1. 6. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
3. 6. 2007

Zemřel spisovatel Jan Beneš (1936-2007)

< Fotografie převzata z portálu Česká literatura

»Malér s kafem?« ptá se Mrs. Olsonová zlomené manželky, které právě odešel manžel vyplivnout novomanželskou kávu do záchoda.

»Už nevím, co mám dělat, paní Olsonová,« povzdechne si nešťastná novomanželka. »Tohle je u nás doma pořád.«

»Milá Jane,« usměje se znalecky Mrs. Olsonová, »káva není přece problém. Zkus Filgers!«

»Zkusím to,« ušklíbne se nedůvěřivě novomanželka, obraz se změní, novomanžel usrkne kávy a rozzáří se, začne lézt po novomanželce a Mrs. Olsonová, jež dopomohla novému zrození šťastné domácnosti, se diskrétně vytrácí, nemaje již co říci více, neb vše již řeklo kafe Filgers. Kafe nejni problém, použijte Filgers! Ať je Bůh opatruje.

V pátek 1. června zemřel v Obořišti u Příbrami, kde se usadil po návratu z USA, "provokatér a buřič", spisovatel Jan Beneš. Vystudoval Umprum a dálkově práva na Universitě Karlově. V šedesátých letech publikoval v Plameni, Literárních novinách a v Hostu do domu, knižně debutoval povídkovým souborem Situace (1963). V 50. a 60. letech byl v Československu několirát vězněn. V roce 1969 emigroval do USA. Publikoval v exilových nakladatelstvích (Sixty-Eight Publishers, Index, Konfrontace), devatenáct let učil ve středisku CIA v Monterey v Kalifornii češtinu, zeměpis a dějepis zpravodajské důstojníky, agenty FBI, CIA i diplomatický personál. Po návratu do Československa v roce 1992 se svými publikacemi věnoval především "boji proti komunismu"; v roce 2005 se stal Beneš obětí nespravedlivého pronásledování ze strany českých úřadů v souvislosti s konfliktem s agresivním motoristou, k němuž došlo v Dobříši ZDE, nespravedlivý soudní rozsudek byl posléze zrušen.

I když byl Beneš po většinu života "zuřivým antikomunistou" a buřičem (svého času se dostal do ostrého sporu například i se svým kanadským vydavatelem Josefem Škvoreckým), zajímavé je, že jeho texty ze Spojených států nepostrádají určitou mírou ironie i vůči životu v USA - věčného rebela v sobě nezapřel.

Toto jsem v roce 1991 napsal o Janu Benešovi v monografii české exilové literatury Knihy za ohradou:

Svou přímostí a prostořekostí proslul JAN BENEŠ (nar. 1936), koncem šedesátých let »enfant terrible« české literatury. V Československu prošel množstvím nejrůznějších povolání. V roce 1961 debutoval sbírkami povídek Do vrabců jako když střelí a Situace. V srpnu 1966 byl zatčen a za »podvracení republiky« (spolupráci s časopisem Svědectví) odsouzen k pěti letům do vězení. Těsně před abdikací ze své funkce mu v březnu 1968 trest prominul tehdejší československý prezident Antonín Novotný. Od r. 1969 žil Jan Beneš v USA.

Na Západě vydal zejména několik svazků vynikajících povídek. (Některé byly však zařazeny už do jeho dřívějších povídkových sbírek.) R. 1973 Benešovi vyšel v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem povídkový soubor Až se se mnou vyspíš..., budeš plakat. Většina prací obsažených v této knize je subjektivními výpověďmi nejmladší, »páskovské« generace Československa šedesátých let. Mladí hrdinové a hrdinky těchto povídek žijí šedivým, potlačeným životem v zbyrokratizované společnosti. Nemají naprosto žádné iluze o tom, že by se v této společnosti mohli někdy plně realizovat. V povídkách převládají motivy vystřízlivění, smutku a frustrace. Motiv nenaplněnosti života v tzv. »socialistické« společnosti má však obecnější vyznění: celkově jsou Benešovy povídky svědectvím o všeobecné neuspokojivosti lidského údělu, ať člověk žije kdekoliv. Benešovi hrdinové s překvapením zjišťují, že když člověk dosáhne toho, po čem vždycky toužil, vůbec to neznamená, že zároveň dosáhne spokojenosti. Jedna z Benešových postav v této souvislosti poznamenává: »Děly se věci, jaké jsme si přáli, jenže vždycky potom, když už se děly, zůstávaly z nich pouhé věci.«

Podstata života Benešovým postavám jaksi uniká. Některé povídky s milostnou tematikou jsou studiemi psychologické manipulace, jíž se často oba partneři ve vznikajícím erotickém vztahu pokoušejí navzájem se ovládnout. Benešovy povídky jsou silně subjektivizovány výraznými stylistickými prostředky. Mezi ně patří užívání hovorového, často až slangového jazyka a grafické zdůrazňování (velká písmena, kurzíva) klíčových slov v textu.

