Český nacionální mýtus a historická pravda

30. 10. 2009 / Adam Votruba

Nevím, zda je možné říci ještě něco kloudného k diskuzi nad knihou Mary Heimannové Czechoslovakia: The State that Failed, nicméně bych rád pár poznámek připojil. Sám jsem knihu bohužel nečetl a mohu reagovat jen na to, co bylo uvedeno v recenzi Jana Čulíka a v následných reakcích Tomáše Koloce a Ondřeje Novotného.

Je dobré operovat s vyjasněnými pojmy a již v diskuzi zazněla poznámka, že nebyl přesně definován pojem "nacionalismus". Totéž platí i pro slovo "šovinismus". Problém je, že tento pojem nemá žádnou standardní vědeckou definici a proto např. historik Miroslav Hroch ve své knize V národním zájmu, která podává srovnání a typologii evropských národních hnutí, od tohoto pojmu zcela upouští. Antropolog Arnošt Gellner definuje nacionalismus jako představu, že každý národ má mít svůj stát, a mohl bych pokračovat několika dalšími příklady. Ve veřejné diskuzi se používá nacionalismus zejména v souvislosti s potlačováním práv jiných národů, někdy je chápán jako přehnané vlastenectví apod. Nicméně tento pojem, o němž si každý myslí, že mu rozumí, mnohdy diskuzi zatemňuje. Slovo "šovinismus" je pak chápáno jako víra v nadřazenost vlastního národa a hlásání národní výlučnosti. Osobně postrádám v českém diskurzu diskuzi o tom, co patří k oprávněným a potřebným formám vlastenectví, které je nezbytné pro přežití tak velké sociální skupiny, jakou je národ, a co je naopak z morálního hlediska již nepřípustné, neboť by tím byla potlačena práva jiných lidí.

Pokud mohu soudit z recenze Jana Čulíka je kniha Heimannové silně hodnotící, což se ostatně objevuje již v názvu knihy. Já například nepovažuji Československo za stát, který selhal, ale za velmi úspěšný projekt, který vedl k potřebné a žádoucí emancipaci Čechů a Slováků. Nemohu to dokázat žádnými historickými fakty (resp. pouze historickými fakty), protože interpretace závisí na tom, co preferuji, jaký je můj hodnotový systém a etický kodex. Interpretace historie je vždy zároveň mýtem, ovšem nikoliv v diskreditujícím významu tohoto slova, leč v tom smyslu, že mýtus je příběh, který vysvětluje naši současnost a naše jednání v ní.

Jan Čulík píše, že doufal, že někdo případně v následné diskuzi upozorní na věcné nedostatky knihy. Domnívám se, že se to v reakcích Tomáše Klokoce nebo Pavla Kelly-Tychtla stalo, a některé nedostatky uvedl i Jan Čulík v původním článku. Zvýhodnění Němců v protektorátě pomocí např. vyšších přídělů potravin, na které upozornil Tomáš Koloc, je všeobecně známým faktem a odkazy bych mohl dohledat. Nicméně hlavní problém není ve faktech -- ta jsou ve většině případů v pořádku, problém je ve výběru a případném zamlčení faktů, v jejich zobecnění a v jejich interpretaci.

Vybral jsem z recenze Jana Čulíka věty, které považuji za problematické právě v jejich zobecňující a interpretační rovině. Obtížné je však tyto teze v polemice vyvracet, protože při zobecňující tezi má její hlasatel vždy tendenci upřednostňovat fakta, která ji podporují a ta opačná považovat za nepodstatné ojedinělé případy, statistiky pak ve většině případů neexistují, takže diskuze nemusí mít plodné vyústění. Výčet několika vytipovaných problematických tezí je následující:

  • a) Právě podle Palackého bylo husitství v patnáctém století silným nacionalistickým hnutím. To byla mýtická, nepodložená argumentace.
  • b) Čechům se totiž v Protektorátě nic moc zlého nedělo.
  • c) Němci dali Čechům skoro tak velkou míru autonomie jako Slovákům, kteří je přivítali jako osvoboditele, přestože se Češi vůči Němcům stavěli s resentimentem.
  • d) Za války se Češi i Slováci zbavili většiny Romů i téměř všech židů a po válce pak i Maďarů a Němců.
  • e) Jen Němci byli "zrádci" a "fašisti", jako by český a slovenský národ s nacistickým režimem vůbec nekolaboroval.
  • f) Pozoruhodné je také, že Gottwaldovi se před procesy sice nepodařilo uchránit celou KSČ, avšak obětí procesů se stali jen Slováci, Moravané a židé -- Gottwald před procesy uchránil etnicky české komunisty.
  • g) Pražské jaro přišlo do Čech ze Slovenska.

