Petra Uhla zřejmě ani neurazila uvedená nepřesnost, ale spíše jeho vlastní interpretace Janouchovy kritiky české justice a to, že se ho podle jeho přesvědčení Janouch pokusil zařadit mezi negativistické odmítače české justice, podle kterých je "nespravedlivá, zkorumpovaná či jinak shnilá".

Na příkladu kauzy dr. Yekty Uzunoglu, za kterou je česká justice mimořádně intenzivně kritizována různými spolky, mimo jiné na celém světě operující a uznávanou Amnesty International, Petr Uhl zcela nepodloženě ukazuje, že až na nepodstatné drobnosti je justice funkční tak, jak by podle jeho představ být měla.

V první řadě se Petr Uhl domnívá, že pouze v prvních 6-ti letech, tedy od roku 1994 do února 2000 byla kritika důvodná, neboť docházelo k průtahům a možná i k horším věcem (pokusy o podvržení důkazů). V dalších sedmi letech se podle jeho názoru již nic takového nedělo. Dále podle jeho mínění soud postupoval zcela správně a hlavně "řízení se protahovalo i kvůli obstrukcím obžalovaného a jeho obhájce"! Petr Uhl dokonce odkazuje na nejmenované pozorovatele, podle kterých je přístup soudu k panu Uzunoglu příliš tolerantní.

Z uvedeného je zcela zřejmé, že Petr Uhl přehlíží skutečnost, že lidská práva nerozlišují jednotlivé fáze trestního řízení a že podle příslušných soudů je pro zjištění, že základní práva byla porušena, rozhodující jenom celková délka řízení v poměru k složitosti případu. Vzhledem ke skutečnosti, že případ se stal složitým výlučně z důvodů, které zavinila policie, je vina výlučně na straně státu. Soud tedy zcela jistě nepostupoval správně, když po roce 2000 v řízení pokračoval a nařídil hlavní líčení a opomenul předběžné projednání obžaloby, které slouží především k přezkumu přípravného řízení, které bylo i podle Petra Uhla příliš dlouhé. Dále tvrzení Petra Uhla, že k délce přispěl dokonce sám obžalovaný, je zcela nepodložené a nejspíš i nepravdivé. Podle dostupných informací soud dělal zcela zbytečné obstrukce a opakovaně upíral základní práva obžalovanému, kterému nezbylo, než se obhajovat nejen proti obžalobě státního zástupce, ale paradoxně i proti celému senátu, který podle odvolacího soudu procesně neúčinně sám o sobě prohlásil, že je podjatý.

Dále Petr Uhl ve svém otevřeném dopise opět nepravdivě tvrdí, že soud nesměl přihlédnout k "písemným vyjádřením různých institucí učiněným ve prospěch obžalovaného". Zcela postačí na tomto místě odkázat na ustanovení § 89 odst. 2 tr. řádu, podle něhož "za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména ... věci a listiny".

Dále Petr Uhl poukazuje, opět bez jakéhokoli podkladu na údajné potlačení nejasné stránky v životě dr. Uzunoglu a odkazuje na vývoz zbraní (jednalo se o zdravotnický materiál a polní nemocnici pro "Lékaře bez hranic") a finanční spolupráci s politicky vlivnými lidmi. Dále, aniž by se kdykoli soudního líčení s lékařem osobně zúčastnil, hodnotí jeho vystupování k soudu jako agresivní a výhružné, a kritizuje nadávky státnímu zástupci, který především nese zodpovědnost za hrubé zásahy do základních práv obžalovaných a za nikdy nevyšetřené trestné činny spáchané na Dr. Uzunoglu především v době vazby (fyzické a psychické týrání, připoutání k rozpálenému topení, bití a pokusy o vraždu).

V jedné věci, kterou Petr Uhl ve svém dopise uvedl má ovšem pravdu: "s výjimkou délky a vad řízení ... se jeho případ nevymyká standardnímu postupu v jiných případech". S naprostou samozřejmostí se významné důkazní návrhy obhajoby zamítají či rovnou opomíjejí, jak v přípravném řízení tak i u soudu, zcela standardně se neumožňuje obhajobě položit otázky klíčovým svědkům a zcela normálně se na poslední chvíli mění popis žalovaného skutku anebo jeho právní kvalifikace a to pokud možno tak, aby obhajobě nezbyl čas na tuto změnu reagovat.