Obranný systém by tak mohl být vystaven menšímu riziku zahlcení v případě, kdy by protivník použil mnohonásobné prostředky klamání a rušení. K protiraketové obraně by pak mohl být použit menší počet antiraket.

Specialisté předpokládají, že sestava individuálních vysílacích/přijímacích modulů plošné fázované antény by mohla být změněna, využívat více robustní materiály, což umožní, aby každý z tisíců prvků mohl využívat podstatně vyšší výkon než nyní. To se má projevit jak ve zvýšení efektivního dosahu, tak přesnosti měření i v lepší rozlišovací schopnosti cílů. Radary s plošnou fázovanou anténou a elektronickým snímáním jsou nyní provozovány na bojových lodích, letounech, stejně jako velké pozemní systémy, ale i na družicích.

Technologie digitálního tvarování svazku plošné fázované antény je jednou z posledních vyvinutých pokročilých technologií v oblasti radiolokační techniky. Spolu s unikátními možnostmi počítačového zpracování signálů představuje výrazné kvalitativní zdokonalení, které vytváří předpoklady k získání více informací ze signálu, odraženého od cíle vzdáleného stovky či dokonce tisíce kilometrů.

Jak se zdá, nová technologie má bezesporu své přednosti a může posunout laťku v procesech vyhodnocování hrozby balistických raket daleko za hranice stávajících možností pozemních radarů pozemní části protiraketové obrany, známých pod zkratkami GBR, EMR, či EBR, tzn. včetně radaru, který by mohl stát v Brdech. Je ale nutné si uvědomit jeden důležitý fakt. Ani technologie na straně balistických raket, bojových hlavic a prostředků klamání nezaspaly a přirozeně, že mohutným tempem se vyvíjejí dál, právě s ohledem na nové možnosti radarů. Jednoduché technologie klamných cílů a rušení jsou postupně nahrazovány dokonalými pokročilými technologiemi.

Rozpoznat pravé bojové hlavice od klamných, které se svým tvarem, hmotností, povrchem i chováním během letu sobě podobají "jako vejce vejci", bude určitě tvrdým oříškem i pro zmíněné technologie digitálního tvarování svazku. Ještě horší situace pro radary nastane v případě použití manévrujících bojových hlavic s cílem vyhnout se antiraketám. Pohyb takové hlavice si lze představit jako "skákající žabku po vodní hladině" a i přestože ji radar s digitálním tvarováním svazku bezpochyby bude schopen velmi přesně sledovat, nemůže dojít ke kontaktnímu zásahu antirakety (resp. prostředku ničení EKV) s bojovou hlavicí, která z fyzikálního hlediska nemůže tak rychle reagovat na mžikové změny polohy letící bojové hlavice v příčném směru. Lze předpokládat, že k uvedeným technologiím se velmi brzy dostanou vedle Ruska i Čína, Indie a později i další země. Přitom jejich vývoj je miliónkrát lacinější, než vývoj komponentů systému protiraketové obrany. Tato neustálá tahanice o technologie svým způsobem připomíná "hru kočky s myší". V této souvislosti je na místě otázka: bude vůbec někdy systém protiraketové obrany dostatečně účinný a spolehlivý? Někteří američtí specialisté se domnívají, že takové schopnosti můžeme dosáhnout v časovém horizontu několika desítek let. Výzkum a vývoj amerického systému protiraketové obrany však již stačil za více jak 20 let spolykat neuvěřitelných 125 miliard dolarů a přitom pozitivní výsledky jsou zatím minimální.

Možná bude lepší některá zbožná přání v oblasti protiraketové obrany nahradit realitou a hlavně vrátit se zpět nohama na zem.

vyšlo v ATM Online ZDE