Pokusím se o co možná nejstručnější komentář.

Cíle husitství byly primárně náboženské, měly však i silný rozměr, který můžeme označit jako nacionalistický, národní či vlastenecký. Podobně francouzská revoluce měla primárně demokratizační cíle, byla však provázena vzepětím nacionalismu. Pokud se někdo k tomuto odkazu chce hlásit, je to legitimní.

Tvrzení, že Čechům se v protektorátě "nic moc zlého" nedělo, je natolik absurdní, že se velmi rozpakuji s ním polemizovat. Zdráhám se uvěřit, že je míněno vážně. Vždyť vzápětí je připuštěno, že nacisté poslali 1 200 studentů do koncentračního tábora a že pronásledovali inteligenci. Další příklady perzekuce mohou následovat, ale už spojení slov "nic moc zlého nedělo" s tím, že 1 200 studentů bylo posláno do koncentračního tábora, je dostatečně absurdní.

Němci nedali Čechům skoro tak velkou míru autonomie jako Slovákům. Slovensko bylo de iure samostatný stát, na jeho území neplatily říšské zákony a nebyla zde až do roku 1944 přítomna německá armáda. Slováci nevítali Němce jako osvoboditele, neboť jejich armáda roku 1939 až na pár nedopatření na území Slovenska nevkročila. Slovenská politická reprezentace nebyla způsobem, jakým jí byla národní nezávislost vnucena, nijak nadšena, viz např. příslušnou pasáž v knize slovenského historika Dušana Kováče Dějiny Slovenska.

Za války se většiny Romů zbavili pouze Češi, nikoliv Slováci, drtivá většina slovenských Romů válku přežila. Netvrdím, že ČSR nediskriminovala Romy před březnem 1939 a dokonce i před Mnichovem, ale holocaust Romů byl řízen z Německa. Maďaři v republice v drtivé většině zůstali. Opět nechci popírat jejich šikanování ze strany úřadů, ale tvrdit, že se Češi a Slováci zbavili většiny Maďarů není pravda.

Není pravda, že jen Němci byli "zrádci" a "fašisti", byla zde řada českých kolaborantů, kteří stanuli před soudem a skončili ve vězení nebo před popravčí četou a neobešlo se to bez četných přehmatů ze strany nové moci.

Celá interpretace politických procesů je pochybná. Gottwald před procesy neuchránil nikoho, podřizoval se ve všem Stalinovi, kterého se bál. Nesouhlasil s popravou Slánského, ale nedokázal se proti ní ozvat. (Napsal sice dopis pro Stalina, v němž se Slánského zastával, ale dopis neodeslal. Možná by ho to stálo život.) Lze jmenovat konkrétní oběti procesů z řad českých komunistů. Samozřejmě hlavní dva monstrprocesy se zaměřilz proti osobám židovského a slovenského původu, ale to bylo v logice stalinistické mocenské mašinérie. Duch antisemitismu byl do těchto procesů importován ze sovětského svazu, za pomoci sovětských poradců a měl své mezinárodní souvislosti.

Pražské jaro bylo procesem, který dlouho nazrával a který byl umožněn zejména politickými poměry za úřadování prezidenta Novotného. Je pravda, že arogance Novotného vůči Slovákům mu politicky "zlomila vaz" a uvolnila tak prostor pro tzv. obrodný proces, neboť Alexandr Dubček ho byl ochoten tolerovat. Tvrdit ale, že pražské jaro přišlo ze Slovenska, je buď hrubá metafora pro nástup Dubčeka nebo zkreslení skutečnosti.

Ke všemu lze uvést konkrétní příklady a jména. Z kolaborace byli např. obviněni Emil Hácha, Karel Čurda, Viliam Gerik, neprávem např. dirigent Václav Talich atd., z českých komunistů byl popraven např. Karel Šváb, ve vězení skončil Josef Smrkovský atd. (Ačli Karla Švába Heimannová nepočítá mezi etnické Moravany, aby tak doložila, že Čechů se procesy netýkaly. Švábovo rodiště se mi totiž během psaní tohoto článku nepodařilo zjistit.)

