Každý, kdo se občas stýká s cizinci, měl patrně řadu příležitostí ověřit si, že nejen ve vlasti Daniela Cohn-Bendita, ale i v jiných západoevropských zemích existuje část lidí nadmíru ochotných chovat se k "postsovětskému" prostoru apriori arogantně. Že se tedy setkáme s pokusy vytřít si českou státností pozadí, se dalo dávno očekávat a nemělo by to vůbec nikoho překvapit. Formálně jsme sice stejnými členy EU jako ostatní, fakticky jsme však desetimilionovou zemí s převážně subdodavatelskou, na sousedech v surovinách i odbytu závislou ekonomikou. Jediná otázka mohla tedy znít, v jaké vyjednávací pozici na mezinárodní scéně (vytvořené sumou všech zahraničněpolitických aktivit) se ČR bude nacházet, až se takové pokusy o její "hygienické" využití objeví.

Bohužel, prestiž tohoto státu v Evropě díky našim představitelům není valná. Český prezident je všeobecně znám jako klimaskeptik a euroskeptik a v dnešní EU je něčím natolik exotickým, že mnozí Západoevropané nad jeho názory pouze nevěřícně kroutí hlavou.

Vláda zase protlačuje americký radar a exkluzivní transatlantickou vazbu, čímž nás od Evropy ještě dále odcizuje. Vypadá to tedy občas, že Češi jsou v EU vlastně jaksi omylem, protože ti kdo za ně mluví zpravidla úplně se vším úplně zásadně nesouhlasí.

Protože v Praze už léta nikdo pořádně nestanovil vitální zahraničněpolitické priority, nedošlo ani k rozhodnutí o tom, které unijní téma je zásadní a nelze v něm ustoupit z vlastní pozice, a které je naopak třeba na půdorysu celkové strategie považovat za sféru možného nebo dokonce nutného přizpůsobení.

Kdo se ale s ostatními členy společenství prakticky v ničem neshodne, je primárně považován -- s prominutím -- za camrala. A zvlášť vůči solitérním camralům lze vždy velmi účinně uplatnit mechanismy symbolického vyloučení.

Obávám se, že vnímání právě popsaných skutečností na západ od našich hranic už se dost přiblížilo diskvalifikující stigmatizaci tohoto státu. "Češi jsou divní - podívejte, co říká ten jejich prezident o klimatologii," atd. Místo toho, abychom si v EU hledali přátele a partnery s podobnými zájmy v počtech poněkud vyšších než jedna, dali jsme se dohromady s mesianistickým Kaczyńského Polskem a Bushovou administrativou, kterou se naše vláda dosud snaží za radar vytáhnout z hrobu.

Jsem tedy všemi deseti pro to, aby Češi nejen levicových názorů kritizovali stinné stránky Lisabonské smlouvy stejně ostře, jako byl kritizován první návrh evropské ústavy. Opět jde o dokument zásadní důležitosti a zaslouží si proto bedlivou pozornost.

Jak vážně ale bude takový hlas v zahraničí brán, to, obávám se, úzce souvisí právě s těmi hlasy, které odsud zněly v posledních pěti šesti letech. Těm, kdo nás za kritiku Lisabonské smlouvy onálepkují jako exoty, aby se vyhnuli nutnosti věcně argumentovat, to Klaus a spol. svým snažením maximálně usnadnili a nadále usnadňují.