P.A. Sorokin:

Soukromé vlastnictví je součást smluvní (kontraktuální) ekonomiky a je základním kamenem klasického kapitalistického systému. V některých zemích - například v SSSR - bylo zrušeno nejen fakticky, ale i formálně. V jiných totalitních zemích bylo buď - fakticky i formálně - převážně odstraněno, nebo existuje pouze jen na papíře. V těchto zemích nezůstala ani stopa po jeho někdejší "svatosti" a "nedotknutelnosti". To co tam zbylo, vede jen podivnou existenci, je to věc odsouzená k zániku, pouhý bledý stín silného, plnokrevného soukromého vlastnictví devatenáctého století.

V několika málo zemích jako jsou i USA nastoupil stejný trend, i když to nevedlo ke stejnému "pokroku" jako v zemích totalitních. Systém soukromého vlastnictví a klasického kapitalistického systému však byl vážně podlomen výsledkem neobyčejného růstu americké ekonomiky korporací a trustů. V současnosti vlastní korporace a trusty téměř jednu třetinu veškerého bohatství země a téměř polovinu celkového obchodního bohatství Ameriky. A jejich podíl na celkovém národním bohatství stále roste. Mnoho lidí si neuvědomuje, že ekonomika moderních korporací a trustů je již dnes zcela odlišná od ekonomiky kapitalistického systému založeného na autentickém soukromém vlastnictví a že růst ekonomiky korporací znamená současně rozklad ekonomiky smluvní. A ještě méně lidí si uvědomuje, že první smrtelnou ránu soukromému vlastnictví a smluvnímu kapitalistickému systému devatenáctého století nezasadili komunisté a socialisté, ale kapitáni průmyslu a finančnictví druhé poloviny zmíněného devatenáctého století.

Klasickou formu soukromého vlastnictví a tím i klasický kapitalismus podkopali koncem devatenáctého století kapitáni průmyslu a finančnictví při rozvíjení ekonomiky velkých korporací. Klasické soukromé vlastnictví znamenalo právo majetek vlastnit, řídit jej, užívat jej - disponovat jím. Ekonomika velkých korporací toto nedělitelné právo rozdělila a oddělila do různých funkcí: na jednu stranu postavila vlastníky - tisíce a miliony drobných vlastníků akcií a cenných papírů - a na druhou stranu manažery - presidenty, správní a dozorčí rady, představenstva, která majetek řídí, užívají jej, disponují jím, ale - nevlastní jej. Málokterý z těchto ředitelů, pokud vůbec nějaký, vlastní třeba i jedno jediné procento akcií a cenných papírů korporace. Tito lidé jsou tedy pouze opatrovníci svěřeného veřejného majetku. Nenesou však ale žádné riziko a odpovědnost, tak jak tomu bylo a je u pravých, skutečných vlastníků. Příslušníci této nové "manažerské aristokracie" jakoby zapomněli jejich skutečné postavení. I když při správě veřejného majetku mnohokrát zcela selhali, málokdy zapomněli si sami sobě přidělovat vysoké mzdy a všelijaké bonusy, nezřídka dosahující stovky tisíc až miliony dolarů. Stavitelé velkých průmyslových a finančních říší - Rotschildové, Morganové, Rockefellerové, Fordové a Carnegies - dobývali svá ohromná bohatství zápasem s divokou přírodou, vlastnili je oprávněně a ručili za ně úplně vším, i svými životy.

Současná manažerská aristokracie korporací reprezentuje postavení dekadentních potomků plnokrevné politické aristokracie: ponechává si a dokonce upevňuje privilegia svých předchůdců, aniž by poskytovala srovnatelné odpovídající služby společnosti. V tomto smyslu její postavení přesně odpovídá průměrné státní byrokracii. Obě řídí a tyjí z toho, co jim nepatří. Obě administrují veřejné vlastnictví - převážně ke svému vlastnímu prospěchu. Z tohoto hlediska je ekonomika korporací decentralizovanou totalitou, zatímco ekonomika totalitního státu je ekonomikou korporace centralizované.