20. 9. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Egon Bondy na fotografii ČTK
20. 9. 2007

1930-2007: Život a smrt v undergroundu

Egon Bondy je mrtev, jeho dílo ne

To je něco pro historii,
jak piji!
Za sto let budu na vobraze
jak chodím po Praze
Zvlášť bude zkoumání tuhý
kde jsem neměl žádný dluhy
Mnohej si vykrouží piruetku
na tom kde jsem si půjčil pětku
Mý sebevražedný pokusy
to bude něco pro husy
A můj život pohlavní
- to bude to hlavní!
Egon Bondy: Ožralá Praha

Teď už ležím v hrobě
teď už je pozdě

Egon Bondy: Ožralá Praha

Když zemřel surrealistický básník André Breton, dali jej anarchisté do kontrastu s jeho bývalým druhem a později stalinistou a napsali v Le Monde Libertaire "André Breton je mrtev. Aragon žije... hned dvojí neštěstí pro slušné lidi." 9. dubna 2007 zemřel v Bratislavě Egon Bondy, chtělo se zvolat: "Egon Bondy je mrtev. Václav Havel žije... hned dvojí neštěstí pro nás, neslušné, hrdě neslušné lidi." Není to moc pietní, není to vůbec vhodné, ale cit si žádá svoje. Možná tisíce lidí pocítilo, když se dozvědělo o smrti Egona Bondyho, to samé: bylo nám, jako kdyby zemřel někdo nám blízký.

Není to přitom totéž jako truchlení po papeži nebo nějaké popové hvězdičce. Znali jsme ho ne jako "celebritu" z plakátů či ze "společenských" rubrik, znali jsme jej z jeho knih a někteří z nás se s ním mohli potkat i osobně. Ať tak anebo tak, byl z lidí, na které nejde mít pouze "názor", z lidí, kteří buď nechají člověka zcela lhostejným, anebo si vynutí, aby k nim měl vztah -- ať už jakýkoli a i když má-li tento vztah být skutečně hodnotným, musí se časem stát kritickým.

Nemá cenu opakovat to, co se o Bondym objevilo dokonce i v českém denním tisku -- a stručné nekrology vyšly, neboť byl sice osobností nepohodlnou, ale přece jen též nepominutelnou. Mrtví lidé nežijí dál ve slovníkových heslech, žijí ve vztazích, které s nimi a s jejich dílem byly navázány. Nemá cenu oprašovat doslovy či literární historie, má smysl ohlédnout se za vlastním vztahem k mrtvému.

Není to trochu přidrzlé? Jistěže je. U hrobu mrtvého se sluší mlčet, myslet "na něj" a ne "na sebe". Je třeba potlačit sebe sama ve smuteční póze, promluvit uměřeným a pietním jazykem a navíc ve stylu "o mrtvých jen dobře"... Je zoufale přidrzlé a nevhodné, aby u sedmasedmdesátiletého mrtvého veřejně vzpomínal pětadvacetiletý mladíček na to, co s ním a s jeho dílem prožil, je asi trapné, aby si ještě dovolil čerstvě mrtvého kritizovat -- jakým právem ostatně?

■ ■ ■

Egon Bondy, Pražský život

Po tramvajích po Národním divadle i po mřížích hrobu Václavova
budu s tebou psáti sprostá slova

Na své sprosté školní sešity
na Eiffelovku na uši cizích psů
budu psáti insinuace svého snu

Však nechci jako Eluard se dostat na nebesa
před takovou vyhlídkou mi srdce i poklopec klesá
vaše svoboda je pro mne ještě něco horšího než horror vacui
ať ji narudo či oranžovo lakují
já radši prstem kundy maluji

Až naše nápisy bude číst
kdo vstává denně v půl šesté do práce
jsem si jist že se dá nad zkázou světa do pláče
A až vyprázdním celou svou kloaku
přijde pravá epidemie šlaku

Bude mi pak -- to musím již teď pověděti
přisouzeno otcovství všech bezprizorných dětí

Ministerští mrchožrouti a sliz z magistrátu
zalkají nad osudem tohoto státu

jenž jasně zamířil už k zhoubě na cestu
nechá-li taková individua bez trestu

Demonstrace všech poctivě a námezdně pracujících
budou hájit svoje práva na ulicích
Internacionála všech dělnických a pokrokových stran
rozezvučí celý flašinet svých hran

za umírající zas buržoazní třídu
jež v mojí podobě tak nestvůrně se odcizila lidu

jenž přece nezná jinou možnost než se dříti
začež básníci mu pod nos vijí kvítí

Avšak všechno si to bude stejně rovno
Na Hradčanech přesto stojí psáno: Hovno

Hovno vláda hovno demokracie a hovno svoboda
hovno skvělá hospodářská prosperita národa
hovno mír a hovno práce
hovno sranda bez legrace
hovno krása hovno umění
hovno peníze bez reformy či s ní
hovno láska hovno rodina
hovno domovy jimž kouká hypotéka z komína

hovno na ulici
hovno v tramvaji
hovno na nebi
i v pekle skryté potají
hovno v hlavě
v srdci
v kalhotách
hovno na košili
na přirození

i na botách
hovno v knihách
hovno v spořitelně
hovno mražené
i špikované jemně
hovno bez hlavy
i korunované
hovno smrdící
i brilantinou mazané

hovno Marx a hovno papež hovno revoluce
hovno vaše víra hovno vaše pracovité ruce
hovno naděje dokonce všech hoven meta
hovno vlast a hovno vývoj světa
hovno budoucnost vás čeká hovno z pokroku
hovno kde domov můj
a hovno ty armádo otroků
s hovnem z hovna jste se narodili
v hovnu žijete až jste se uhovnili

pro hovno děláte
v hovnech milujete
od hovna k hovnu se váš život plete
hovno zbožnili jste
už jen ono je vaše víra
hovno to jediné co ve vašem světě neumírá
jen když máme Hovno
aspoň Hovínko
máme aspoň čmoud

když ne už k zatopení polínko
naše drahé Hovno! Pozlať nám ho pánbůh
to je vše z vědomí že smrt nedává na dluh
ale protože vy všichni nemáte čím platit
koukáte se aspoň v hovnech ztratit

A vše co máte je cenné
jak to hovno uvozhřené

Vlastně nevím, který text jsem od Egona Bondyho četl jako první. Přesně ale vím, jak dokázal zapůsobit: byl to text otřásající a zvěstující. Byl jedním z kamínků, který otřásl politickými frázemi, které náctileté děcko listopadové revoluce naposlouchalo v telce a přečetlo v novinách. Upozornil, že svět, ve kterém žijeme my na povrchu, je podivný a že zdaleka není jediným nutným světem -- že pod ním jsou ještě jiné světy, světy opravdovější a upřímnější.

