Že s českými drahami není všechno v pořádku bude souhlasit většina z nás. WC bývá opravdu často v katastrofálním stavu. Nicméně, sám jsem několikrát cestoval do zahraničí vlakem a nikdy se mi nestalo, že by byl neuklizený. Nikdy jsem navíc nemusel na hranicích přestupovat do vlaku sousední země. A co se teploty týče, pokud jedete ve vagónech, které mají kupé, lze topení regulovat. Někdy.

Proč však autorka do těch Drážďan vůbec jela. Z mého pohledu je totiž příšerná představa, že bych obětoval celý jeden den drahocenného života na to, abych se kochal hrajícími adventními kalendáři s čokoládou či nakupoval kabelky o nichž cena 1,50 eur vypovídá, že něco není v pořádku (za necelých 50,- Kč pořídit kabelku, k jejíž výrobě je potřeba několik druhů surovin a jejich zpracování, lidské práce, dopravy, započtení nákladů obchodu, DPH a nakonec i důležitý zisk -- a to všechno v zemi, kde je lidská práce ceněna výše než u nás -- asi zázrak). Obětovat celý den v zahraničí na nákup ponožek, čokolád, počítačových her či jiné elektroniky ukazuje na dost nešťastný způsob života. Jediné, co u autorky obdivuji, je to, že již při pouhém pohledu na zboží dokáže rozpoznat kvalitu od šuntu a může tak rozhodně prohlásit, že tam žádné nekvalitní zboží není.

Jestli ke mně prodavačka přistupuje ochotně a s úsměvem či nikoliv, pak záleží spíš na povaze prodavačky, než na tom, v které zemi se právě nalézám. Kdybych měl posuzovat vyspělost země podle subjektivního počtu úsměvů v obchodě, tak se na špici ocitne Vietnam a na dně Anglie. Neboť nikdy jsem se nesetkal s tak otravnými výrazy ve tváři jako v londýnském Tescu nebo u londýnských řidičů autobusů. Takovýto způsob hodnocení by ovšem nevypovídal o ničem jiném než o zaujatosti. Úsměv a ochota přece není národnostní rys.

Paní Binke si nakonec oddychla, že jí v Praze na nádraží nikdo nepřepadl. Alespoň něco pozitivního. I když musím říci, že osobně jsem se s něčím takovým na Hlavním nádraží dosud nesetkal a to sem vlakem jezdím denně. Trochu mě tak zaráží, proč si autorka pochvaluje, že ji nikdo nepřepadl uprostřed rušného nádraží, když navíc necestovala sama. Uznávám, že v současnosti to žádný idylický kout Prahy není, ale také si nemyslím, že by zde násilí bylo na denním pořádku.

Řekl bych, že než se vláčet z daleka s plnými taškami, kvůli kterým si navíc člověk zbytečně ničí páteř, je lepší vše nakoupit doma a raději si připlatit nějaký ten penízek nebo se prostě nějaké cetky vzdát. Vždyť kolik lidí si koupí věci, které by je nikdy nenapadlo si pořídit, a to jenom proto, že jsou levnější než jinde nebo jindy. Doba hromadění zbytečností.

Cestu do Drážďan bych přesto doporučoval, ale s volnýma rukama a čistou hlavou. Člověk tak může vidět úplně jiné věci než levnějšího čokoládového Santa Clause. A stojí to za to.