Nevěřím na lidská práva krav a ustájení na lince, strojní dojení i následnou porážku považuji za normální zacházení s hospodářskými zvířaty, pokud chceme hovězí maso a nikoliv to sojové a GMO. Masový chov nemá s humanitou nic společného, stejně jako jatka jsou a vždy budou jen porážkou masa a nikoliv hnusnou a nelidskou popravou té naší kravičky Bětky. Připusťme si otřesnost podmínek na jatkách, nasládlý pach krve a ve vraždění a "bourání" vyškolené muže s noži a cirkulárkami v gumácích. Neobelhávejme sebe ani druhé falešnými humanistickými kecy o lidských právech hospodářských zvířat. Odcizili jsme se přírodě a jejím zákonům. Na slepice nevoláme puti puti... Jsme masožravci a vytvořili jsme si před stovkami let masný průmysl. Průmysl, nikoliv chov. Zvířata už dávno nechováme s láskou, ale z nutnosti. Protože až na malé výjimky nejíme pouze naklíčené obilí.

To, že jsem se diskvalifikoval v očích čtenářky Langové, je mi fuk. Odmítám kampaňovitost hloupě romantických aktivistů, hladící slepice či krysy po hlavičkách a odmítám "humanistické" normy na velikost slepičích klecí, které zlikvidují masné zemědělství v Evropě. Odmítám útoky na zemědělské podniky a postupný rozval kdysi vysoce výnosového zemědělství , který učiní ze starého kontinentu nesvéprávnou kolonii, dovozce masa z Asie či Texasu . Ano, jsem barbar a toleruji nelidské zacházení masného průmyslu, kosmetického průmyslu i vědy s živým materiálem. Odmítám boj proti nošení přírodních kožešin a kůží. Ochranu volně žijících zvířat před vyhynutím, poznávání přírody i chov ohrožených druhů v zajetí podporuji.

Týrání, tak jak ho popisuje trestní zákoník, je něco jiného. Ale dojení strojem není týrání. Týrání není ani vykrvení či jiné, méně rituální způsoby porážky. Týrání není ani použití elektrických obušků pro zvládnutí zvířat, nastupujících do auta jedoucího na jatka. Týráním bych nenazval ani pokusy vědeckých institucí na zvířatech. Pokrok humánního lékařství i vědy je bez nich nemyslitelný. Ano, mnohé postupy jsou trýznivé. Ano, mnozí králíci, myši, močata či prasata zemřou v bolestech. V bolestech zemřou i opice. Uměle a úmyslně infikovaní či předávkovaní léčivy s neznámými účinky. Nakonec je rozpitvají a posléze spálí jako nebezpečný infekční materiál. Ale taková je daň za pokrok. Platí ji laboratorní i hospodářská zvířata. Naštěstí nikoliv lidé.

Takový je života běh.

Šéfredaktor považuje za projev "východního" barbarství mou poznámku o kožešinovém průmyslu", podle něj "možná nevím, v západní Evropě a Americe už dámy s kožichem či norky kolem krku nepotkáte - něčím takovým by se zcela zdiskreditovaly. ". Omyl. Potkám je, pokud půjdu jinam, než kam chodí univerzitní profesor z levné univerzity. Evropa je největším odběratelem kožešin, hned po Číně a Rusku, které jsou ale zároveň producentem. Tam, kam v kožichu chodí tyto dámy, se šéfredaktor ovšem nedostane. Prostě ho tam nezvou. To je důkazem třídního dělení společnosti. Jen Slava Zajcev si hraje v rámci své haute couture americkou hru se silonovými chlupy. I v Praze existuje luxusní obchod s pravými kožichy - a prosperuje. Atavistické tradice, jdoucí až k pračověkovi, pár let propagandy Jane Fondové nevykořenilo.