Celkově souhlasím s Tomášem Kolocem, že práci Mary Heimannové chybí schopnost "vcítění se" do problematiky (soudě podle recenze J. Čulíka). Samozřejmě lze psát chladné věcné historické práce bez empatie, takové práce se ovšem musí vzdát hodnocení historických událostí. Heimannové práce je zjevně hodnotící, avšak hodnotit historické aktéry bez snahy vcítit se do jejich postavení a do jejich motivace je pochybný projekt. Tento přístup pak může vést k tvrzení, že Čechům se za protektorátu "nic moc zlého nedělo" nebo k naznačování, že stalinské monstrprocesy byly projevem českého nacionalismu a nikoliv záležitostí fungování komunistické moci.

Nemíním popírat český nacionalismus či šovinismus, ani popírat zločiny proti Němcům, Romům a Maďarům. Chci jen poukázat na problém interpretace historických událostí. Diskuze, která se odehrává na Britských listech, má svou hlubší "mýtotvornou" rovinu, na níž by snad bylo vhodné se přenést. Jestli mělo Československo vzniknout, není otázka empirická a fakty doložitelná, je to otázka našich preferencí a v případě Čechů i naší vůle k národnímu životu. Kniha Heimannové údajně tvrdí, že český nacionalismus vedl dvakrát k zániku tohoto státu. To je velmi odvážná interpretace, která snad stojí za zkoumání. Jen se mi nezdá, že způsob, jakým byla teze prezentována, motivuje účastníky, aby se k této otázce vyjádřili. Spíše všem vadí nabourávání tradičního českého mýtu, což je přirozené a podle mého soudu i legitimní. Nezapomeňme, že to, co tento mýtus nabourává, není čistá věda, ale jiná hodnotící interpretace, tedy de facto jiný alternativní mýtus.

Odkazy a poznámky:

Nacionální argumentace a agitace v husitské době viz např. dobové prameny:

Minulost našeho státu v dokumentech, vydal Státní ústřední archiv v Praze, 1971. (Citace manifestu z r. 1420: "... JMt (tj. Jeho Milost císař Zikmund -- pozn. A. V.) jiného nemiení než Českého královstvie a korunu a zvláště jazyk Český potupně a ukrutně vypleniti a zahladiti." -- s. 60.)

Moldár, A.: Husitské manifesty, Praha 1980.

K otázce slovenského postoje k rozbití ČSR:

Dušan Kováč: Dějiny Slovenska. Praha 1998, s. 217. (Citován např. poslanec Peter Zaťko: "Velkou část poslanců jsem neznal, neznal jsem ani smýšlení velké většiny slovenského sněmu. Byl jsem překvapen, kolik z nich zůstalo po Tisově referátu zaraženo, bezradní, kolik z nich si kladlo otázku, co dělat. Neměl jsem dojem, že je to shromáždění, jemuž Hitlerovo oznámení přišlo vhod.")

Zmínku o odlišných přídělech potravin pro Čechy a Němce se mi v literatuře nahonem najít nepodařilo, na internetu se o tom mluví např. na Wikipedii: ZDE

O tom, jak se vedlo Čechům v protektorátu viz např.:

Hořák, M. -- Jelínek, T.: Nacistická perzekuce obyvatel českých zemí, Praha 2006. (20 000 lidí zahynulo v koncentračních táborech -- mimo osoby romského a židovského původu, s. 73; počet nuceně nasazených se odhaduje na 400 000--450 000 osob, s. 65; atd.)

O osudu slovenských Romů za války viz např. článek v časopise Romano ľil (slovensky): ZDE

K osudu Maďarů v poválečné ČSR viz např.:

Harna, J. -- Fischer, R.: Dějiny českých zemí II., s. 207.

(Odsun postupimská konference zavrhla, cca 73 000 bylo vyměněno za Slováky z Maďarska a Romy, docházelo k nuceném přesídlování do českého pohraničí, 340 000 se pod nátlakem přihlásilo ke slovenské národnosti. Celkem zde po konci války žilo cca 600 000 Maďarů. Doplňující pozn. A. V.: v roce 1991 jich bylo na Slovensku 567 296.)

kolektiv autorů (Z. Beneš, D. Jančík, J. Kuklík ml., E. Kubů, V. Kural, R. Kvaček, V. Pavlíček, J. Pešek, R. Petráš, Z. Radvanovský, R. Suchánek): Rozumět dějinám. Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948, Praha 2002, s. 194.

Z procesů s českými kolaboranty např.:

Tomášek, D. -- Kvaček, R.: Obžalována je vláda, Praha 1999.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 30.10. 2009