Patřil jsem k těm, kteří přečetli Bondyho v pravý čas na to, aby jim vštípil opravdu anarchistický přístup ke všem mocím a establišmentům na světě. Když mi bylo sedm, viděl jsem očima užaslého dítěte listopadovou revoluci -- a dost dlouho jsem ji v dětských letech vnímal nikoli jako potvrzení, že změna je možná, ale v duchu dobové propagandy jako návrat na jedinou správnou cestu. Bondy měl pro mě v těch telecích letech autoritu coby člověk, který nebyl podezřelý jako "komunista", člověk, který by si zadal s minulým režimem.

Naopak, představoval radikální odpor proti němu -- a přesto se nesmířil ani s novými poměry. To vyvolávalo otázky -- a ty otázky směřovaly správným směrem.

Vedle toho Bondy představoval pokračování té nejzajímavější -- pro mě tehdy snad jediné zajímavé tradice moderní literatury. Tedy tradice estetických buřičů, tradice romantismu a "temného romantismu", tradice literární avantgardy, poetismu a surrealismu. Stačil osobně poznat Záviše Kalandru (popraveného pro "trockismus" 1950) a Karla Teiga (který zemřel v očekávání procesu 1951) a představoval tedy osobně spojnici s prvorepublikovým surrealismem a kritickou levicí. Právě kulturní orientace na avantgardní kulturu a na surrealismus je možná hlavní zdrojem odpovědi na otázku, jak to, že Bondy prohlédl stalinismus už v roce 1948, a ne až v roce 1956 či dokonce 1968 jako všichni ti Kohoutové, Kunderové, Vaculíkové a podobná původně stalinistická a posléze demokratická spisovatelská elita, již Bondy už navždy držel v hlubokém pohrdání (v čemž mu můžeme dát plně zapravdu, ač se nám některé počiny zmiňovaných autorů mohou zamlouvat literárně). Mladý stoupenec Andrého Bretona a osvobozené poetické představivosti spojené s myšlenkou, že v osvobozené společnosti "bude poezii dělat každý" (slovy předchůdce surrealistů Lautrémonta), se sotva mohl smířit s "rozjásaným hřbitovem" (slovy Jiřího Koláře).

Těžko mohl přijmout socialisticko-realistický kýč, který se měl stát nejen jediným přípustným uměním, ale také životem každého člověka. A tak není divu, že už 25. února 1948 údajně odcházel z demonstrace KSČ se slovy "všechno je v prdeli" a že dobu, kterou pozdější demokraté strávili opěváním Stalina a spol., prožil v podzemí. Nesmiřitelnost avantgardního umění, která vede v jiných podmínkách nezřídka k nesnášenlivosti a sektářství (vzpomeňme ostatně právě Bretonovy pařížské surrealisty) se zde osvědčila jako pevný základ pro odmítnutí manipulujícího systému, jako estetický kompas spolehlivě ukazující na kýčovitosti umění kýčovitost života a politiky. Surrealismus ovšem ke kritice doby pochopitelně nestačil. Bondy na něj a širší "temně romantickou" tradici v nových podmínkách především osobitě navázal. Už žádná salónní estetika rozervanosti, ale skutečné žití na okraji a ve sporu nejen s celou společností, ale i se sebou samým, s vlastní psychikou. Už žádné "strašení měšťáka" zaobalené do rafi novaných estetických prostředků a spojené s pokukováním po publiku a jeho peněženkách, ale totální ignorance publika, naprosté vyloučení veřejnosti, úplné oproštění od všech ohledů na nějakého čtenáře, namísto toho vydávání pro konzervační účely ve čtyřech kusech v "edici Půlnoc". Ano, v padesátých letech se patrně jednalo o nutnost. Zároveň to ale bylo ohromné osvobození této linie poezie, její ohromné zplebejštění. Kdo by si do té doby z českých básníků dovolil být tak moc vulgární -- a kdo by z toho přitom dokázal vysochat takové dílo?

Avšak Bondyho obrat proti režimu nebyl jen estetický -- byl i sociální a politický. Už v padesátých letech vytvářel alternativní společenstvo lidí na okraji společnosti, pro další podobná společenstva se stal v sedmdesátých letech guru. Dodejme, že tato role byla poněkud problematická -- při všem respektu k Bondyho rozhledu a intelektu se anarchistům a anarchistkám sotva může nepříčit až nábožné vzhlížení mýtus, který si sám Bondy pěstoval. Jeden z Bondyho žáků, spisovatel Jáchym Topol, popsal svůj údiv, když viděl, jak se jeho náctiletí žáci orientují na Bondyho přesně stejným způsobem jako jeho vlastní generace v teenage věku (pro pobavení můžeme dodat, že k této generaci patřil i dnešní "pan radar" Saša Vondra). A měl pravdu, že je cosi nezdravého na autorovi, který se programově zaměřuje především na mládež a lze ho číst především ve věku, kdy má člověk jasně odlišené dobro a zlo a ne vždy má cit pro relativitu řady problémů a pojmů a naopak mu sedí autorovo přehánění. Bujení Bondyho mýtu umožňoval i pseudonym (přijatý na počátku padesátých let na protest proti antisemitismu) který umožňoval hraní s identitami a jejich odlišování a rovněž i jistý odstup Bondyho od vlastního díla, jaký se projevil i v jeho posledním rozhovoru: "Nepřikládám té práci, kterou jsem dělal během života, žádný význam. Na co? Proč? Co s tím? To mě nezajímá. Někdo to takto dělat musel, tak jsem to dělal já. To muselo být udělané, tak co!"

Bondy rovněž značnou měrou přispěl k rozvoji alternativní radikální politiky. V několika svých politických rukopisech měl celou řadu inspirativních postřehů, z nichž jasně plyne, že ač zůstal marxistou, přestal být ortodoxní a našel řadu inspirací i v utopickém socialismu či anarchismu anebo rovněž ve východní fi lozofi i. Neuspořádaná samomluva už vyšla, rozsáhlejší Pracovní analýza na publikaci čeká -- ač je mnohem spornější a ještě více poznamenaná maoistickými iluzemi autora, z druhé strany nabízí mnoho pozoruhodných úvah. Anarchisté by měli zvlášť pozorně číst tu, která se zabývá otázkou, proč dělnické hnutí vedlo k zbytnění státu v podobě různých diktatur -- ačkoli totiž anarchisté i marxisté promítali do tohoto hnutí své naděje v osvobození člověka, toto hnutí si podle Bondyho ze své povahy vynucuje nikoli svobodnou individualitu, ale silnou kolektivitu, a hledá partnera, kterému může adresovat své požadavky, přičemž takovým partnerem se zpravidla stane stát.

Bondy se na konci šedesátých let zapojil do Názorového sdružení levice a propagoval radikální alternativu. V té době si rovněž dopisoval s kritickým fi lozofem a psychologem Erichem Frommem. Jeho angažovanost byla ovšem zasažena nadějemi, které si spojoval s maoismem a kulturní revolucí, která, jak se později ukázalo, byla jen obzvláště krvavým projevem brutální diktatury (svých iluzí v tomto směru se Bondy, ač je musel korigovat, nikdy zcela nezbavil). Na konci osmdesátých let podpořil Nezávislé mírové sdružení, spolupodepsal i ustavující manifest Levé alternativy, politického uskupení, které chtělo na konci osmdesátých let zdvihnout program demokratického a samosprávného socialismu a kterého se účastnili i anarchisté. V devadesátých letech Bondy podporoval anarchisty, ekology, feministky, humanisty i KSČM. Ve všech vyjádřeních podpory ale nalezneme prapodivný osten -- jako kdyby chtěl jejich původní pozice co nejvíc zradikalizovat, dovést až skoro ad absurdum. Jeden z příkladů tohoto přístupu naleznou čtenáři na závěr této přílohy.

