drobnými ústupky, například bezobsažnými hovory s vyšetřovateli. Ale i takové hovory mohly dostat bezpočet lidí do policejních seznamů. Průzkumy ukazují, že aktivních udavačů byla spíš menšina, většinu na seznamech tvoří lidé, kteří se provinili pouze pasivním kontaktem s Bezpečností, anebo kteří se neprovinili ani tím. Velké procento tvoří lidé pronásledovaní, lidé kteří trpěli způsobem, který si stěží umí představit většina těch, kteří dokázali proklouznout předchozí érou tak, že nestáli Bezpečnosti ani za povšimnutí.

Údajné seznamy údajných spolupracovníků StB mají veskrze nejasný původ, jsou plny různých chybných údajů, ba leccos nasvědčuje tomu, že jsou dílem obratných desinformátorů z řad StB, a to jak těch, kteří je po léta sestavovali, tak těch, kteří je dali k dispozici tisku. Rozhodl jsem se proto vyzvat všechny příslušné úřady, aby pátraly po jejich původu a pohnaly k odpovědnosti všechny, kdo přispěli k jejich zveřejnění.

Celou věc považuji za jeden z největších úspěchů StB, které se podařilo na dlouhá léta zamořit ovzduší demokratického státu, zmobilizovat všechnu spodinu, jejíž největší radostí je ubližovat jiným, cynicky jí nabídnout jako dobově příhodnou záštitu prapor bojového antikomunismu, zneurotizovat společenské klima a posléze zproblematizovat základní hodnoty, na nichž by měl být právní a demokratický stát založen. Samozvaní samosoudci, kteří sedí zde - na lavici žalobců - jsou jen pokračovateli komunistické ideologie nenávisti, msty a totalitního odporu k právu. Jejich revue je stoka, šířící lež a zlobu. Je to hanba našeho nezávislého tisku.

Ženě jednoho ze zostuzených, když volala panu Cibulkovi a pokoušela se zjistit, proč jejího muže zostudil, řekl prý pan Cibulka: "Váš muž si může hodit mašli."

Petře a Luboši, doufám, že nedosáhnete toho, aby si v této zemi už kdokoli musel z politických důvodů "hodit mašli". A stydím se za to, že vaše jména byla kdysi pod prohlášením Charty 77.

Dovolte mi, paní předsedkyně, abych v této smutné souvislosti opakoval větu, kterou jsem před čtyřmi lety ukončil jeden ze svých projevů na Václavském náměstí a která se pak stala okřídleným terčem žertování všech zapšklých a zamindrákovaných lidí:

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!