Alain Badiou, který je jednou z nejvýznamnějších postav francouzské filosofie posledních tří desetiletí, striktně rozlišuje mezi politikou jako arénou soupeřících zájmů a politikou jako výsostnou doménou myšlení. Zatímco první druh politiky není bytostně lidským atributem, protože sledování vlastních zájmů ve jménu pudu sebezáchovy je vlastní všem živým tvorům, druhý typ politiky je vlastní pouze člověku jakožto bytosti obdařené myšlením. Regulativním principem této politiky je idea spravedlnosti. Co je však předmětem spravedlnosti, o co by se měla spravedlnost v první řadě zasazovat? Podle Badioua je smyslem spravedlnosti nastolení bezpodmínečné rovnosti. Kategorie rovnosti při tom neodkazuje k ničemu objektivnímu, nejedná se zde o rovnost společenského postavení, příjmu nebo funkce, a ze všeho nejméně jde o rovnost prosazovanou skrze zdánlivě egalitářskou dynamiku reforem. Kategorie rovnosti má striktně axiomatický charakter, nelze ji definovat. Politická spravedlnost není něčím, co bychom si přáli nebo plánovali, je něčím, k čemu se přimykáme pod bezprostředním tlakem událostí, tady a teď, jakožto k tomu, co je, a nikoliv jako k tomu, co by být mělo.

Proč si podle Badioua vystačíme pouze s axiomatickým vymezením rovnosti a co se naopak stane, když se o její definici – po vzoru tradičních politologických teorií – pokusíme? Exemplárním příkladem nerovného postavení byla situace černých otroků v jižních státech USA před občanskou válkou. Masa otroků, kteří se od soumraku do úsvitu plahočili na plantážích, aby zvýšili blahobyt malé hrstky zahálčivých otrokářů, nepotřebovala žádnou abstraktní definici spravedlnosti, aby své postavení vnímala jako bytostně nerovné. Jediná relevantní otázka zněla, jak tento neblahý stav změnit. Spravedlnost je tedy člověku jakožto myslící bytosti dána bezprostředně, nepotřebuje žádnou další specifikaci. Badiou v této souvislosti cituje Samuela Becketta, který v románu How It Is ústy svého vypravěče konstatuje: „Pokaždé jsme již uvnitř spravedlnosti, nikdy jsem nikoho neslyšel tvrdit opak.“

Úskalí spojené s definitorickým vymezením spravedlnosti si lze naproti tomu ilustrovat na příkladu zaměstnance za kapitalismu. Nerovné postavení zaměstnance vůči jeho zaměstnavateli je zde maskováno formálním vymezením spravedlnosti jako rovnosti před zákonem (v němž je mimo jiné zakotvena i zásada nedotknutelnosti soukromého vlastnictví). V rámci tohoto paradigmatu se vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem jeví jako symetrický. Zaměstnanec dobrovolně nabízí svou pracovní sílu na trhu práce a zaměstnavatel si ji od něj stejně dobrovolně kupuje. To, co se v tomto pojetí ztrácí, je výchozí asymetrie mezi postavením zaměstnavatele coby vlastníka výrobních prostředků a postavením zaměstnance jako jedince, který výrobní prostředky nevlastní. Zmíněná asymetrie je asimilována definicí spravedlnosti jako objektivní rovnosti před zákonem, která abstrahuje od subjektivního vymezení spravedlnosti jako neredukovatelné rovnosti.