■ ■ ■

Egon Bondy: Šaman

Nejtajnější obavy se vyplnily.

Jednoho dne, kdy všichni lovci byli již týden pryč a s nimi i většina žen a povyrostlejších dětí, šaman, který se vyhříval na pařezu před stanem a usrkával poslední zbytky ostružinového vína, spatřil, jak do tábora vstupuje inspekce Tajné bezpečnosti.
Byli dva. (Šaman si trochu oddechl, že to nebyla hned popravčí četa, ale vzápětí si uvědomil, že to nic na věci nemění, kdyby ho odsoudili, zavolali by si na popravu lovce, i kdyby byli kdovíjak daleko).
On byl docela statný chlapík, který by s dýkou stačil na pět takových bačkor, jako byl šaman, ona pěkná a zřejmě velmi horlivá mladice, asi z nějaké potentátské famílie, která v životě nic nedělala. Šaman počítal, že na rozdíl od provázejícího ji zabijáka byla produktem nově zřízené Vysoké školy Tajné bezpečnosti, o jejíž existenci slyšel, ale ještě nikoho z ní neviděl. A tak bůhví proč dostal z ní ještě větší vítr než z jejího společníka.
Byli oděni tak, aby je hned každý poznal - do kůží omazaných černou barvou, s chlupy dovnitř, ještě byli opásáni žlutým střevem, za nímž měli zastrčené kostěné dýky.
Šaman chtěl honem uklidit do stanu měch s ostružinovou šťávou, ale uvědomil si, že je pozdě; i když se zdánlivě koukali jen po nebi a kolem sebe, nic už jejich zraku neušlo. Chvíli tedy dělal, že je nevidí on, ale když přišli doprostřed tábořiště, vstal, jako by byl dosud v hlubokém zamyšlení, a "uzřev je", radostně jim vyšel vstříc, pokřikuje současně na Kukučku, jací že to k nám jdou hosti.
Šamanovo přivítání bylo vřelé a bodré, agenti se chovali značně odměřeně. Kukučka dostal výprask předem, aby snesl z tábora to nejlepší, co tu ještě zbylo, hlavně pak aby u náčelníkových žen znovu naplnil měch, i kdyby mu kdovíjak bránily. Šaman zatím kecal, aby řeč nestála.
Při následujícím pohoštění, které bohužel nebylo valné, poznal šaman, že bude mít co činit hlavně s agentkou, protože její společník v podstatě jen mlčel, věci šamanské očividně neznal a byl asi jen na tu exekutivní práci. Šamanovi se ulevilo, když zjistil, že je to velký žrout muchomůrek, což vysvětlovalo taky jeho zblblost, a tak mu jich sušených nasypal plnou ošatku.
Při jídle nebylo slušné vést výslech, ale nebylo možno zabránit, aby oběd jednou neskončil. A tak začal šaman radši sám, byť zdaleka.
"Jak slouží zdraví Velkému náčelníkovi, soudružko?"
"Jako vždy dobře."
"A našemu Velkému šamanovi?"
"Tomu taky jako vždy dobře."
"Nelze ani jinak pomyslet," řekl medově šaman, "vždyť je ochraňují všichni nejvyšší duchové. A co dím ochraňují, Velký šaman jim pevně vládne a oni nemohou ho neposlouchat."
"To říkáš správně, soudruhu šamane," odpověděla s největší vážností tajná pracovnice, "není možné ani pomyslet, že by to bylo jinak. Jsou však někteří, jak víme, kteří si myslí, že o tom můžou myslet jinak."
"V našem táboře nikdo takový být nemůže, protože by již dávno neunikl mé kouzelné holi," odpověděl rychle šaman s výrazem nejhlubšího roztrpčení.
"Opravdu?" řekl tajný pracovník s výrazem, který se šamanovi pranic nelíbil.
"Jak dodržuješ přikázání, soudruhu šamane?" zeptala se pracovnice dřív, než mohl něco kloudného říct.
"Naprosto všecka!" řekl okamžitě šaman s přesvědčením. "Denně třiatřicetkrát se klaním obrazu Velkého náčelníka a patnáct a půlkrát obrazu Velkého šamana ..."
"Kde je máš, soudruhu?" zeptala se pracovnice.
Šaman se zhrozeně rozhlédl po stanu. Figurky, jimž se měl klanět, stávaly támhle v koutě pod šamanským bubínkem a šamanskou holí, ale teď tam neviděl nic než jakousi hromadu hadrů. Po velkých obětech před čtrnácti dny hodil šaman Kukučkovi krví pocákaný slavnostní oblek, aby ho i s ostatním šatstvem, jež přes zimu zamazal a potrhal, vypral a opravil - ale Kukučka, jak vidno, se na to vysral, naházel všecko na jednu hromadu, a to zrovna tam, kde stály portréty státníků, takže jim nebylo vidět ani hlavu.
"Já toho holomka jednou zabiju," pomyslel si šaman a rychle začal hadry a šatstvo odklízet.
"Přikrýváme je vždycky v tomhle počasí, aby nenastydly..." breptal přitom, "letos jsme tu měli hodně chřipky."
Figurky pod hromadou byly překoceny a namočené do bláta, jež tu dosud nevyschlo, tak je rychle otřel rukávem a postavil na zdobený kamenný podstavec, na němž měly být.
"Aha," řekl pracovník, ale zřejmě jen aby něco řekl.
"Potom přináším denně oběť našim velkým předkům," pokračoval šaman sedaje si s rozklepanými koleny, "jednou týdně provádím velké kouzlo za zdar lovu a žehnám lovecké amulety, kontroluji, aby se nikdo neklaněl falešným bůžkům, dohlížím, aby těhotné ženské nenosily sukni naruby, jednou měsíčně se koupu a..."
"Tak dobře," přerušila ho pracovnice. "Tak si to rozdáme."
Šaman se na ni podíval s dosud otevřenou hubou, co si to zase Tajná bezpečnost vymyslila, ale dívka si už rozvazovala sukni. Hodila ji do kouta a přes hlavu si přetáhla kazajku.
Sedla si na postel a prstem zakývala na šamana. Taky pracovník liknavě vstal - "je muchomůrkou přežranej jak králík," pomyslel si šaman - a spustil kalhoty na zem. Šaman se nerozhodně zvedl, nemaje dosud zcela jasno, a svlékl si sváteční kabát, který si na počest hostí oblékl, a přešlapoval tu v sukni. Pracovnice však důrazně zakývala prstem na Kukučku. Ten dřepěl vzadu ve stanu, a byl-li už předtím z návštěvy celý vyšinutý, byl teď totálně zblblý.
Šaman mu rozhodným posunkem nakázal, aby si taky sundal gatě.
