Jestliže se zmiňuji o tajných službách, mám na mysli systematický vliv jejich byť i jen postulovaného působení na politickou kulturu a diskurs, nikoli nějakou konkrétní kauzu. Nebudu se tedy rozepisovat o legračním pokusu podsunout protiradarové opozici "argument", že se mikrovlny z X-band radaru mění v rentgenové záření, k němuž loni došlo v jistém pražském hotelu; ba ani o původu řetězového mailu "Čechoameričana" "odhalujícího", že v objektu brdské základny Národní protiraketové obrany USA bude instalován jaderný reaktor. To všechno jednak nezabralo, jednak šlo o drobné - totiž aktivity zaměřené na manipulaci veřejného mínění. Podobné historky prostě ukazují, že ruští zpravodajci jsou poměrně neschopní. Dosud totiž nepochopili, že ve formálně demokratickém českém politickém prostředí má názor veřejnosti menší váhu než diplomatická aktivita Západní Sahary. O co doopravdy jde, to je "elita" strašící Nepřítelem. Ta rázně ukončí každou diskusi na téma, kam jsme se vlastně od roku 1989 dostali a kam směřujeme. Stručně: S vládnoucí elitou nesouhlasí jen ruští agenti, nebo přinejmenším osoby pod vlivem ruských agentů. Je povinností každého uvědomělého občana taková podezřelá individua ignorovat a zůstat vždy připraven. Kapitalismus si rozvracet nedáme.

William S. Lind se nedávno rozepsal o možnostech obrany Pobaltí proti případným nárokům vzkříšeného Ruska. Vysvětlil, v čem jsou z jeho pohledu slabiny členství v NATO. Jakožto občana USA dobře seznámeného s možnostmi své země jej ani nenapadlo vyzývat znepokojené postsovětské státy, aby se spolehly na americkou pomoc. Právě takový je ovšem kurs, který do zahraniční politiky české vlády prosadil Alexandr Vondra a který do nebe vychvaluje europoslanec Zahradil. Kurs, který vede tuto republiku do evropské izolace (ať už je budoucnost bruselských institucí jakákoliv) a z hlediska ruských zájmů je kursem kolizním.

Žijeme v turbulentní době a těžko odhadnout, jak rychle se teď záležitosti vyvinou; aktuálně to vypadá, že Česká republika spojená se slábnoucími USA a odcizená evropským sousedům může čekat vážné potíže s Moskvou v horizontu nějakých pěti až deseti let, až bude obnovena kontrola nad podstatnými částmi někdejšího SSSR. Jakmile ruský problém před námi vyvstane s plnou naléhavostí, ukáže se, že základy obrany proti mrazu, který přichází z Kremlu, vlastně neexistují.

Lind doporučuje baltským republikám, aby se coby země bez spolehlivého spojence jednak připravily k lidové válce proti případné agresi, jednak, aby se finlandizovaly -- tedy přizpůsobily zahraniční politiku ruským zájmům. Zároveň uvádí, že jeho úvaha zasahuje do obecné problematiky zajištění bezpečnosti malé země na okraji prostoru ovládaného velmocí. To je obecně vzato pravda, Česká republika vedená současnou vládou však po jednosměrné cestě zašla již tak daleko, že se bez výměny politické garnitury nemůže řídit dokonce ani problematickými Lindovými recepty.

Vláda, která ignoruje názor dvou třetin veřejnosti na pochybné zahraničněpolitické rozhodnutí, prostě nikdy nezahájí byť i jen debatu o přípravě na lidovou válku proti případnému agresoru. Musela by totiž přiznat, že žádnou "instantní" zahraničněpolitickou bezpečnost nezajistila a občané se musejí fakticky na vlastní náklady zabezpečit sami. Při naprostém nedostatku legitimity by se navíc obávala, že poddaní získaných znalostí a dovedností použijí proti parazitující vrchnosti.

