A tak napsali Hřebejk a Jarchovský relativně dobrý scénář, kde funguje, po pomalém začátku, zejména docela složitá (literární) provázanost jednotlivých motivů a narativů. Je to taková literární hra, "škatule hejbejte se" různých motivů. Jako by si scénáristé při psaní filmu říkali, co ještě mohou provázat, zamotat navzájem, jaké variace ještě permutovat.

"Zajímají mě příběhy, ve kterých věci nejsou pod povrchem takové, jaké se jeví navenek," řekl Hřebejk pro katalog karlovarského festivalu. Ale tento ponor do hloubky tajemství lidské existence je tedy sakra mělký! Nicméně, dialogy jsou občas zábavné a film herci docela slušně zahráli. (Trošku znepokojující, a to se netýká jen Hřebejka, je neuvěřitelně omezený počet současných českých herců. Pět šest herců hraje snad ve všech současných českých filmech. Není to tak trochu castingová lenost?)

Snad nejlepší je scéna, kterou zahráli Romanovi staří rodiče, které představuje Jiří Menzel a Věra Křesadlová. V souvislosti s Romanovým bigamistickým životem totiž začnou řešit možné vlastní nevěry.

Kromě pár relativně zábavných scén však film nového nepřináší nic. Zůstává na úrovni plytké televizní zábavy.

Na plátně vidíme osudy tří manželských dvojic. Dve z nich se rozpadnou: majitelka cukrářství Vanda už nemůže snést svého manžela galeristu Jirku, přestože má s ním tříletou dceru, a chce se s ním rozvést. Gynekolog Roman udržuje dlouhá léta dva "manželské" vztahy - jeden se svou neplodnou, oficiální ženou, a druhý s milenkou, s níž má asi šestiletou dceru. Když to vyjde najevo, vyhodí ho z domu obě ženy.

Život Jirkův i Romanův je tedy v troskách. Závidí svému spolužákovi, brilantně profesionálnímu českému velvyslanci v Římě (Hřebejk má zjevně rád Itálii a chce se mu tam jezdit natáčet) Ivanovi, který má všechno dokonalé - kariéru, manželku, i děti. Jenže vyjde najevo, že manželka byla Ivanovi nevěrná, že spolu už dlouhé měsíce nespí a že otcem manželčiných dětí (manželce se narodí potomek a brzo poté je znovu těhotná) je velvyslancův italský šofér.

V závěru filmu Roman a Jirka s touto "pravdou" Ivana u skleničky vína zkonfrontují: ten nehne brvou: Je to jedno, rodinu a manželku mám rád a budu se o ni starat. Závěr filmu? Někomu se manželství rozpadne, protože nedokáže udržet dekorum. Jinému možná ne, protože zdání je pro něho důležitější než realita. A o pravdě by se nemělo mluvit, protože může být ničivá, přestože ve filmu je i opačný pohled (Romanova neplodná manželka těžce nese, že všichni její kamarádi léta věděli, že je Roman bigamista, a tajili jí to.)

Stačí toto na film?

Je však zajímavé, že i v "establishmentovém" "hřebejkovském" filmu (čti: v díle, které nic závažného neřeší, jen to pro své polovzdělané diváky řešit předstírá) se objevují drobné náznaky "feminismu". Manželky, které vyhodily své muže, se totiž dají dohromady a z nefunkční cukrárny, do níž nikdo nechodí, udělají - zcela výlučně ženy - prosperující podnik. Je to mj. v zajímavém kontrastu s podnikáním muže-galeristy Jirky, který sice pronajímá luxusní galerii, ale podnik neprosperuje a Jirka je na pokraji bankrotu.