"Ty zepředu - on zezadu," prohlásila pracovnice a ulehnuvši na bok, podepřela si hlavu pěstí.
Šaman svlékl sukni a přišoural se k posteli. Měl jít zezadu. Pracovnice se nadhodila a rukou si roztáhla hýždě.
Šaman divoce zakoulel očima na Kukučku, aby sebou hodil. Chvilku si masíroval na dívčině zadnici přirození, a pak srdnatě vešel tam, kam mu bylo přikázáno. Kukučka však stál před postelí jako patník, a byť polykal a mlaskal, k ničemu se neodvažoval.
"No tak, soudruhu!" vyzvala ho významně tajná pracovnice. "Soudruh šaman zezadu, ty, soudruhu, zepředu!"
Kukučka vlezl na postel. Pracovnice zdvihla nohu až do stropu a káravě se na něj koukala.
"Dělej, hovado!" zasyčel šaman, jenž cítil, že buď se bude zaměstnávat dozorem nad Kukučkou, nebo obsluhou dámy, ale obojí najednou že nesplní. Takovouhle návštěvu Tajné bezpečnosti ještě nezažil.
Kukučka byl však očividně jako zmrzlý. "To zvíře! Určitě ho ještě dneska zabiju!" pomyslel si šaman.
Pracovnice sundala nohu ze stropu a mrsknuvši sebou tak, že šaman div neporazil stan, chytila fámula za přirození.
"No tak, soudruhu, copak, copak?" řekla přísně a zřejmě počítala, že rukou spraví, co nestačila příroda.
Šaman v zoufalství zavřel pevně oči a rozhodl se, že už nechá toho budižkničemu jeho osudu.
"Bude to stejně nejlepší řešení, když ho zabijou oni ..." říkal si usilovně a ještě usilovněji pak pozoroval, že z toho rozčilení i jemu přestává všechno sloužit.
Vší silou se snažil na všechno zapomenout, soustředit se a pracovat se zaťatými zuby.
Slyšel, jak ta děvka něco mele, ale neposlouchal co.
Potom sebou zase mrskla a podle toho, jak začala přirážet, pochopil šaman, že Kukučka definitivně odpadl, byl ponechán svému osudu a zavržen. Rázem se mu ulevilo, a převrátiv svoji zaměstnavatelku na břicho, posadil se na ni pohodlně jako na soba a za chvíli - ani ne tak krátkou, ale ani ne potřebně dlouhou - učinil svým povinnostem zadost a zřejmě s pochvalou, neboť dívka vyrážela hrdelní zvuky, mlátila horní polovinou těla a pěknou chvíli vrtěla zadkem, ještě když slezl z postele.
"Toho soudruha rovnou vyhoď, soudruhu," řekla potom, když si sedl. "Neviděla jsem takovou ubohost. Jak sis ho mohl vzít za pomocníka? Nebo snad dokonce za učedníka!"
Šaman by jí byl rád řekl, že mu ho přidělili, ani se neptali, a že ho má stejně už dávno po krk - ale nevěděl, jestli si před Bezpečností může dovolit vyjádřit jakoukoli nespokojenost s poměry, a tak jen chudáka nakopl, až odletěl někam dozadu.
"Teďka ty zepředu a Jano zezadu!" poručila však vzápětí pracovnice znova.
V šamanově duši začaly vyvstávat černé myšlenky. Bylo teprve po poledni.
Mladice si lehla na druhý bok a šaman musel přelézt, zatímco Jano, kterému zřejmě nikdy nic nebude činit potíže, začal z fleku, nasadiv ďábelské tempo.
Pracovnice měla opravdu krásné veliké kozy, jaké měl šaman rád. Děkoval za to svým ochranným duchům: jinak by si nebyl býval jist, že neskončí jako Kukučka. Taky se tentokrát protáhla jeho práce značně déle, zatímco Jano jel dvakrát bez vyndání. Pak jim ale mrcha přikázala, aby si to prohodili, a tak šaman o její kozy přišel, a mohl ji jedině tak tahat za copy a byl rád, že to vůbec dotáhl do konce.
Pracovnice už docela pěkně řvala, a když zůstala v posteli sama, mlátila sebou ještě jako divá.
Šaman si sedl na stoličku ke zbytkům oběda a nalil si ostružinového vína. Lil se z něho pot a zasmušile uvažoval, zda nechytí  průvan. Kromě revma v rameni mohl dostat ještě hexenšus. Vzal svou sukni a otíral se jí a pak hledal sváteční kabát, aby si ho oblékl, ale byl někde zaházený a zašlapaný na zemi. Konečně ho vytáhl zpod šatů svých návštěvníků.
"Tak jedeme dál," ozvala se do toho rázně pracovnice.
Šaman zbledl a ruce se mu roztřásly, že kabátem, jejž právě zvedal, zametal smetí po podlaze.
"Já ubohý stařec - takovouhle smrt jsem si nezasloužil!" projelo mu hlavou, ale zůstal sedět jako praštěný.
Naštěstí Jano, s očima obrácenýma v sloup z muchomůrek, nevěděl, co jsou to potíže. A protože děvce už šlo jenom o to, aby to měla, začali bez šamana.
A zas nejmíň třikrát tu i tam. Uběhlo dobře půl hodiny a šaman začal trochu nabývat sebedůvěry, když konečně děvka řekla: "Dost!" a Janka shodila. Zavrávoral na nejistých nohou, ale tu mu to došlo počtvrté a udělal to před šamana na stůl. Starý muž jen taktak ucukl s rohem, z něhož pil. "No, a je pokoj," řekl si.
Pracovnice ležela, Jano si sedl za stůl, nabral si plnou hubu muchomůrek, šaman si přepásal kabát a nohou honil na podlaze svou sukni a Kukučka v tmavém koutě smrkal do rukávu.
Vypadalo to, že už bude opravdu pokoj.
Za chvíli bude třeba poslat Kukučku žebrat o večeři.
"Jestlipak děláš také zakázané způsoby, soudruhu?" spustila vtom najednou krasavice na posteli.
"Já?" opáčil polekaně šaman. "Jak bych mohl - zakázané zpásoby jsou zvrhlé, jak rozhodl Velký náčelník, a já..."
"Ale nepovídej, před námi nemusíš nic tajit, právě my jsme přece od toho, abychom kontrolovali, zda se zakázané způsoby neprovádějí, a proto musíme taky každému ukázat, jak se dělají, aby se vědělo, co je zakázané: To je přece jasný - ne?"
Šaman věděl, že co řekne Tajná bezpečnost, je samozřejmě jasný. Proto jen přikývl.
"A ty pochopitelně jako duchovní správce své osady to musíš umět taky, abys to mohl kontrolovat."
Šaman opatrně přikývl.
"Tak pojď - Jano se může koukat, ale stejně se to nikdy nenaučí."
Šaman se s tajným úsměškem podíval na pracovníka.
