V rámci každoročního koncertu u příležitosti výročí úmrtí Vlada Vysockého jsem se seznámil s jednou z nejlepších ruských romských hudebních skupin Lojko, která opakovaně vystupovala i na pražském festivalu Khamoro. Postavení ruských Romů je výrazně jiné než českých, jsou bohatší a ve velké úctě. Ruské celebrity zvou jejich hudební skupiny na soukromé večírky a patří vždy k vyvrcholení večera. Moskevské Divadlo Romen je pro nás poněkud kýčovité, ale své diváky by si v ČR bezesporu našlo.

No, po návratu do Brna to nebyla žádná velká sláva, ale pořád bylo co dělat. Před důchodem jsem zakotvil v MRK, kterému předpovídám velkou budoucnost a věřím, že s paní ředitelkou Horváthovou budeme i nadále dobře spolupracovat. Našel jsem tam mezi Romy dobré kamarády a přátele, věřím, že nám to vydrží.

Tak s tím jsem se opravdu nesetkal, protože moji přátelé jsou inteligentní lidé bez předsudků. Jistě, u některých jiných docházelo docela k legračním otázkám, zdali se nebojím a jestli nosím do práce mobil a peněženku, které se s oblibou kradou. Ale to byla spíš z jejich strany ironie, aby mě pobavili.

Co se týká vstávání vlasů hrůzou, to nebezpečí nehrozí ze dvou důvodů -- za prvé žádné nemám a za druhé se nebojím ani čerta. Velice rád budu vzpomínat na setkání v MRK s generální guvernérkou Kanady a jejím doprovodem -- manželem počínaje a ochrankou konče; všichni jsou profesionálové a cítil jsem se jako ryba ve vodě. Návštěva ministra Kocába mě zase postavila na zem, protože tolik slibů jsem od žádného politika ještě neslyšel. Myslím v MRK. Zajímalo by mě, jestli skutečně do Brna poslal slíbenou kytaru.

Frapantní mi přišla návštěva eurokomisaře Špidly, který se celý kroutil a byl s prohlídkou rychle hotov. Záhy jsem pochopil proč -- spěchal na WC. Největší záběr na nervy představovala bezesporu Brněnská muzejní noc -- letos to byla moje druhá -- kdy přišlo o sto procent návštěvníků více než loni. Potěšila mne velká návštěvnost ze strany Romů. Organizátoři podle mě zvládli vše až na pár věciček na jedničku.

No a pak návštěva prezidenta Klause s manželkou Lívií. Z paní Lívie jsem měl božský pocit, rozumí problematice a chápe. Pan prezident zůstal jako vždy pragmatický, při besedě s Romy je vyzval, aby mu o svých negativních zkušenostech v soužití s majoritou napsali přímo na Hrad, protože o všem není přesně informován.

Pracovně ani tak ne, ale v komunikaci mezi zaměstnanci, při tzv. štengrování, jsem musel několikrát vyjít na ulici, abych se před nimi nedusil smíchy. Nebudu radši jmenovat, všichni jsou mí přátelé.

Správná otázka, na kterou se bude těžko hledat odpověď. Vysvětlete člověku, který má sotva vychozenou základku, je bez zaměstnání a perspektivy, že patří k etniku, které má svou kulturu, hymnu, svou vlajku. Těm starším to nic neříká, hospod, zastaváren a heren stojí v Bronxu dost, tak proč přemýšlet o nějaké kultuře, když ani neví, co to slovo znamená. Podle mne je zapotřebí začít nahoře, u změny sociálního zákona. Vždyť platí povinná školní docházka, ale děti si v hojném počtu v dopoledních hodinách hrají na ulici. Pro dospělé je zase zapotřebí v první řadě vytvořit pracovní místa. Pak se snad začnou zajímat kdo jsou, odkud a proč přišli, a co je to vlastně ta jejich kultura, na kterou mohou být právem hrdí. Vždyť cikánská hudba patří ke světovým fenoménům. Kolik z nich v Bronxu to ví?

Bezesporu to pocit identity podpoří. Ale zatím se neumí dohodnout mezi sebou ani ty tři skupiny Romů žijící v Brně -- Rumungři, Olaši a usedlí moravští. Moc se spolu nekamarádí. Vzdělanost je samozřejmě na prvním místě. Ale bude to trvat ještě několik generací. Změna zákona to sama o sobě nevyřeší.

Deklarujeme, že jsme jediné muzeum tohoto typu ve světě. Ale podobná instituce existuje i na Slovensku. Zaslechl jsem, že snad i ve Španělsku. Se Slováky máme velmi dobré vztahy.

Před nedávnem vyšla kniha Sto slavných Romů. Udělal bych z toho seriál rozhovorů s ještě žijícími slavnými Romy. To by zcela jistě přispělo ke zlepšení "nálady". Protože tu knihu si málokterý Rom koupí, ať již na to má, nebo hlavně nemá.

V brněnských hudebních obchodech se prodává několik desítek CD s romskou hudbou. Stačilo by najít nějakého mladého šikovného hudebního kritika, aby v každém čísle vyšla jedna recenze. Taky by to místním pomohlo se orientovat. Já vím, že peněz je málo, ale na hudební fakultě JAMU by se snad s pomocí profesorů dal vytipovat nějaký student, který by si to mohl udělat jako ročníkovou či disertační práci.

A taky bych se nebál experimentovat -- po internetu běhají desítky vtipů s romskou tematikou, některé jsou povedené, některé vysloveně vulgární. Ale to je stejné jako s vtipy o našich předních politicích. Já sám jsem jich za rok práce v MRK dostal desítky, takže kdyby byl zájem...