Zeptáte-li se kohokoliv z těch, kdo právě kdesi protestují, řekne vám, že účelem je nějaký druh sociální změny. Když se však na praxi protestu podíváte blíže -- když prozkoumáte to, čemu Marada říká kultura protestu -- objevíte za vším ještě účelnost docela jinou, mnohem méně "objektivní". Touha po společenské změně je jedna věc, touha po sebedramatizaci vlastního ega hic et nunc zase věc druhá. V optimálním případě snad mohou být tyto dvě síly v plodném konfliktu, z nějž vyroste cosi nového. Dosti často však vnitřní narcistní úkoj vítězí na celé čáře - a ti, kdo představení přihlížejí zvnějšku, se potom nestačí divit. Přikládají totiž k událostem chybně měřítko "reálné změny" a očekávají efektivitu přistřiženou k této racionalitě, zatímco ta je často až na druhém místě -- což znamená, že na ni vůbec nedojde. Co se však jeví jako zpackaná sociální změna, to ještě kvůli tomu není horší zábavou! Když se protestuje proti jedné věci, výsledkem může být pouze jeden egoonanistický orgasmus; když se protestuje proti pěti věcem, získá se takových vyvrcholení pětkrát více; a což teprve, protestuje-li se proti všemu a proti všem! To jsme panečku chlapáci (a superženy)!

"Nadále řídí duchovní život princip zábavy, což je postmoderní forma individuálního zájmu. Už nejde o to dělat z lidí autonomní subjekty, jde o to uspokojovat jejich okamžité choutky a co nejlaciněji je bavit," napsal Finkielkraut ještě před pádem komunismu. Jsme si jisti, že žijeme v jiné společnosti než on? Jsme si jisti, že veřejné akce jsou plánovány s ohledem na co největší účinnost, nikoli s nadměrným ohledem na čísi "pravdu prožitku", jejímž posledním základem je vždy narcistní ego v čapce s rolničkami, nedočkavě toužící po sebeprezentaci - přinejlepším po plynutí proudem syndikalistického mýtu revoluční spontaneity, o níž se jednoduše věří, že má schopnost "nějak" změnu způsobit?

Některé věci se proměňují rychle, jiné jen pomalu; leccos se odstraní snadno, něco však jen s velkými obtížemi; pohnout s kulturními návyky, které se usazovaly minimálně dvacet let, je mimořádně obtížné, skoro nemožné. Ale jestliže to nedokážeme, budeme se plácat stále v té samé řídké břečce jako dosud.

"Je to jako kdyby váš život závisel na výsledku nějaké šachové hry -- a vy prostě jen tak sedíte, sledujete partii, jste svědky naprosto idiotských tahů a nedokážete jim nijak zabránit," zapsal si Orwell do deníku 22. dubna 1941. Mohl jsem vybrat klidně i ostřejší vyjádření. Musím říci, že Orwella v tomto směru naprosto chápu. A Jana Čulíka taky.