Druhý důvod spočívá v tom, že v celé Vondrově koncepci "strategického spojenectví" s USA nakonec o bezpečnost České republiky vůbec nejde. To už dnes musí vidět i slepý; jde o sebevražedný projekt, který obětuje budoucnost "jakési neznámé země ve středu Evropy" zájmům jestřábí části americké politické elity, některých zbrojovek a snaze za každou cenu škodit Rusům, dokud to ještě lze. A pak...

Nakonec napíšu o tom, co pokládám za vůbec nejdůležitější. Nepoučili jsme se z Mnichova, ani co by se za nehet vešlo. Nemyslím tu na snahu vymyslet "zázračnou" konstelaci spojeneckých vazeb, ale na psychologii.

"Appeasement" (mnichovanství) západních mocností vůči hitlerovskému Německu v roce 1938 nepředstavoval individuální úchylku politiků od mravní normy, jak nás učili ve škole. Byl to pokus opožděně a v danou chvíli již zbytečně revidovat neobhajitelnou praxi Versailleského systému, který Německo coby "jediného viníka" první světové války neudržitelně diskriminoval. Obvyklé moralistní cancání nesmí zakrýt skutečnost, že podstatnou část "appeasementu" vysvětluje opožděný a nefunkční pocit viny západních představitelů. Ti, kdo Německo ničili a ožebračovali, se najednou již necítili oprávněni čelit šílenému frajtrovi, který se však rozhodl dobýt svět. Začal s těmi požadavky, u nichž si západní lídři nebyli jisti, zda náhodou nejsou oprávněné. Když bylo Německo zpátky na mezinárodní scéně a nebylo možno je ignorovat, Západ se nejen z neochoty válčit, ale též ze špatného svědomí uchýlil k blahovůli. Špatné svědomí kompenzačně uložil za Maginotovou linií a účet zaplatilo Československo.

A to je aktuální smysl mnichovské lekce. Nepodílejme se na pochybných projektech zaměřených proti Moskvě, jako je americká protiraketová obrana. Do značné míry jde o technický podfuk. Kromě toho nám radar v Brdech v případné obraně proti Rusům stejně ani za mák nepomůže -- ba naopak, udělá z nás legitimní terč. V okamžiku splatnosti této bezpečnostní investice pro nás Spojené státy budou moci udělat velmi málo, dokonce, i kdyby chtěly. V případě nouze nejvyšší obsluhující jednotky supertajný radar rozmontují a odvezou, nebo ho samy zničí. Česká republika, kterou přestěhovat nelze, ale už bude čelit vnější hrozbě bez solidní podpory, s veřejnou sférou ochromenou honem na čarodějnice a s vědomím, že ruské výhrady nejsou vlastně tak docela bezdůvodné. Nedisponujeme vojenskou silou USA, přírodními zdroji Ruska, ani lidským potenciálem Číny. Jediné co máme je jistota o spravedlivosti vlastní věci. Jestliže o ni přijdeme, nezbude nám už vůbec nic.

Neexistuje žádný spojenec, na nějž smíme neomezeně spoléhat. Proto bychom měli ještě zkusit urovnat své vztahy se sílící Moskvou po dobrém - ale současně dát najevo, že vytyčujeme jasnou hranici pro její požadavky. A urážky Německa, oblíbený to sport Vondry i Zahradila, nejsou už vůbec k ničemu. Češi nevedou žádný zásadní spor s Němci; nedávný volební debakl bavorské CSU rozehnal i přízraky majetkových požadavků Landsmanšaftu.

Bezpečnostní investiční balíček s brdským radarem, jenž vláda hodlá co nevidět vnutit sněmovně, není koneckonců o nic důvěryhodnější než "sofistikované investiční nástroje", které vyvolaly světovou finanční krizi. Pokud vsadíme všechny úspory na tuto "skvělou příležitost", ničemu se už nedivme a na nic si nestěžujme.