Když nám v ČR na sklonku léta místo okurkové sezóny propukla naplno aféra kolem občas svérázně požehnaného virtuálního studia a někdy ještě zajímavějšího klíče pro udělování některých diplomů na Právnické fakultě ZČU v Plzni, mezi těmi „jaksi možná problematickými“ absolventy se kupodivu ocitla také Ing. Mgr. Ivana Řápková. Před víkendem se psalo především o možná problematických třech zápočtech, které jí její regulérní vyučující podle svých záznamů neudělil a jež přesto jako studentka Ing. I. Řápková získala. Zde začíná svérázný dámský gambit, jehož obětí se měl stát již zemřelý docent Pipek, a to jako údajný náhradní signatář těch inkriminovaných zápočtů. (Ten první zápočet by byl údajně udělen už rok předtím, než měl být sám předmět zapsán!)

V tomto ohledu hned začalo zvláštně přihořívat. Ing. Mgr. Ivana Řápková při výchozích kontaktech se zvědavými médii nejdřív poněkud podivně tvrdila, že si nepamatuje žádné ze svých vyučujících. Jak asi jinak ji následně mohlo „napadnout“ právě jméno doc. Pipka, když nutně potřebovala nějaké odlišné jméno od jména regulérně cvičícího a zápočty udělujícího dr. J. Baxy? Nemělo padnout do té skoro „štvanice“ spásonosně jméno někoho, jehož prostřednictvím by se zdařila úniková klička mimo možný zátah (aspoň v tomto bodě), protože by nepřipouštěla absolutně žádnou konfrontaci? Aby ta metaforická „koza“ zůstala celá? Koho by napadlo (když bohužel nebyl obeznámen s chodem Katedry trestního práva), že v rámci své katedry doc. Pipek bude muset zůstat mimo tuto konkrétní argumentační konstrukci také proto, že udělování inkriminovaných zápočtů zůstalo věcně zcela mimo jeho kompetenci? Po víkendu zatím nebyla vyvrácena možná výtka na adresu Ing. Mgr. Řápkové, že záměrně – a nemálo rafinovaně – chtěla uvést veřejnost i fakultu v omyl šikovně nastrčenou výpovědí. (Nemálo by se toho mohlo ovšem změnit, pokud by se ještě zázračně mohl objevit zatím jako ztracený inzerovaný původní index.)

Ing. Mgr. Řápková přece sdělovala médiím, že index ztratila! Takže ani sama sebe nemůže usvědčit z možného omylu (nebo jak zvlášť divně krátké nohy by mohla mít její „nepaměť“ na jména). Vždyť právě o víkendu došlo k nemalému překvapení, když se nestandardním postupem inkriminovaná kopie indexu posluchačky Řápkové na děkanátě fakulty našla!— V této souvislosti je nemálo zajímavé, že Ing. Mgr. Řápková sama snad předtím přímo požadovala kopii indexových záznamů o vlastním studiu po Právnické fakultě ZČU, aby zřejmě takto pro veřejnost dala najevo, že má svědomí čisté, anebo – pokud takové záznamy v přijatelné úplnosti nejsou – aby měla doklad nepořádků na fakultě, ze které osobně nemůže nést žádnou zodpovědnost. Po neděli jsou „na stole“ další problémy navíc.

Obecným problémem by muselo být už to, že pro neexistenci nějakých věcí, okolností nebo záznamů neexistují žádné přijatelné (logicky a právně přijatelné) důkazy. Jakmile nějaký potřebný zápis k dispozici není, stěží vyargumentujeme, proč asi chybí. Že něco nějak existuje, musí být zpravidla doloženo přímo. A že se něco odbývalo jinak, než tvrdí protistrana, to by mělo dosvědčit důvěryhodné alibi. — Takže jen pár nějakých výchozích záznamů o studiu konkrétního studenta či studentky automaticky nesvědčí o globálních nepořádcích v administrativě fakulty. Kolik studentů své studium začne a nedokončí? Takže v tomto konkrétním případě administrativu fakulty – přes její možná globální bolesti – svědomí by hned trpce bolet nemuselo. A jsou-li naopak nějaké údajné kopie na první pohled kompletní, neznamená to automaticky, že vypovídají přesně a nesporně o tom, co z nich lze vyčíst. Nejednou něco zmizí třeba i ze soudního spisu nebo je nahrazeno jiným „dokumentem“.

