Římský právník, politik a řečník Marcus Tulius Cicero zaútočil na svého politického protivníka Catilinu, který připravoval spiknutí proti republice, památnými slovy, uvozenými v titulku. V originále znějí moc hezky a stojí za to je připomenout: Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra? Studenti klasických gymnázií za Rakouska-Uherska i za první republiky československé tato slova znali, memorovali je, zlobili se na ctihodné profesory, že je musí biflovat zpaměti, nicméně spolu s dávkou latiny do sebe vstřebávali i hlavní smysl tzv. klasického vzdělání. Tím bylo vyhledáváním historických paralel, které měly vést k občanským postojům. Studenti gymnázií se prostřednictvím latiny a řečtiny dovídali, že pro vzdělané Římany v 1. století před Kristem byla věc republiky posvátná. Že chtěli chránit její hodnoty a instituce a že se tvrdě vypořádali i s Caesarem, jemuž sice vděčili za mnoho, ale jehož plány vládnout sám odhalili a alespoň pro jeho osobu a nakrátko znemožnili.

Klasické vzdělání vyžadovalo určitý dril a memorování, stejně tak ale vedlo studenty k tomu, aby o látce samostatně přemýšleli, aby se vžívali do aktérů minulých dějů a prováděli rétorská cvičení na obranu jedněch proti druhým. Nakonec celá historická látka vystupovala plasticky a věrohodně v celé složitosti. Zdánlivě šlo o latinu, řečtinu a historii, o plané, nerealistické, nemoderní a neužitečné debaty, ve skutečnosti bylo ale ve hře mnohem více. Občanské vědomí, právo, stát, spravedlnost, poctivost, zakotvení člověka ve společnosti a další hodnoty. Šlo tedy o to, oč dnes výchovné a vzdělávací systémy usilují jen málo nebo vůbec.

Školské reformy v šedesátých letech minulého století odeslaly klasické vzdělání na trvalý odpočinek. Další reformy se vypořádaly i s jeho neodmyslitelnou součástí, se samostatným myšlením. Univerzity, které vznikly ve středověku jako oázy svobodného myšlení, které mají stát stranou pozemského nepořádku, jsme postupně strhli přímo do víru tohoto světa. Ideálem dnešní moderní vysoké školy je průmyslový podnik. Soutěživost, testování studentů jako zboží, plnění kritérií a norem, granty, byznys, peníze. Není divu, že z těchto posvátných míst mizí genius loci, mizí duch svobodného uvažování. Není žádné překvapení, pokud některá vysoká škola propadne do pekla své doby tak hluboko, že na ní dojde k tomu, co v současné době vyplouvá na povrch v souvislosti s plzeňskými studii práv.

Univerzita v Plzni a její studenti jsou právem zděšeni tím, co v takových případech nutně musí následovat. Veřejnost bude generalizovat a považovat celou fakultu a možná celou univerzitu za postiženou zradou na akademickém vzdělání. To ale není zdaleka vše. Vpád korupce na akademickou půdu okamžitě vyvolává zobecňování mnohem rozsáhlejší. Jakou váhu mají vůbec akademické tituly, když jsou na prodej? Jediný chybný krok, jediný fatální omyl, jsou schopny rozmetat oblast posvátného a tou vzdělání bylo a snad ještě je.

Utrpěla celá vysokoškolská síť v republice. Přitom akademická půda byla doposud patrně posledním z pilířů státu, který držel pohromadě. Nedůvěryhodný parlament, nedůvěryhodné vlády, mafie v justici, korupce v policii, hlad po majetku v církvích… Komu ještě věřit? Kartářkám a astrologům? Není tohle trochu málo pro fungování státu?

Čtenáři novin, příjemci internetových zpráv, posluchači rádií a diváci televize jsou denně konfrontováni s nějakým projevem společenského úpadku. Chuligáni zneužívající sportovních utkání k potyčkám, růst agresivity na školách, brutalita na silnicích a vedle toho to, co označujeme za politiku. „Jak dlouho ještě…?“, vrací se otázka položená před více než dvěma tisíci lety Markem Tuliem Ciceronem? Jak dlouho ještě budou karty rozdány tak, že se část společnosti dopouští zla a ostatní rezignovaně přihlížejí? Copak opravdu neexistuje řešení a je třeba vyčkat katastrofy?

Domnívám se, že řešení existuje. Spočívá v obnovení zájmu občanů o chod státu. Prvním krokem je renesance autonomního myšlení a odmítnutí mediálních floskulí a zjevných nesmyslů. Myslím, že to byl Wilhelm von Humboldt, filozof a bratr přírodovědce Alexandra, který už před dvěma staletími upozorňoval na zvláštní schopnost žurnalistického jazyka deformovat realitu. Od té doby, co jazyk novinářů ztratil veškerou invenci a nechá se vést poslušně za ručičku „invencí“ politiků (viz politické novotvary, kterých se novináři chytají jako děti mamčiny ruky), je jeho role při výkladu a definování skutečnosti bezvýznamná.

Není divu, že jediné texty, které se objevují v novinách, a které mají nějaký smysl a řád, pocházejí od lidí, kteří nejsou profesionálními novináři. Těm jakoby služba v médiích úplně vymazala schopnost samostatného tvůrčího myšlení. A v něm, jedině v něm, je první zárodek katarze, kterou musí společnost projít, pokud nechce dopadnout tragicky.