Podle Badioua vede jakýkoliv pokus spravedlnost definovat nebo programově vymezit v konečném důsledku k její redukci na aktivitu státu. Moderní stát však není nositelem spravedlnosti jako axiomatické a subjektivní figury ve výše popsaném smyslu. Jeho prvořadým úkolem je výkon jistých elementárních funkcí a vytváření názorového konsensu. Jeho dominantní subjektivní modalitou jsou rezignace a resentiment jakožto vedlejší produkty ekonomické nutnosti neboli objektivní logiky kapitálu. Je to subjektivita kmene a lobby, nihilismu frustrovaných voličů a slepé konfrontace znepřátelených komunit. Jakýkoliv pokus vymezit spravedlnost v termínech politiky státu se tedy nutně musí zvrátit ve svůj protiklad: ze spravedlnosti se stane kolbiště soupeřících zájmů. Avšak spravedlnost ve smyslu axiomatické rovnosti předpokládá dokonale nezaujatou subjektivitu. Jen taková subjektivita, která je lhostejná vůči soupeření protikladných zájmů, může být nositelkou myšlení jakožto specificky lidské vlastnosti, která danému jedinci umožňuje stát se nezaujatým subjektem spravedlnosti. Příslušný politický proces je tedy dokonale lhostejný k argumentaci z pozice zájmů. A také naopak platí, že stát jakožto svrchovaný arbitr soupeřících zájmů nenalézá v takové politice nic hodného jeho pozornosti. A po pravdě řečeno se není ani čemu divit. Coby princip rozvratu a nestability nemá subjektivně fundovaná politická spravedlnost etablované politice co nabídnout. Zpravidla se dostává ke slovu v obdobích politických turbulencí a sociálních otřesů a představuje tak pro stát latentní hrozbu.

Výše popsaná logika vede Badioua rovněž k odmítnutí politiky, která se podřizuje imperativu ekonomického zájmu. Její nynější nejrozšířenější formou je politika, která hlásá, že o všem rozhoduje ekonomika. Tato politika chápe ekonomiku jako životní „nutnost“, která je obhajována nezbytností obstát v konkurenci globalizovaného trhu. Skutečná politika však může začít jen v odstupu od ekonomiky a politika obhajovaná ekonomickou nutností je tedy synonymem reakční politiky.

Když se tedy bezprostředně po předběžném rozhodnutí Ústavního soudu ve věci stížnosti poslance Melčáka naši nejvyšší ústavní činitelé dovolávali veřejného zájmu a argumentovali nemalými prostředky doposud vynaloženými na volební kampaň, a když si nyní někteří z nich dokonce pohrávají s myšlenkou, že by náklady za neuskutečněné volby přenesli na bedra daňových poplatníků, mluví ve jménu politiky zájmů, kterou Badiou charakterizuje jako pseudopolitiku nebo ještě spíše jako nepolitiku. Tato politická orientace se explicitně manifestuje jako antiteze myšlení neboli jako nemyšlení. Jediný subjektivní element, který je pro ni směrodatný, je zájem.

Když se naproti tomu Ústavní soud ve svém verdiktu, jímž se ruší ústavní zákon o vypsání předčasných voleb, odmítl podřídit diktátu ekonomického zájmu a nepřímo tak dal najevo, že nadřazuje otázku legitimity voleb nad bezprostřední zájem zúčastněných politických aktérů, přitakal tím principu nezaujaté spravedlnosti a potvrdil výlučné postavení člověka jako jediného živého tvora obdařeného myšlením.

V posledních měsících Slavoj Žižek ve svých veřejných přednáškách opakovaně zdůrazňuje, že největší překážkou spravedlnosti dnes není ani tak kapitalismus, ale spíše samotná demokracie. O systémové nedokonalosti kapitalismu dnes, po otřesech způsobených hypoteční krizí, nepochybují dokonce ani investiční bankéři z Wall Street. Moderní demokracie, která je v první řadě služkou ekonomických zájmů, redukuje politiku na pouhé vyvažování excesů globálního kapitalismu, a bezesporu si tak zaslouží potupnou nálepku parlamentarokapitalismus. Kontroverzní rozhodnutí Ústavního soudu nemuselo být nezaujaté ve smyslu absence dílčích zájmů, každopádně však demaskovalo propast zející mezi politikou motivovanou zájmy a politikou jako nezaujatou praxí ve službách spravedlnosti. Tím připravilo půdu pro příchod autentické politické Události.