"A to je taky správný," dodala dívka, "jednou je strážce zákonů a šmytec. Ale šaman, to je něco jiného. To je intelektuál."
"Prohnilej," dodal pracovník, ale zřejmě ne tak na adresu přítomného, jako jen z automatismu naučeného slovního spojení. Usmíval se přitom nepřítomně na šamana a zažíval.
Důrazně na šamana pokývala a roztáhla nohy.
Nutno přiznat, že šaman zakázané způsoby znal a měl je ve veliké oblibě. Uvažoval, zda se to potvora o něm dozvěděla od nadřízených. Šel k ní na postel, a podsunuv jí pod zadek s tichým úšklebkem její vlastní do uzlu zmuchlanou uniformu, vrazil jí hlavu do klína.
Semeno pracovníka bylo ostré a smrduté a děvka ho ve stazích podbřišku vypouštěla ze sebe stále víc, ale šaman koneckonců nebyl žádný zajíc, užil si v životě už pětkrát víc než tahle mladice, a tak postupoval s klidem, metodicky a s pravým profesionálním zaujetím. Věděl, co umí, a tady byl on pánem
Účinky se projevily takřka okamžitě. Šaman se v duchu sarkasticky usmíval a pracovnice přestávala být duchem na zemi. V polovičce sebou šaman střelhbitě hodil, obrátil se nad ní čelem vzad, vzal jí hlavu mezi kolena a vrazil jí úd do huby. Div ho nepřekousla, ale šaman se v mysli chechtal dál, nepřestával se svou prací a jenom po chvíli přehodil své staré, ale úctyhodné přirození mezi kozy, raduje se, že si konečně taky užije.
Pokud vřískala, nenechal ji. Teprve když se rozvalila bez hlesu jako mrtvá, přestal, neodpustiv si pořádně ji kousnout, hbitě zas přeskočil nazpět a sednuv si jí rozkročmo přes prsa, pohrál si na nich a mezi nimi s takovou chutí, že už dlouho žádnou ženskou neopustil tak opracovanou.
Spokojeně se uprdl, zaříhal a slezl z postele na stůl.
"Tak," pronesl dutým hlasem pracovník se skelnýma očima. "Teď jsi dělal zakázané způsoby a my jsme té při tom chytili."
Šaman byl rozjařen, a proto nebral jeho slova vážně a jen se zubil. Nalil si plný roh, a zatímco pil, osušoval si druhou rukou pot na hřbetě, aby nechytil hexenšus.
"Ty se nesměj," ozval se pracovník znova jako náměsíčný Golem. "Chytili jsme tě a šlus. Zavřeme tě, a když k tomu přidáme to ostatní, co na tebe víme, tak tě podřežeme."
Šaman se na něj podíval.
"A sníme," dodal pracovník.
Šaman mlčel, pomalu odložil roh do dřevěného stojánku a začal si uvědomovat, že ten blb mluví vážně.
"To jste s tím tedy začali schválně?" zeptal se zvolna.
"Ne. To jí jenom tak napadlo. Ale aspoň se nemusíme dál mordovat s nějakým tím vyslýcháním. V tom bys nás mohl všelijak převézt, šamanskej."
"To máš pravdu," odpověděl šaman.
Viděl, že se dnes potit nepřestane, ten hexenšus chytne, a napadlo ho, jestli by nebylo v takovém případě možná líp, kdyby ho podřezali.
"A takhle nepřevezeš."
"To ne."
"Sbal si pingl a půjdem."
"Proč?"
"Poněvadž jsme tě měli tak jako tak sebrat a teďka jsme tě viděli."
Šaman mlčel a pocítil tupý strach. Že ho podřežou, bylo koneckonců jedno. Ale celý život slyšel vyprávět o tom, co se s odsouzenými děje na Bezpečnosti ještě před tím, než je podřežou.
Kukučka v koutě klepal zubama, až to bylo slyšet. Šaman si to uvědomil, ale dokonce mu ho přišlo líto.
"Tak se pakuj."
"Musíte počkat, až se vrátí náš náčelník," řekl šaman nepevným hlasem.
"Nemusíme."
"Je to proti právu."
"Co my děláme, není nikdy proti právu."
"Jsem velký šaman - znají mne ve všech osadách našeho kmene - jsem..."
"Nejseš nic."
"Z ničeho mne nemůžete obvinit."
"Ze všeho."
Šaman se díval, jak ve vchodu u stanu zapadá slunce. Byly kolem něj kruhy.
Bude větrno. Nebylo by divu, kdyby přišla ještě i sněhová přeháňka. Nebo dokonce metelice. Je ještě příliš brzo na jaře, teprv pátý měsíc od slunovratu.
V noci rozhodně bude mrazík. Kukučka by měl donést dříví a kosti na noční oheň.
"Tak se zvedej!"
Šaman se pomalu zvedl a nepřítomným pohledem přejel kolem dokola vnitřek stanu. V koutě stály portréty státníků. V druhém byl celý jaksi do sebe zamotaný ten chudák. Na posteli ležela nahá ženská. Vchodem vcházelo již méně ostré světlo a venku byla obrovská mamutí lebka uprostřed tábořiště.
Nerozhodně, nevěda, co by měl dělat, popošel pár kroků k bedně, v níž měl své šamanské obřadní kostýmy.
"Převléknu se," řekl úplně zbytečně.
"Ne!" řekl pracovník, "kdoví, co bys ještě mohl provést. Vem si jen jídlo na cestu."
Jídlo bylo v podstatě snědeno. Kukučka musel pro večeři teprv jít. Není ale stejně jedno, půjde-li bez jídla? Cesta ovšem trvá tři dni...
Ženská se pomalu posadila na posteli, hlavu skloněnou na prsa jako ve velké únavě, a řekla:
"Nech ho."
Šaman se na ni podíval s údivem.
Ženská ho však evidentně vůbec neviděla. Kopla bez síly Golema se skleněnýma očima a ukázala mu, aby jí dal napít.
"Nemáme takový rozkaz," řekla lhostejně.
"To přece nevadí."
"Jistě že to nevadí, můžeme si ho přece dát kdykoli sami," odpověděla, "ale nejde o to, abychom ho zavřeli."
Šaman stál dál a pozoroval ji.
Golem chtěl něco říct, ale ženská mu zaplácla hubu. Jako by v něm něco přeťala, dřepl si zas s lokty o kolena, jako seděl dřív, a nacpal si hubu muchomůrek. Nadřízený orgán se ozval a Golemovou věcí už nebylo nic. Až dopříště může zas jen srát, žrát a spát a být familiární třeba i vůči státním zločincům.
"Sedni si, soudruhu šamane," řekla ženská a vytáhnuvši zpod zadku uniformu, přehodila si kazajku přes ramena, protože už bylo chladno.
"Jano to myslel dobře, ale zapomeň na to. My proti tobě nic nemáme. Věc je jenom v tom, že nějak nespolupracuješ."