Jan Beneš je také autorem povídek s vězeňskou tematikou. Většina jich je v souboru Na místě (68 Publishers, Toronto, 1972), jehož rozšířené vydání, obsahující téměř všechny Benešovy vězeňské prózy, vyšlo pod názvem ...žádné kvítí (Rozmluvy, Londýn, 1986). Tyto Benešovy povídky jsou drastickými, avšak skutečně mistrovskými studiemi osudů lidí, kteří se pod tlakem poměrů ve vězení ocitají v mezních situacích. Řada těchto próz je založena na paradoxech a náhodných souhrách okolností, na nichž v podmínkách stalinských koncentráků závisí, zda člověk přežije nebo zemře krutou smrtí. Jeden text se například zabývá životními osudy mladého vězně, právě propuštěného na svobodu, a důvody, proč se stal společenským páriou. Jiný je v podstatě jen lyrickým kontrastem esence života ve vězení a na svobodě. Další prózy jsou psychologickými studiemi vězeňských typů (viz například povídka »Svědek státu«, v níž se hrdina ve své cele v přítomnosti imbecila »Pepy Kaspala« [Kašpara] z Vimperka cítí relativně v bezpečí; z imbecila se však v závěru textu při soudním přelíčení vyklube nebezpečný udavač. V povídce »Nepřítel státu« se sedlák Koval po osmi letech nespravedlivého věznění úzkostlivě připravuje k odvolacímu řízení, není však k němu nakonec správou věznice předveden, takže soudce - protože se obžalovaný k soudu nedostavil - potvrdí původní rozsudek patnácti let.) Některé povídky vyúsťují v dramatickou pointu; například text nazvaný »Poslední příležitost«, v němž mladík, který byl nucen dobrovolně se přihlásit do dolů, žádá své kamarády, aby mu zlomili ruku, aby už nemusel fárat. Po značném (naturalisticky líčeném) úsilí se jim to nakonec podaří, takže je hrdina - i když po velké bolesti - od práce v dolech alespoň dočasně osvobozen. Jeho kamarádi druhý den zahynou při velkém důlním neštěstí.

Dramatickou a neočekávanou pointou končí povídka »Bonzo«, v níž vězni při obědě najdou v jídle zapečenou myš. Jdou si stěžovat náčelníkovi a ten s nálezem konfrontuje odpovědného kuchaře Bonza:

»Nu, copak je tohle?« A když kuchař ihned nepromluvil:

»Tak přece odpovězte!«

Brigadýr v bílém se zadíval, co mu to náčelník ukazuje, zdvořile (bývalý číšník) si tu věc vzal z jeho rukou, podržel čepici pod ramenem, pak volnou rukou vyškubl myš z knedlíkového objetí a řekl:

»Ale to nic není, pane náčelníku, to nám tam asi spadl kousek masa na večeři!« vstrčil si ubohé myší telíčko do úst, a než se kdokoli vzpamatoval nebo aspoň vzmohl na jediné slovo či pohyb, dvakrát třikrát to chřuplo a Bonzo polkl.

Stáli pěknou chvíli bez hnutí. Velitel směny by to byl možná dokázal vyřešit, ale přes autoritu pana náčelníka si netroufal. Všichni tedy s čepicemi v rukou z í r a l i a čekali, až se kapitán vzpamatuje.

Ale teprve když Bonzo požádal o povolení vrátit se opět do kuchyně (máme výdej, pane náčelníku), nabyl kapitán opět daru řeči a zavelel pokornému stádečku schlíplých zločinečků:

»NAČ ČEKÁTE? ROZCHOD! TADY NENÍ ŽÁDNÉ SHROMAŽDIŠTĚ!«

Novela Druhý dech (Konfrontace, Curych, 1974; též přetištěna ve svazku ...žádné kvítí) je napínavou historií na první pohled nepravděpodobného přátelství dvaadvacetiletého elitního pilota komunisty Vojdy, který se dostane do pracovního tábora za zabití při řízení automobilu v opilosti, a jednoho z vězeňských veteránů tábora, nespravedlivě odsouzeného válečného letce a účastníka bitvy o Anglii Havránka. Společně se oba vězňové postaví proti bezpráví primitivního sadistického velitele tábora a nakonec se jim podaří docílit jeho přeložení. Románem Trojúhelník s madonou (68 Publishers, Toronto, 1980) se Jan Beneš navrací k vojenské tematice. Kniha je studií několika nenaplněných životů »na ztracené vartě«, ve vojenské posádce na východním Slovensku v polovině padesátých let. Jádrem příběhu je milostný vztah manželky jednoho z posádkových důstojníků k vojínu základní služby. Jednotliví protagonisté románu se snaží bezútěšné životní poměry postalinského období každý svým vlastním způsobem zlidštit a zpříjemnit. Jak už tomu u Jana Beneše bývá, neočekávaná náhoda v závěru románu způsobuje, že příběh končí tragicky.

