Základním stavebním kamenem této ambice je i doktrína budování státu (state building) spočívající v rozvoji mezinárodních regulačních mechanizmů zaměřených na řešení otázky tzv. neúspěšných či zhroucených států (failed states, collapsed states), které USA považují za klíčové ve své zahraničně politické strategii.

O tom svědčí dokument Bílého domu, 2002 US National Security Strategy, vytyčující dlouhodobé bezpečnostně politické výhledy USA a doslovně konstatující, že „Ameriku v post-studenoválečném prostředí ohrožují méně státy dobyvatelské než rozpadající se.“ Prakticky to vedlo k otevření nového úřadu při Statním departmentu, Office of Reconstruction and Stabilization, jehož poslaní charakterizoval sám prezident USA Bush II. ve svém projevu 17. května 2005 při slavnostní večeři vlivné International Republican Institute (IRI) jako prostředek k posílení „odpovědnosti naši vlády při podpoře národů vymaňujících se z tyranie a válek.“

Nástup tohoto neoliberálního (tj. programově usilujícího o podřízení veškerého společenského života zájmům finančního kapitálu s ohledem na jeho maximální ziskovost – dle Roberta W. McChesneyho) „zájmu o stát“ vysvětlují nejen změny v mocenské rovnováze, ke kterým došlo v post-bipolárním mezinárodním systému, ale i, jak významně odhaluje kniha Francese S. Saunderse Who Paid the Piper: the CIA and the Cultural Cold War (1999), důsledky dlouhodobého zapojení nejznámějších evropských zastánců „politické svobody“ do služby globálního kapitálu.

Právě to druhé umožnilo od 80. let minulého století postupnou krystalizaci intelektuálně ochablého a státnicky vyprahlého mezinárodního klimatu, v němž nejreakčnější představitele amerického establishmentu, takřka bez obav, prosazovali vlastní politickou agendu o nutnosti přizpůsobování světu potřebám USA na úkor mezinárodní stability a světového míru.

Post-bipolární mezinárodní systém bez významného soupeře americké rozpínavosti přispívá k potlačení stranictví (partisanship) americké demokracie a její inklinaci k unilaterálnímu prosazování vlastních zahraničně politických agend, o čemž svědčí nejen jednání diplomatů-extremistů jakým byl například John Bolton, ale i slova Madeleine Albrightové, která v době první irácké krize v r. 1994 prohlásila na půdě RB OSN, že „USA budou jednat multilaterálně když mohou, a unilaterálně když to považují za nutné.“

Kromě toho ovšem jsou další stejně závažné okolnosti vysvětlující důležitost doktríny budování státu v kontextu současného mocenského štvaní USA:

Za prve v kontrastu s otevřeně útočnou strategií Pentagonu preventivního úderu (preemptive attack) schvalujícího agresi proti státům, jež USA považují za nepřítele, nese jakousi auru šlechetnosti, která chce zmírnit zdrcující dopady vojenské agrese jednak na život zasažené země, a jednak na princip suverenity a nevměšování se (non-intervention), na němž stojí právní a institucionální základy Charty OSN.

Za druhé jako druh PR zamlžuje problémy „nového humanitarismu,“ přesněji jeho kulturně konfrontační podstatu, která účelově zaměňuje práva jednotlivců s právy a poslání státu tak, že v dnešním domnělém svobodném světě stát již pozbyl svou funkci referenčního subjektu bezpečnosti a prospěchu společnosti, tudíž i jeho suverenitu nelze považovat za překážku „humanitárně vojenským intervencím.“

O výstřednosti tohoto ve své podstatě antisociálního zpochybňování funkce státu svědčí nejen jeho selektivnost, týká se výlučně té části světa považované za vně západního světa, ale i sekvence událostí po 11/9 vedoucích k špinavému a bezvýchodnému zapletení USA a jejich donucovací a nereprezentativní koalice ochotných („Coalition of the Willing“) v Iráku, ale i Afghánistánu pod záminkou obnovení státu a zákonnosti i podpory humanitarismu.

Dnes, dva roky po výše zmíněném projevu Bushe II., kde jsou připomenutá jako nadějné příklady transformace k demokracii a stabilitě, prestižní časopis Foreign Policy ve svém nejnovějším čísle charakterizuje obě země jako společnosti, které nejen USA ohrožují ale jsou i zdrojem jejich velkého rozčarování a zklamání (www://foreignpolicy.com).

Další tvrdé důkazy o selhání strategie šíření amerických ideálů svobody a demokracie přinesla nejnovější zpráva úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky OSN, 2006 Global Trends, která upozorňuje na největší celosvětově nárůst počtu uprchlíků od r. 2002 a to o 14% na téměř 10 miliónů osob, na němž se nejvíce podílejí právě Iráčané a Afgánci (www.unhcr.org).

Právě zkušenosti Iráku a Afghánistánu ukazují, že doktrína budování státu získává největší prostor tam, kde stát je kapacitně a legitimně oslabený, a díky tomu lze snadno vytvořit účelně manipulovaný quasi-mezinárodní konsensus vedoucí k jeho plné či částečné anexi prostřednictvím různých restrikcí. Ty slouží nejen ke zpětnému ospravedlnění vměšování se a okupace cizího území, ale pomocí jakýchsi prakticky měřitelných parametrů (liberalizace, privatizace, dobré vládnutí, apod.) dále prohlubují jeho závislost a podrývají možnosti autonomního rozhodování.

Tím ideologie a praxe neoliberalismu ospravedlňuje své doktríny budování státu, což není nic jiného než nově-koncipovaná role státu jako politického subjektu, který je schopen udržet vnitřní pořádek případně zprostředkovávat předem vymezený okruh mezinárodních aktivit, aniž by usiloval o své tradiční výlučně právo spojované se suverenitou, tudíž i kontroly a rozvoje vlastních lidských a materiálních zdrojů. V tomto smyslu můžeme chápat nový „imperiální projekt“ (podle A. Gramsci) USA, v němž hraje důležitou roli doktrína budování státu, jako třídně založený a polarizující proces, v němž se otázka mezinárodně organizované proti-reakce stává nebývale aktuální.