■ ■ ■

Egon Bondy: Dvě léta

Ještě nebylo vidět revoluci
která by proběhla za takového ticha jako ta poslední
týden se křičelo na Václaváku
a někteří dokonce čtrnáct dnů
Euforie vydržela tři neděle
protikomunistické štvaní mělo nejdelší život
vydrželo půl roku do voleb a má naději přežít
Nepředvídatelně nepatrná řada pisálků
napsala oslavné verše značně pokleslé kvality
vzniklo pár koláží "zesměšňujících a pranýřujících"
a série kresleného humoru
Ani jeden vtip se neobjevil mezi lidmi
unylí folkáči a vždy módní populární umělci zpívají
stále tytéž písně
a jen intelektuálové publikují své heroické vzpomínky
na 21.8.1968
a na utrpení kdy nemohli publikovat a museli mít
jeden čas i dělnické zaměstnání

a přitom dokázali nepřestat se scházet!
Nová generace se už orientovala střízlivě:
posledních 40 let neexistuje a před námi je jasná
a tvrdá budoucnost
nesouvisející s ničím
Bude - jak se tuší - krátká
Zanedlouho sebou začne házet
jako plechovka na kočičím ocasu
uvázaná k průseru světa rozděleného

na ty co vyhravše nevyhráli a nyní mocí mermo hledají
kam uteklo vítězství
a ty kteří si to odnesou nakonec za všechny
a to jsou vždy chudí celého světa
A když se nebudou chtít dát
budou trable
i u nás za pecí

Když jsem se ve čtrnácti jako "začínající anarchista" dostal mezi podobně smýšlející, dal mi kamarád i Bondyho adresu v Bratislavě. Nenašel jsem odvahu mu napsat -- na rozdíl od mnohých jiných, které jsem pak potkával. Bondy byl otevřený a odpovídal na dopisy, "kazit mládež" zjevně pokládal za jeden z hlavních úkolů filozofa, a toho levičáckého zvláště. Potkal jsem řadu lidí, kteří měli s Bondym tu či onu výměnu názorů, to či ono setkání -- a jeho vliv byl znát.

Což neznamená, že by mu nebylo často souzeno mluvit do dubu. Mnozí jeho androšští souputníci z celkem pochopitelných důvodů patřili k těm, kdo se rozhodli vrátit své ponižování pohrobkům minulého režimu v režimu novém. Jistě s těmi nejlepšími úmysly -- nepřipustit už opakování takové Golgoty ducha, jakou minulý režim byl, potrestat viníky a ochránit budoucí možné oběti. Jak věděl už Dante, cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. V dnešní době je cestou k opakování těch nejhorších prvků minulého režimu (omezování svobod, vynucování konformismu, ideologizace pohledu na minulost) právě antikomunismus. Egon Bondy to moc dobře věděl. Ví to jeho básnický žák Petr Placák, iniciátor petice S komunisty se nemluví? Vědí to Plastici, kteří měli na prvního máje hrát na akci První máj bez komunistů? Jako kdyby se tak sympatická podzemní a podvratná hudební skupina proměnila v kutálku Moci...

Jestlipak hráli i písně s texty Egona Bondyho, který se sám označil jako "marxist levý" a věděl, že "marxista se nemůže stát antikomunistou"?

Dodejme ale, že Bondyho postoj k minulému režimu nebyl neproblematický. Jestliže vůči němu pociťoval estetické i existenciální zhnusení, jestliže pro něj byl tento režim nepřijatelný a někdy jej označoval i za fašismus, který se nemůže reformovat, jestliže dokázal ideologickou kulturu tohoto režimu skvěle parodovat, nalezneme u něj i dvě podstatná ale. To první by asi všichni anarchisté podepsali, ostatně je lze výstižně shrnout s poukazem na heslo, které razila skupina kolem časopisu Freedom ve čtyřicátých letech minulého století: Neither East, Nor West (Ani východ, ani západ). Jinými slovy: odmítnutí státního "socialismu" východních režimů neznamená v žádném případě přijetí západního soukromého kapitalismu. Za to ve svém druhém ale se Bondy od anarchistů odlišuje -- zatímco pro ně byla ruská revoluce zradou původních ideálů už takřka od počátku, Bondy sice viděl problematičnost bolševické strany a jejího centralistického ducha, viděl otřesnost "reálného socialismu" v SSSR -- ale z druhé strany je autorem mnoha vyjádření, v nichž označoval přesto přese všechno onen aspoň nějaký východní socialismus za předzvěst přece jen pokrokovějšího uspořádání než západní kapitalismus. Marxistická tradice mu k tomu dala zajímavý metaforický prostředek: krutosti a omezenost bolševismu jsou něčím na způsob krutostí a omezenosti "barbarů" raného středověku, kteří zničili upadající antickou kulturu a nahradili ji zdánlivě nižší -- ve skutečnosti ovšem na rozdíl od uhnívající antiky a úpadkové Byzance představovali pokrokovou vývojovou tendenci... Toto přesvědčení mohlo být i u zdroje Bondyho překvapivé podpory "komunistické" strany ve volbách 1992 a později (jednalo se ovšem rovněž o snahu podpořit jedinou reálnou opozici). Ale pro lidi, kteří brali vážně Bondyho vlastní texty o nehumánnosti "reálného socialismu", mohl být minulý režim stěží něčím víc než jen brutalizovanou variací na kapitalistické téma.

Čímž se dostáváme k tomu, o čem se autor těchto řádek dozvídal až postupně a co je nyní přemíláno všude, tu s rozpaky, tu se zadostiučiněním -- k Bondyho spolupráci s tajnou policií. Všeobecně se vědělo, že Bondy je nespolehlivý, o jeho spolupráci však ne. Ta byla zklamáním pro Bondyho souputníky, jako např. Petra Uhla, který mu po roce 1989 pohrozil, že v případě jeho dalších politických aktivit fakta o této spolupráci zveřejní. I to byl patrně důvod Bondyho stažení se z aktivní činnosti v Levé alternativě a pak k jeho obratu směrem ke stalinistické levici. Četba Bondyho estébáckého spisu je skutečně znechucující. Bondy se ke spolupráci dostal na přelomu padesátých a šedesátých let a mimo jiné udával své spolužáky. Později mnohdy řekl tajné policii vše, co potřebovala vědět, i když mnohé jiné informace naopak kryl. Těžko říct, co jej ke spolupráci vedlo -- skutečně znechucení pravičáckými názory spolužáků, jak uvedl v jedné těžko přijatelné obhajobě své spolupráce? Bál se? Nebo chtěl prostě poznat i stranu moci, lákala jej atmosféra špionážního dobrodružství? Chtěl předělat estébácké důstojníky na maoisty, jak později říkal? Dokázali s ním estébáci rafi novaně manipulovat a využít jeho nerovnovážnou psychiku, jak napovídají mnohá místa spisu? Těžko říct -- Bondyho spis každopádně dodává svědectví, že se státem a jeho tajnými službami nelze spolupracovat bez újmy na sobě samém a na lidech ve svém okolí, že si nelze představovat, že vyspělé aparáty technokratické manipulace člověkem lze "obehrát" a nezadat si přitom s nimi.