Sbírka povídek Banánové sny (Konfrontace, Curych, 1984) obsahuje v úvodu Benešovu filozofickou poému »Zpěv o bílém citroenu«, napsanou ve vězení, za niž autor obdržel jako první honorář 5 dnů korekce - zřejmě proto, že její nesrozumitelnost vedení věznice podráždila. V knize jsou dále prózy z pražské revoluce v květnu 1945, z prostředí čs. armády v padesátých a šedesátých letech (švejkovská povídka »Odbornost«, v níž obdrží vojín vyznamenání od generála za to, že pro posádku namaloval celou galerii - částečně vymyšlených - nepřátelských tanků, získala r. 1964 Cenu Rudého práva, v Rudém právu však nikdy nebyla zveřejněna), povídky z osmašedesátého roku i (dosti zdařilý) pokus o prózu z českého maloměsta z období posrpnové normalizace. Závěrečnou část knížky tvoří Benešovy povídky ze Spojených států, které předjímají jeho román Zelenou nahoru. Častým námětem Benešových amerických povídek je konflikt mezi americkým a středoevropským viděním světa. Takto například v povídce »Banány« Beneš paroduje americkou naivitu a americký nedostatek skutečné životní zkušenosti:

Tihle emigranti, vypravěči podivných historek. Není lepší pustit si televizi, když už chce člověk něco zažít? V takové televizi se sice můžeme vyděsit, ale můžeme si mezitím odskočit na záchod nebo nalít panáka [...] a víme, že padouch nikdy nezvítězí, což je dobré. Tím lepší, že pro to nemusíme hnout ani prstem. Neboť veřejné mínění či to, co se za ně vydává, si přeje mít televizní programy natolik výchovné, aby tam padouši byli vždy po zásluze potrestáni. Bůh je opatruj. Bůh opatruj i Mrs. Olson, jež didakticky propaguje co zaběhnutá dáma kafe Filgers pro novomanželky:

»Malér s kafem?« ptá se zlomené manželky, které právě odešel manžel vyplivnout novomanželskou kávu do záchoda.

»Už nevím, co mám dělat, paní Olsonová,« povzdechne si nešťastná novomanželka. »Tohle je u nás doma pořád.«

»Milá Jane,« usměje se znalecky Mrs. Olsonová, »káva není přece problém. Zkus Filgers!«

»Zkusím to,« ušklíbne se nedůvěřivě novomanželka, obraz se změní, novomanžel usrkne kávy a rozzáří se, začne lézt po novomanželce a Mrs. Olsonová, jež dopomohla novému zrození šťastné domácnosti, se diskrétně vytrácí, nemaje již co říci více, neb vše již řeklo kafe Filgers. Kafe nejni problém, použijte Filgers! Ať je Bůh opatruje.

Jinde v této povídce Beneš ironizuje americkou neznalost středoevropských poměrů. Její hrdina hovoří se ženou magnáta, který prodává do Sovětského svazu přípravek proti vším a který má se Sovětským svazem jen ty nejlepší zkušenosti, neboť Sověti za všechny dodávky platí přesně a spolehlivě. Obchodníkova manželka se hrdiny dotazuje, zda je Československo země mohamedánská, a jak se mu podařilo dostat se do Spojených států, vzhledem k tomu, že letenky jsou pro občany chudých zemí tak drahé. Hrdina odpovídá:

»Nebyl to tak velký problém, madame.« Ale nevykládal [jsem] jí nic o psech, cvičených v honbě na lidi, pranic o minách, pěti tisících voltech v ostnatých drátech, kulometných věžích a celém tom harampádí socialismu a pokroku. Řekl jsem jen tónem muže, hovořícího o svém předloňském automobilu: »Prodal jsem tři ze svých manželek a za utržené peníze koupil letenky pro sebe a svou čtvrtou a nejmilejší ženu.«

»Ale to je opravdu rozkošné,« zatleskala lady ručičkama. »To je přece nádherná LOVE STORY. No to je jak z filmu. Překrásný důkaz lásky. Proč s tím nejdete do Hollywoodu, můj příteli? Rozkošné. Rozkošné.«