Především může být nemalý problém s pravostí té kopie a ověřitelností toho, co je na ní uvedeno. Na „kopie“ lze přece šikovně přenést jakýkoliv podpis či další údaje z jiných dokladů. Takže ani grafolog by tu neměl mít poslední slovo, i když údajně (podle denního tisku) Univerzita chce také spoléhat na znalce písma. Navíc to, co nebylo výchozím způsobem k dispozici přímo na katedrách (odkud měly rozhodující a kvalifikované informace přijít), bylo přesto – že by zázračně? – zprostředkováno ve fakultní elektronické podobě (což opět samo stěží prozradí autenticitu jejich skutečného lidského „zdroje“). Pokud údajně I. Řápková získala už první zápočet z předmětu, který jako seminář pro ni ještě jakoby ani regulérně nezačal (tedy s předstihem o rok před vlastním zápisem do předmětu), k tomu jakékoliv rozumné vysvětlení musí zcela chybět.

Bolí mnohem víc, kde jsou závěrečné práce k získání titulů „bakalář“ a „magistr“ u celé řady údajných absolventů. Kromě prací samých by měla být k dispozici řada písemností, které taková řízení („obhajoby) doprovázejí. A pokud nejsou? Totiž nejsou-li ani ty závěrečné práce, ani doprovodné doklady o samotných řízeních, datum (a den) samotného závěrečného aktu si zkoušený několik let běžně pamatuje. Pamatuje si je v souvislosti s možnými úskalími či „zaperlením“ během zkoušky a také s následnou oslavou, pokud uspěl. Pokud všechno při takovém řízení probíhalo normálně, musí o tom být na fakultě doprovodné záznamy. A také „nepaměť“ na jména asi současně nediskvalifikuje předpokládanou diplomantku v tom, že by si nepamatovala přesně den obhajoby a její datum.

Takže by se měl Děkanát Právnické fakulty ZČU v Plzni dovědět, kdy údajně paní Ing. Řápková obhajovala a kdo předsedal; nehledě na to, že oponenty si člověk také pamatuje, ať už pro jejich vstřícnost, anebo jízlivost. Pokud po případné obhajobě diplomní práce nebylo ve fakultní knihovně uloženo jedno paré komisi předloženého textu, nějaké odkazy na jeho „pracovní verzi“ doma stěží mohou být uspokojující. Žádná pracovní verze nemůže věrohodně doložit, jaký fakticky text byl předmětem vlastní obhajoby. Na druhé straně může být Mgr. Ing. I. Řápková nemálo na koni tím, že teď – když se toho nemálo na veřejnosti ví o jistých nepořádcích v evidenci diplomových prací – může zcela klidně tvrdit, že svou magisterskou práci řádně ponechala na fakultě. Pak ale ven s datem té obhajoby.

Pokud si budu jist svou věcí, musím začít svou při na své Alma Mater, nikoli u soudu. Ve studijních věcech není soud příslušný. To snad vědí i neprávníci. Pokud Ing. Mgr. Řápková měla prohlásit, že hodlá jít „do útoku“ především soudní cestou, pak nevím, čeho tak neadresně chce dosáhnout.

Mají se takto prozatím jen v té již propuknuvší aféře ulámat hroty? Nebo se k tomu přidá „v zájmu strany“ také politická omáčka? Že někdo tu aféru rozehrál „na politickou objednávku“? Přece veřejné mínění snad ještě není politickým životem v ČR natolik otupeno, aby takovému – málem již standardnímu – sebeobhajování skočilo na „špek“.

Jako kdyby někdo již pomýšlel na „exekuci“ nejednoho akademického titulu. Jakým právem? Kupodivu to, co je či není v ČR možné, v danou chvíli nedokáže v dané věci říct ani předseda Ústavního soudu JUDr. P. Rychetský. — Je také zajímavé, že má dojít k prověrce stavu na všech veřejných vysokých školách dřív, než taková prověrka stihne vysoké školy soukromé. Vždyť víc možné zainteresovanosti na celkových „výsledcích“ by měly mít v českých poměrech právě školy soukromé, které bez jistých možných dalších preferencí – už tím zpoplatněním – by měly jen obtížněji získávat studenty než školy veřejné? Koho na MŠMT napadlo, že právě soukromým vysokým školám bude ponechán delší čas na přípravu k možné komisionální revizi než školám veřejným? Nedrží už zase někdo ochrannou ruku nad dalšími prominenty, kteří předem – než absolvovali – už byli zainteresovanými plátci? Nic ve zlém. Proč tedy nezačne potenciálně „obrodný“ proces kontrolou práce na školách soukromých?