Bondyho spis přitom obsahuje i zajímavé kuriozity jako třeba, že Bondy řekl o svých básních, že jejich obsah "neodpovídá jeho normálnímu smýšlení. Jsou plodem automatického bezmyšlenkového psaní za účelem psychického uvolnění, aby mohl usnout". Každý, kdo někdy psal básně, každý, kdo ví, co je to automatické psaní a každý, kdo četl Bondyho, ví, že se jedná o naprostý nesmysl, že konstruování takového díla nemohlo být "bezmyšlenkové". Buď jak buď, Bondyho spis můžeme těžko hodnotit -- i proto, že podobný typ pramenů je nespolehlivý, jeho autoři mohli velmi snadno manipulovat stěží kontrolovanými informacemi, aby získali pochvalu nadřízených. Navíc jsme v dané době nežili a většina z nás nestála před podobnými dilematy. Jedno je jisté -- relativní míru svobody, kterou si Bondy pro sebe touto věru nenásledováníhodnou kolaborací s poměry vyzískal, využil vrchovatou měrou k vytvoření díla, které tyto poměry přesáhlo. Svou spolupráci zřejmě bolestně refl ektoval -- o tom nesvědčí někdy až trapné odpovědi novinářům na toto téma z posledních let života, ale mnohem spíše některé pasáže v jeho dílech, třeba dilema titulní postavy v knize Šaman. Žádné "seděl jsem s děvkou v hotelu, ale na pokoj jsem s ní nešel"...

Jiná věc je, že daná spolupráce s tajnou policií přispěla nejen k Bondyho vyšachování z dobové aktuální politiky, ale také k diskreditaci jeho kritiky Charty 77. Z ní se udělalo nadhistorické Dobro, pochybný outsider Bondy zůstal pochybným outsiderem i v novém režimu.

Nedávno jsem viděl v budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy výstavu k výročí Charty 77, která ze všeho nejvíce připomínala staré dobré výstavy "z historie dělnického hnutí" z arzenálu propagandy minulého režimu. V doprovodném textu byli do kontrastu postaveni dva lidé, kteří zapřeli svůj podpis pod Chartu 77: kladný hrdina exministr Drtina, který nechtěl zveřejnit svůj podpis, aby nediskreditoval Chartu 77 coby buržoazní politik (což je, nutno připustit, chvályhodná míra seberefl exe a studu) a záporný hrdina Bondy, který svůj podpis zapřel jako Petr Krista.

Odhlédneme-li ale od výtek z údajné osobní nestatečnosti (zde platí ono biblické kdos bez viny, hoď kamenem), nebyly Bondyho kritiky Charty 77 zcela namístě, neprokázala se být "stínovým establišmentem"? A mimochodem -- není kritický návrat k jejímu odkazu inspirovaný třeba právě Bondym mnohem adekvátnější odpověď na její odkaz než svazácké výstavky o hrdinných chartistech?

■ ■ ■

 Egon Bondy: Týden v tichém městě

"Jenže i v případě, že bude znemožněna reprodukce kapitalismu, ba dokonce zejména v tom případě, musíme být připraveni na to, že řešení nebude ani samospráva, tím méně osvobození od práce, ale nějaká velmi autoritativní forma vlády. Protože skutečně jen ta zaručí plánovité přerozdělení světového bohatství, aspoň základní ekonomické a sociální vyrovnání pro všechny lidi na celém světe, humánní řešení demografického problému atd. atd. Je mi zcela jasné, že tyto problémy řešeny a vyřešeny být musejí, a je mi zcela jasné, že ti, co jsou dnes dehumanizováni bídou, to sami nesvedou, takže z toho plyne závěr zřetelný, ale trpký. Nemuselo k tomu dojít, kdyby se nebyl býval již v začátcích zadusil zárodek budoucnosti, který přinesl rok 1917. Ne, nemuselo k tomu dojít --- leč došlo k tomu a na nás je, abychom se řídili pořekadlem, že chybami se člověk učí.
Jenže ---" zvedl jsem ruku, abych ji zarazil --- "jestliže tohle vím a nic proti tomu nemohu namítnout, nemohu současně neodmítnout l to všechno předem jako něco, proti čemu bude třeba opět znova revoltovat a bojovat.
Zbavit se kapitalismu, znemožnit jeho obnovení, je pro záchranu lidstva bezprostřední úkol. Ale zápolení o osvobození člověka a skutečnou svobodu začne teprve potom. To, k čemu dojde po odstranění kapitalismu ---jestliže by se nám to vůbec podařilo ---, bude velmi nepříjemné období. Zejména pro nás, kteří jsme vyrostli v tzv. západní tradici. Bude trvat staletí, než se vůbec opět zmůžou lidi k něčemu jako uvědomělý odpor. Po tato staletí, kdybych měl být celou tu dobu živ, bych nepřestal revoltovat dál."
"Permanentní revoluce ---"
Opět jsem zvedl agresivně ruku:
"Nepočítejte, že v podmínkách po odstranění kapitalismu se vám podaří udržet nepřetržitou revoluci. Drtivá většina lidí je, jak Jste sama řekla, v takové bídě, že budou tleskat každému sebemenšímu zlepšení jejich životní úrovně. Budou lehce s to stát se fanatickými stoupenci despotismu. Budou k tomu zcela určitě velmi brzo i manipulováni. Ti, co budou vést plánovitou přeměnu společnosti, budou kvalifikovaní a budou vědět, že prosazují věci všeobecně správné, ale potřebují k tomu klid a souhlas. Známými metodami revoluční propagandy si ho nejprv získají, pak ho uměle budou živit a vzápětí vnucovat. Z původní benevolence vznikne znásilňování lidí. Původně osvobození budou sice nezměrně lépe ekonomicky zajištěni, ale též velmi pevně spoutáni. Proto zdůrazňuji ten význam udržovat co nejvíce podmínky chaosu. V něm se vytváří prostor pro spontánní experiment a zkušenost. Chaos ovšem je něco, co každý, kdo chce něco řídit, i pod pretencí, že to řídí k lepšímu, vidí rád ze všeho nejméně a bude vůči jeho nositelům vystupovat brutálně.
Nelze generalizovat jeden případ, ale víte, už jsem o hodně starší, a hodně jsem se naučil z dějin zlikvidovaného Sovětského svazu i snad ještě dramatičtěji zrazené čínské kulturní revoluce. Nejsem, drahá kolegyně, žádný pesimista, ani ontologicky a tedy ani historicky. Ale jsem nucen počítat s tím, s čím bohužel klasický marxismus naprosto nechtěl počítat, že člověk není tvor racionální. Je ovšem schopný učit se. Ale pokud si nespálí pořádně prsty, tak se nepoučí. Víte, že dnes v Číně vzniklo tajné lidové náboženství Mao C-tunga, v němž Mao po smrti na nebesích řídí ohromný průmyslový komplex s rovným odměňováním a sociálním zabezpečením atd.? Vláda to pronásleduje, ale lidi si, jak vidět, velmi velmi rychle uvědomili, co mají dnes za vládu. Díky bohu aspoň za to. A tak nějak asi to může někdy později vypadat všeobecně. Legrace, že ano?"
Neodpovídala, ale viděl jsem, že si o mně myslí, že jsem přece jen pošuk.
"Chcete-li, kolegyně, dejte mne do škatulky k anarchistům. Nic
proti tomu nemám. A s anarchisty vy koneckonců jistě ve spolupráci počítáte."
Jaksi sejí vnitřně ulevilo.
"Dobře ---" řekla. "Nerozumím sice dobře vaší argumentaci, domnívám se, že bezprostřední osvobození lidstva se dá uskutečnit, ale hlavní je, že první krok je nám oběma jasný. Bez odstranění kapitalismu se nedá mluvit o ničem. Skoro úplně už zničil celou planetu, zplodil pomalu sedm miliard zbídačelých a je připraven zničit fyzicky i je. Naše informace nás alarmují. Samozřejmě že spolupracujeme s anarchisty, ale jejich prostředky se nám zdají neúčinné. Vám snad ano?"
"Ani mně ne --- a proto jsem se za anarchistu taky nedeklaroval."

