Vztyčení kamene, vršení kamene, jeho vyvedení z nehnutelnosti je jeden z prvních rituálů člověka, kterým se snažil přesáhnout sám sebe. Pohyb s kamenem byl předchůdcem první oběti ve vynaloženém úsilí, v obětované námaze, jež neměla pro člověka vždy materiální smysl. Uvědomění si kamene a jeho vztyčení bylo přece jen něco jiného, než rozdělání ohně. Magické je většinou to, co nemá konkrétní důvod.

Skrze kámen našel člověk cestu k bohu a potřeba zvedat, obracet či vršit kameny, byla jednou z komunikačních sítí k němu. Jaké pohnutky ale vedou současného člověka k tomu, aby sesbíral všude kolem dostupné kameny a navršil je na sebe? Je to snad upřímná snaha zaznamenat se v prostoru a čase, vtisknout se v paměť skrze cosi trvalého, neboť trvalého je tak málo v dnešním světě? Ano, kámen je věčný.

Jak je ale snadné ho zahlédnout, sehnout se a pohodlně s ním manipulovat a jak mnohem obtížnější je nést kameny, přenést je z jednoho místa na druhé, ujít s nimi kus společné cesty a vystoupat s nimi třeba až na vrchol. Jenom vlastním potem může člověk vrátit přírodě to, co si z ní bere. Naši předci o tom věděli své. Turista přichází do hor z pohodlného světa kdesi pod ním a se stejným pohodlím se v horách chová.

Námaha ve vynaloženém úsilí je ale ta nejcennější investice pro vědomí ceny vkladu, jež může člověk přinést na oltář snadno navršených kamenů. Nést v batohu těžké kameny, ne jenom to, co usnadňuje život. Přinést je nahoru zdola má smysl a míra tohoto smyslu je měřena jejich přenášenou tíhou, tíhou nesenou, vlečenou, klopýtanou, tíhou, pod kterou padám a která mě současně zvedá a povznáší.