Ironický, sarkastický Benešův román nazvaný Zelenou nahoru (68 Publishers, Toronto, 1977), je syntetickým pokusem shrnout zkušenost středoevropského přistěhovalce a jeho poznání, že v Americe má co činit s neevropským typem civilizace, jejíž odlišnost a absurdita nutně každého Středoevropana silně frustruje. Množství bystrých postřehů je zarámováno příběhem ne příliš úspěšného českého exulanta, který se v městě na západním pobřeží Ameriky (ve fiktivním státě Taxachussetts) pokouší nalézt byt. Román je do jisté míry ovlivněn americkými gangsterkami. Trochu neústrojně působí jeho šťastný konec.

                 
Obsah vydání       1. 6. 2007
4. 6. 2007 Topolánek: Ani my ve vládě nemáme o americkém radaru žádné informace Jan  Neoral
1. 6. 2007 Antirakety Česko nemohou ochránit Jan  Neoral
2. 6. 2007 The anti-missile shield cannot defend the Czech Republic Jan  Neoral
3. 6. 2007 Další obce v referendech proti radaru
3. 6. 2007 Jaklová: Přiznání ztěžuje zapírání Štěpán  Kotrba
3. 6. 2007 Zemřel spisovatel Jan Beneš (1936-2007) Jan  Čulík
2. 6. 2007 Cenzura v ČT!
2. 6. 2007 Nekompetence a podvádění při obchodu s emisemi skleníkových plynů ohrožují boj proti globálnímu oteplování
3. 6. 2007 Muži prý "plánovali vyhodit do povětří zásobárny benzínu na newyorském letišti"
2. 6. 2007 Odsouzeni ke svobodě... Bohumil  Kartous
1. 6. 2007 Proč jsme "ztratili" Rusko Lukáš  Rázl
2. 6. 2007 Je reportérem 70 let
3. 6. 2007 Trojiční neděle aneb něco suchopárné teologie Zdeněk  Bárta
1. 6. 2007 V kontroverzi o raketách obvinilo Rusko Spojené státy
1. 6. 2007 KGB nejde o zisk, jde jí o moc
1. 6. 2007 ČT přinese podrobné zpravodajství z návštěvy prezidenta George Bushe v Praze
1. 6. 2007 George Bush zlikvidoval naději, že by schůzka G8 mohla schválit plán proti globálnímu oteplování
1. 6. 2007 Boj proti radaru: první vítězství Milan  Valach
1. 6. 2007 Americký radar zatáhne českou politiku do konfliktu na Blízkém východě
1. 6. 2007 Pohled z travnatého pahorku
1. 6. 2007 Proč chce Česko přilákat cizince jen na práci, nemáme na víc? Tomáš  Chochole
1. 6. 2007 Proč český stát nepodporuje, aby se rodily děti?
1. 6. 2007 PETROF Ladislav  Žák
1. 6. 2007 Jan Keller podporuje protestní hnutí občanů Milan  Valach
1. 6. 2007 Nehledejme ruského nepřítele Antonín  Hubený
1. 6. 2007 Počet amerických obětí v Iráku roste Jakub  Rolčík
1. 6. 2007 Paradoxy světa a mimozemšťané Michal  Mašín
1. 6. 2007 U nás doma v Evropě Ladislav  Žák
1. 6. 2007 Bude George Bush vyhlášen šimpanzem roku? Mojmír  Babáček
1. 6. 2007 22 Ivan  Diviš
1. 6. 2007 Lidé jsou proti radaru, protože je zmanipulovaly PR agentury
1. 6. 2007 Czech American Biography
1. 6. 2007 Nečisté maturity?
1. 6. 2007 Státní maturity, CERMAT a Scio Bohumil  Kartous
1. 6. 2007 Myš, která řve pod pláštěm Velkého amerického bratra
1. 6. 2007 Budoucnost patří letecké dopravě, aneb Jak se dát poučit od Číňanů o nutnosti evropské a hlavně německé politiky Uwe  Ladwig
31. 5. 2007 ČR a USA: Jsme tak trochu mimo mísu Petr  Frish
31. 5. 2007 Demonstrace a výzvy jsou účelné
31. 5. 2007 Sobotní pražská demonstrace proti americkému radaru vypadala takhle
31. 5. 2007 Proč česká vláda lže o praktických stránkách referenda? Radek  Batelka
31. 5. 2007 Protiraketový systém se tváří jako obrana, je ale určen k útoku
4. 5. 2007 Hospodaření OSBL za duben 2007
22. 11. 2003 Adresy redakce