Pane Poullaine, finanční systém je mimo kontrolu. Jak se to mohlo stát?

Krize vzešla ze samotného centra společnosti. Je následkem naší bezuzdnosti. Nezpůsobil ji trh.

Takže nesouvisí s chudými lidmi v Americe, kteří nejsou schopni splácet své hypotéky?

Ne, to není příčina, ale následek. Bankéři se nespokojili se zisky z normálních kreditních obchodů. Používali nové finanční nástroje a tím dostali celý systém do nebezpečí. Chtěli prostě vydělávat příliš.

Od bývalého bankéře taková slova neslyšíme často. Co je na vydělávání peněz špatného?

Na tom není nic špatného. Ale i zisková orientace musí zahrnovat cosi jako povinnost sloužit zákazníkovi. Jenže co bankéři udělali? Přidali špatné hypotéky do balíčků a ty pak prodávali dál.

To je přece pozitivní. Když banky prodávají hypotéky, otvírají si tím nové finanční příležitosti.

Ne. Hypotéky spočívají na důvěře mezi bankou a dlužníkem. K tomu patří i důvěra dlužníka během splácení. Jenomže dnešní bankéři zradili své povinnosti a současně s tím ztratili z očí bonitu svých zákazníků. Riziko špatných hypoték prostě prodávali jiným. Noví vlastníci však nemohli ani posoudit velikost rizika, ani se starat o prospěch svých zákazníků.

Ale na rozdělení rizika mezi více dlužníků přece není nic špatného. To přece Vaše banka West LB dělala už dříve.

To přiznávám. Jenže u malých půjček určených k nákupu nemovitostí jsem to nikdy nedovolil. Takoví klienti potřebují důvěru. Kdyby to bankéři brali vážně, moc hypoték by neprodali. A ti, kdo nakupovali zmíněné kreditní balíčky, si v té věci sami nepočínali správně. Jinak by ty balíčky nezařazovali do svých bilancí stejně jako kterákoliv jiná aktiva.

Kupci ale mohli jednat v dobré víře, protože mnoho těchto balíčků získalo od ratingových agentur dobrá hodnocení.

Špatné ratingy samozřejmě krizi zhoršily. Jádrem toho všeho je však patrně nejhlubší lidské přání mít stále více peněz - to ono je příčinou krize.

Takže nenasytnost?

Ano. Nenasytnost stvořila novou profesi: Investiční bankéře. To je elitní třída lidí, kteří se starají jen o peníze.

Ale není tržní hospodářství právě systémem kanalizujícím touhu po bohatství?

Neřekl bych, že touha po výdělku sama o sobě není uspokojitelná. Jenže její výhonky se vymkly kontrole. Investiční bankéři vědomě pracovali na způsobech, jak prodat riskantní finanční produkty ještě dráž, takže společenská rovnováha byla zničena. A nyní se údajný rozmnožitel bohatství stal ještě navíc lhářem. Výsledkem je vznik společenského napětí.

To zní, jako by dřívější bankéři byli svatí.

Ne. Pravda je, že jsme prostě neměli tolik možností. Věci jako internet, IT a globalizace bankovnictví dramaticky změnily. Kdybychom disponovali stejnými zdroji, asi bychom nebyli o nic lepší. Nicméně nebyli jsme posedlí ziskem, prostě jsme dělali "business as usual". Nikdo také nepožadoval zvláštní kapitálovou půjčku za 25 procent.

Kdy je výnos přehnaný?

Řeknu to asi tak: Zisk je v pořádku, když umožní financovat vlastní kontrolu, dividendu na úrovni podniků zahrnutých v indexu Dax plus něco navíc, co vyváží rizika. Kde skončily obří zisky? Zčásti skončily v peněžence nějakého investičního bankéře, který nás obšťastnil toxickými finančními produkty.

Ale není v dynamických hospodářských systémech právě tohle normální proces? Člověk zkouší něco nového, padne na ústa a přinejmenším se něčemu přiučí?

S hroznými následky. Víte, mně je 88 let. Viděl jsem následky světové finanční krize. Dlouhé fronty před úřady práce a před bankami. Můj otec přišel o své první úspory během první světové války. Hlavním tématem mého dětství byla inflace. Aktuální finanční krize bude mít ještě dalekosáhlé důsledky. A ještě to neskončilo. Za mimořádně špatnou však pokládám skutečnost, že banky nepřevzaly za krizi žádnou zodpovědnost a místo toho se dovolávají státní pomoci.

Můžete své obvinění konkretizovat?

Když hlavní německý bankéř řekne, že samoregulační schopnost trhu nestačí, stát musí zasáhnout a ohrožuje tržní hospodářství. Tyhle věty jinak slyším už jen od Oskara Lafontaina. To považuji za strašné. Bankéři přenechali tržní hospodářství politikům.

Očekáváte, že politika teď zůstane mimo hru?

Státní zásahy v principu pomohou hazardérům, kteří budou pokračovat za cenu toho, že je stát vytlačí z ringu. Jediné, co mohu učinit, je pouze varovat před politiky. Za svou pomoc si naúčtují tučný obolus. Budou regulovat a poutat tržní síly. Přesto se jim nepodaří zabránit další krizi.

Proč jste tak negativistický? Jakožto šéf West-LB jste přece sám býval státním bankéřem.

Nikdy jsem se necítil jako státní bankéř. Chtěl jsem veřejnoprávní sektor ve střednědobém horizontu privatizovat, odešel jsem však z úřadu předčasně. Ale to je úplně jiný příběh.

Co tím vlastně chcete říci? Nechal byste společnosti IKB nebo Hypo Real Estate jednoduše padnout?

Důvodem k záchraně banky je systémové riziko. V případě takové - promiňte - přihlouplé banky jako IKB nemůžu žádné systémové riziko najít. Jestliže stát pomohl IKB, každá banka si může být jista, že jí v nouzi také pomůže.

Vy jste přece sám coby státní bankéř pomáhal soukromé bance Herstatt.

Ano, ale to byly ve hře vklady tisíců lidí. Poté byl zaveden fond pojištění vkladů, který umožnil obejít se bez státní pomoci. Bankovní sektor byl s to zajistit stabilitu systému i bez státních zásahů.

Jak je tomu v případě Hypo Real Estate nebo amerických institucí? Nechal byste je padnout?

To teď a tady nemohu posoudit. Jisté je, že jde o problém většího řádu než v případě IKB.

Jak se teď dostaneme z krize ven?

Bylo by dobré, kdyby si banky vzpomněly, za jakým účelem vlastně vznikly. Než se pustily do konstruování vlastních produktů, tak prostě sloužily ekonomice. Poskytovaly jí likviditu a žily z rozdílu mezi úroky z vkladů a úroky z půjček. Tato role v posledních letech ustoupila do pozadí.

A jak se k ní banky znova vrátí?

Ale vždyť návrat ke klasickému bankovnictví je v plném proudu. V novém bankovním světě bude více kreditních obchodů, méně investičního bankovnictví a méně zisků. Trh banky směruje přesně na tuto trajektorii. Státní regulace už není nutná.

Jedna indiskrétní otázka nakonec: Jsou vaše úspory v bezpečí?

Neexistují indiskrétní otázky, pouze indiskrétní odpovědi. Prozradím tolik: Své úspory mám v münsterské spořitelně. Tam jsou dobře uloženy. Nevlastním žádné certifikáty ani bankovní tituly.

Celý článek "Die Banker haben die Marktwirtschaft verraten" ZDE

(Z němčiny přeložil Karel Dolejší)