Když v roce 1997 vyšel Cybercomics, představoval pro nás mladé zjevení. O globalizaci už jsme něco četli, Bondy ji ale pojmenoval rázně -- román o dvou nadnárodních firmách, které zmarginalizují ve své konkurenci většinu obyvatel planety a nakonec dojdou k závěru, že většinu lidí nepotřebují, a nechají je proto vyhubit, se dal číst jako skvělé, mobilizační memento -- zejména vzhledem k tomu, že Bondy byl schopen mistrně zachytit i existenciální rovinu člověka. O rok později se mnozí čtenáři a čtenářky Cybercomicsu setkali na Global street party a byli jsme tehdy rebely se zatraceně dobrou příčinou. O další dva roky později jsme se setkali na protestech proti Mezinárodnímu měnovému fondu.

Co unese umělecké dílo, je ne vždy nosné pro politickou teorii a analýzu. Bondy až příliš často hovořil přepjatě o globalizaci jako o spiknutí, ne jako o do značné míry logickém vývoji systému a jeho struktur. Proti tomuto spiknutí mobilizoval všechny možné i nemožné prostředky -- až po teror a diktaturu. Nebyl ale koherentní, což se až příliš projevuje v jeho knize O globalizaci. Sledování jedné cesty, již navrhuje v jedné části knihy, by se v praxi nutně střetlo se sledováním druhé navrhované v jiné části -- zatímco na jednom místě doporučuje brát liberály za slovo a žádat práva, jinde infiltrovat nadnárodní firmy a ještě jinde nemilosrdný boj. Velká očekávání, která Bondy svým předchozím dílem vyvolal, nedokázala jeho poslední knížka naplnit, a spíš připomíná slova mexických zapatistů o intelektuálech, kteří se cítí být povoláni radit sociálním hnutím, aniž by byli alespoň sami vnitřně soudržní -- jenže co pro intelektuála znamená pouze slova v diskuzi, hře či exhibici, je pro sociální hnutí otázka přežití. Právě na tuto námitku jsem musel myslet i tehdy, když jsem s Egonem Bondym jednou v životě mluvil a nahrával rozhovor, který uzavírá tuto přílohu. Egon Bondy nám zanechal ohromné a různorodé dílo. Zanechal po sobě rovněž mnoho "sirotků" -- lidí, pro něž komunikace s jeho myšlením znamenala zasvěcení do jiného světa, než je ten, který nám je předkládán jako danost a zároveň nejlepší možnost.

vyšlo v časopisu A-kontra 2/2007

                 
Obsah vydání       20. 9. 2007
19. 9. 2007 Muslimská Amerika
20. 9. 2007 Gabala pod americkým drobnohledem
20. 9. 2007 VŠUP: Nýmand v křesle rektora určuje, co je umění a co ne Štěpán  Kotrba
20. 9. 2007 Madlenka na Hrad aneb úvaha o příštím prezidentském kandidátovi Štěpán  Kotrba
19. 9. 2007 Papež odmítl přijmout Condoleezu Ricovou
19. 9. 2007 Absolutní panovnice justiční monarchie Zdeněk  Jemelík
20. 9. 2007 Vojenská základna USA v ČR: po A následuje B Oldřich  Průša
20. 9. 2007 Zelený panáček Petr  Štengl
20. 9. 2007 Boj kuřáků proti stárnutí veřejnosti, aneb Bez kouření do větší sociální jistoty Uwe  Ladwig
20. 9. 2007 Egon Bondy je mrtev, jeho dílo ne Ondřej  Slačálek
19. 9. 2007 Vláda vede informační válku s českou veřejností
19. 9. 2007 DEBKA: Írán nemá veké množství střel Shahhab-3
20. 9. 2007 Prolomení blokády v Brdech
20. 9. 2007 Společenstvo zasvěcenců vyššího zájmu Ivo  Šebestík
20. 9. 2007 Uplynulo čtvrt století od masakru v palestinských táborech Sabra a Shatila Daniel  Veselý
19. 9. 2007 Televize BBC: Obviňujeme: Izraelský premiér Ariel Sharon by měl být postaven před soud
19. 9. 2007 Co je demokracie podle Sartoriho Josef  Brož
19. 9. 2007 Policie: Přistěhovalci ze středovýchodní Evropy "mají jiné standardy"
19. 9. 2007 Irák rozhořčen nad smrtí osmi civilistů, které zabila soukromá americká bezpečnostní firma
19. 9. 2007 Ministerstvo obrany se bojí diskusí o radaru - nemá argumenty Zdeněk  Štefek
19. 9. 2007 Rusko a USA se tak znovu poměřují v tom, kdo má silnější bombu
19. 9. 2007 Demokracie? To je vtip? Jaromír  Habr
19. 9. 2007 Rusko a Čína "provádějí špionáž proti USA"
19. 9. 2007 Anheuser Busch, Dalík a konec budějovického Budvaru?
19. 9. 2007 Je to moje značka, chlapče!!
18. 9. 2007 Prezidentské volby v zajetí hlouposti Bohumil  Kartous

Bondy RSS 2.0      Historie >
20. 9. 2007 Egon Bondy je mrtev, jeho dílo ne Ondřej  Slačálek
10. 1. 2006 Věk dezinformací Jiří  Stehlík
21. 9. 2004 Morálka podle Bondyho Jan  Motal
14. 4. 2004 Různými taktikami proti společnému nepříteli Egon  Bondy
14. 4. 2004 Minulost, přítomnost, budoucnost... Ondřej  Slačálek
1. 10. 2003 Bondy: Sme opäť na samotnom začiatku Miroslav  Brada
24. 6. 2003 Bondyho marxistický manifest Ivan  Lesay